Deník paní uèitelky – 3
Postupnì se seznamujeme
Oslovování a ukazování na dìti: „tenhle chlapeèek, ta holèièka vzadu“ pomalu a jistì pøechází v „teï to zkusí Martin, teï Lucinka.“ Obèas ještì mrknu na jablíèka s køestními jmény, která si dìti pøilepily na své lavice- jsou pro mì bezvadným „tahákem“.
Z nepøehledného klubíèka mròat postupnì zaèínám rozlišovat. Jména nìkterých se ukládají do pamìti rychleji - chlapeèek, který je tak neš»astný z toho, ¾e hned první den jsou mu baèkùrky malé, je Alex. Holèièka, která vyzkoušela tøi lavice, ne¾ našla pro sebe a kamarádku tu pravou, je Ane¾ka. Ka¾dým dnem je to lepší a za pár dní u¾ se nespletu.
Nejhorší to pro mì bývá s dìtmi, jim¾ jsem v minulosti uèila starší sourozence – jména se mi pletou, ale dìti tolerantnì a s úsmìvem slyší i na jméno svého bratra èi sestøièky. Øíkám si, ¾e ještì mù¾e být hùø – to moje starší kolegynì zpoèátku oslovuje dìti zásadnì jménem jejich rodièù, kteøí jí u¾ také prošli rukama.
Moji ¾áèci si vylo¾enì u¾ívají, ¾e patøíme k sobì a tak i bìhem odpoledne, pokud se potkáme, máváme si. Mávají mi z auta, z autobusu, na ulici, i z velké dálky, kdy¾ mì poznají. „ To je moje paní uèitelka,“ vysvìtlují všem okolo, kteøí jsou ochotni poslouchat.
Pamatuji si, jak mi bylo líto, kdy¾ kdysi dávno moje uèitelka na své oblíbené (nebyla jsem mezi nimi) volala køestními jmény, na ostatní pøíjmením. Poci»ovala jsem to tenkrát jako velkou køivdu a sama sobì jsem slíbila, ¾e já budu dìti oslovovat v¾dycky køestním jménem. Mnoho ze svých ideálù jsem opustila – o tom mo¾ná nìkdy pøíštì - ale tenhle slib se sna¾ím dodr¾ovat.
Zvláštní je, ¾e nìkteré dìti si zvyk oslovovat se pøíjmením pøinášejí u¾ z mateøské školy a tak postupnì usmìròuji i to jejich „Nováku, pojï sem!“ nebo „Kadeøábková, co máš k svaèinì?“
Situaci nám trošku komplikuje móda, nebo» pøesto¾e ve tøídì je pouze devìt dìvèátek, máme tu tøi Barborky a dvì Terezky, mezi kluky je dvakrát Lukášek. Z nabízených variant ( Barborka, Baruška, Barunka, Bára, Barèa) ustanovujeme pro ka¾dou z holèièek jedineèné jméno- které se jí líbí, kterým ji oslovují doma…Tak¾e copatá blondýnka s brýlemi je Barborka, vedle ní usedla Bára, o jméno Barunka se stydlivì pøihlásila ta tøetí.
Kdy¾ jsem chodila do školy já, bývalo ve tøídì v¾dy nìkolik Janièek, Jiøíkù, Alenek, ještì døíve to bývaly Marušky, Tonièky, Bo¾enky… Jak to bylo u vás?
A malé závìreèné povzdechnutí:
První dny školního roku jsou všichni uèitelé zavaleni papíry. Dovolím si trochu zahoøekovat – spousta z nich je, jak to hezky øíct…na nic. Kdyby se vám náhodou dostal do ruky text „Bloomova taxonomie kognitivních cílù“ - tak vìzte, nerozumím tìm slovùm o nic víc, ne¾ kdokoliv z vás…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: