OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – nahlédnutí č.16
Kristýnce, Štěpánce, Lucce a Lukinovi stačí na přestávku jedna společná židle…
Ve středu jsme s dětmi četli o tom, jak Mikeše „hryzalo svědomí“, když byl krást s Pepíkem hrušky. Všichni moc dobře věděli, co to je. Ten den patřil totiž v naší třídě k těm nevyvedeným a hříchů bylo… no, moc.
Lež, podvod, potrhaný obraz, rvačka a k tomu drobné „maličkosti“- velmi nepovedený test z prvouky, spousty chyb v matematice, škobrtavé čtení - prostě „den blbec“. Mračila jsem se a bylo dusno. Chmurně jsem za hrobového ticha sundala z tabule usměvavého smajlíka a nahradila ho zamračeným. Holčičky vzdychaly.
Není každý den posvícení. Jak úplně jiná byla pohoda v pondělí. Slavnostní nálada byla cítit celé dopoledne. Děti mávaly deskami na vysvědčení a nemohly se dočkat. Přestože už to nebyly jen „samé“, spokojeni byli všichni.
Štěpán se přišel spolužákům pochlubit pohárem pro nejlepšího fotbalistu a Barunka tanečním kostýmem na vystoupení Avatar…
Vysvětlovala jsem, že známky vůbec neukazují, jaký je kdo kamarád, kdo je hodný a kdo darebák, ale pouze a jenom jak mu jde počítání či čtení. Moc jsem chválila Kristýnku za to, jak „pečuje“ o Martina, když s něčím potřebuje pomoct, chválila jsem Míšu, který se bezproblémově aklimatizoval a zapojil do našeho třídního kolektivu i Lukáška, který čas od času pomáhá Štěpánovi najít nejen řádek, ale často i stránku, na níž se v učebnici právě nacházíme.
Děti s velkým zájmem vyslechly, že ani jejich rodiče neměli vždy samé jedničky a s vykulenýma očima přijaly informaci, že ani paní učitelka ne (kdyby tak věděly o mé trojce z fyziky a chemie v prváku na gymnáziu..).
Pololetní perličky vyprávěly kolegyně ze sousedních tříd. Chlapeček se starostlivě podíval na své vysvědčení s jednou dvojkou a k paní učitelce se obrátil s dotazem: „Tak prošel jsem, nebo ne?“ Jiný chlapeček celý den hopsal po chodbě a radoval se, že kromě tří trojek má vlastně samé jedničky (tedy z hudební, tělesné a výtvarné výchovy…).
Kdybyste čekali, že odměnou dětem za vysvědčení byly zmrzlinové poháry či čokoláda jako za „našich školních let“, tak jste na omylu. Doba nás „posunula“ dál. Na plné čáře zvítězily dárky - peníze. Jen tak zběžně - v naší třídě se dohromady do pokladniček odkutálelo kolem deseti tisíc.
Švadlenka Anežka…
Abych dnešní trochu chmurné vyprávění odlehčila, povím vám, (a zároveň dokládám fotografiemi), jak jsme se učili šít. V průběhu několika hodin se z absolutních šmodrchů staly absolutní švadlenky. Steh obnitkovací, přední i zadní – třída se proměnila v radostný krejčovský salón. Kamarádská výpomoc holčiček klukům a mé rady zoufalcům, zamotaným v provázku, že nevadí, budou si jednou muset najít manželku, která umí zašívat.
Kristýnce, Barborce i Lucce šlo šití od ruky…
Že je při tom našem šmodrchání taková pohoda, je zapříčiněno i tím, že šijeme „jen jako“. Pro malé děti máme takovou senzační pomůcku – destičku s dírkami, tupý drátek místo jehly s pevně připnutým provázkem.
I kluci motali jak o život… Filip, Tadeáš a Kuba
A ještě závěrečný výrok - tentokrát je autorkou Bára. Její maminka má ruku v sádře a tak jsme se zajímali, jestli jí Bára doma pomáhá. Holčička nám sdělila: „Maminka vůbec nic pomoct nepotřebuje, ona je totiž akční a všechno zvládá sama.“
Eva Procházková
Další články autorky: