SeniorTip

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pixlík

Nedávno se na SeniorTipu objevila nová autorka Naďa Dubcová, o Kujebině jsem si přečetla s chutí a samozřejmě jsem použila nabídnuté adresy k prozkoumání, co to ta Kujebina vlastně je. Senior tip má kromě, toho, že nám psavcům dává možnost uplatnit své články, ještě i tu báječnou vlastnost, že se takto seznamujeme s mnoha pamětihodnostmi své vlasti (a také ciziny), které by nám jinak docela unikly. Ba dokonce jsem se na stará kolena docela zahanbila, leta jsem si myslela, že jsem ve škole mívala oblíbený dějepis - ale kdepak! Nic o minulosti vlasti nevím, jak zjišťuji čtením těch článků, krásných a fundovaných. No snad mi bude omluvou, že trpělivost je opravdu ctnost, která mi byla upřena a k pátrání po faktech našich dějin je to, myslím, kromě lásky a chuti ta nejpotřebnější vlastnost.

Ale jmenovkyně Naďa mne inspirovala bezděky ještě tím, že jsem si spolu s Kujebinou početla také o morčatech, o kterých je na zmíněném webu napsáno hodně. A kmitl se mi před očima hořce plačící synek - ve věku tak šesti-sedmi let. Bydleli jsme tehdy nově v Příbrami, i když skoro v centru, přece jen klidnější, než byla Praha a tak synek si užíval nabyté volnosti chodit samostatně ven. Samozřejmě, že si v náhlém rozletu svobody nakladl meze a tak nám jednou zmizel dokonale. Rozjel se na koloběžce navštívit milou babku, od které jsme za rohem na tržišti kupovali čerstvé houby. Co na tom, že babka byla až z Jinců? Kolobrnda to přece hravě zvládne! Tak trochu jsem té jeho svobodě přece jen přistřihla křidýlka a protože to byl hošík poslušný, tak se opravdu držel v nejbližším okolí.

Jednou ale přišel celý natěšený - budeme mít malá morčátka! Ona totiž jedna z větších dcer dostala před nějakým rokem morče. Lomcovala námi, že chce mermomocí psa a tak jsme málem podlehli - to ještě v Plzni - a jedna ze sousedek, která pracovala ve výzkumném ústavu nám slíbila dodat beagla, což jsou psi nepříliš velcí a s tak krásně až blboučkým dobrotivým ksichtíčkem, že jsou k pomilování. No a stalo se, že zrovna v ústavu žádného volného neměli a tak nabídla morče. A tak jsme zakoupili velkou umělohmotnou krabici, vystlali, dali mističku na vodu - a morčátko bylo naše. Roztomilé, s veselýma očičkama a jedinou vážnou vadou. Patřilo totiž Evě, nejmlsnější z mlsných a ta mu vždycky při snídani ulila namísto vody do mističky kakao a protože sama to sladila nejméně pěti cukry, udělal z morčete závisláka, který cokoliv tekoucího bez cukru odmítal.

Stalo se dokonce předmětem málem infarktu manžela, který morče na týden dostal do opatrování, když jsem s dětmi odejela navštívit babičku do Olomouce. Rozhořčeně nám pak vyprávěl, že se pokusil napájet to "příšerné zvíře" normální vodou a ono prý by raději pošlo, než aby se vzdalo kakaa - nějaký den odolával a hrál "kdo z koho" - ale jasně kdo nakonec vyhrál - a tak on, starý dobrák, kvůli morčeti se vařil s kakaem a nadával potom ještě dlouho. Pokud vím, tak Eva se takhle přeslazuje dodnes a je ve věku přes padesát let štíhlá jako proutek. A my ostatní se na ni závistivě koukáme, ač nesladíme.

A také Pixlík rostl a vzkvétal do chundelata. Aha, proč Pixlík? Když se rodinka o něj rozrostla, nastalo vymýšlení jména a protože tou dobou byl v televizi populární Dr. Pixa, který vedl zajímavou vědomostní soutěž, tak někoho z rodiny napadlo, že morčátko bude Pixa. Tedy Pixlík a bylo.

Nijak nám nenapadlo zkoumat, jestli je kluk nebo holka, bylo to vlastně jedno, a tak mne Hynek tehdy tím nápadem na nová malá morčata zaskočil. A začala jsem s výslechem - jak to víš, a jak to chceš zařídit --- no tak, jak se matka obvykle vyptává... A kluk, že se byl jen tak projít na Svatou Horu a cestou do kopce pomáhal nějaké paní s nůší, co nesla a ona že děkovala za pomoc a když se mezi řečí, co spolu vedli dozvěděla, že máme morče, tak mu nabídla, ať si ho přinese, že má chovného samečka a ten hodný chlapeček, co jí nabídl pomoc bude mít mladá morčátka. Jak se ta paní jmenuje a kde bydlí, jsem se nedozvěděla a tak jsem chtěla o ní alespoň něco zjistit a ptám se "je mladá, nebo stará?" - a kluk se zamyslel a po chvíli ten náš sečtělý človíček protáhl - "mnó, zenit svého života již překročila...". A tak mne rozesmál, že jsem mu to morče dala do tašky a šel "připouštět".

Uběhlo odpoledne a chlapec nikde. Začala jsem mít už starost a šla se po něm podívat. Neušla jsem moc daleko. Kolem parčíku před sousední školou se táhla řada vysokého křoví a mezi ním stál Hynek, utopený v slzách. Hrklo ve mně! Co se mu stalo?! Ani mi to nemohl pořádně vypovědět, jak vzlykal. Morčátka nebudou! "Mami, on Pixlík je on a ne ona - on na něj ten cizí nechtěl..." Búúú.

A tak jsme byli konečně poučení, že máme doma důstojného pána. A dožil se i důstojného věku více než sedmi morčecích let a skonal na letním bytě, plném svobody v husté trávě, který jsme mu vždy dopřávali u nejstarší dcery, která žila na vsi. Však nám to léta vyčítala, že to byla ona, kdo ten konec s ním musel zažít...

Naďa Vencovská

Další články autorky: