Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Škola základ ¾ivota
Já jsem svejm rodièùm ubohejm taky nedala nic zadarmo. Oni mnì sice taky zrovna ne, ale co museli mít za nervy jsem poznala a¾ na své druhé dceøi Evì. Do gymnázia jsem pøijímaèky slo¾ila bez potí¾í, uèit jsem se mohla výteènì, jen¾e já jsem jednak ¾ila svùj svìt ve snech a jednak, pokud jsem byla nohama na zemi, tak jsem zase mìla tolik zájmù, ¾e jsem jako ¾ákynì byla, no øeknìme taková støední cesta. Opravdu mne na škole miloval èeštináø - mnì sice bylo docela fuk, proè je v mluvnici nìco právì takhle a proè, i kdy¾ naprosto bezpeènì jsem vìdìla, ¾e je to tak nebo onak. Nìco podobného ostatnì mám i s muzikou. Nikdy mne netrápí, kdo co slo¾il, co je to za skladbu. Pro mne je podstatné, jestli to ve mnì nìco vzbuzuje, nebo ne. Èím¾ jsem zase já pozdìji trápila svého hudby znalého mu¾e Jana. Ostatnì tou svou benevolencí k pravidlùm mluvnice taky.
Ale abych neodbíhala. V èeštinì moje nejmilejší byly kompozice. To jsem psala ještì o pøestávce a odmítala vydat sešit, ¾e jsem ještì neøekla to hlavní. Dokonce se mi kantoøi nauèili tolerovat, ¾e jsem ve snaze vyjádøit se psala jen první pùlky slov. Tak moc mi myšlenky pospíchaly dál.
Kupodivu jsem byla dobrá v matematice, to se asi projevilo dìdictví preciznosti po otci. Ale fyzika? Hrùza! Má schopnost pochopit skonèila u volného pádu. Zato pøírodopis - to byla nádhera! Zvíøata mám ráda odjak¾iva a kytky - ty miluju. A jsem k slzám dojatá, kdy¾ nìjakou dostanu. Strašnì ráda se rejpu v zemi, jen¾e tak nìjak objevitelsky. Prostì nic o vìci nevím, ale se zvìdavostí zkouším, co to udìlá. A vzhlí¾ím s obdivem k tìm, kteøí zasadí, pøesadí a pøedem vìdí, co z toho vyroste. I kdy¾ mnì zase nepøipadá tak nezajímavé nìco nastrkat do zemì a chodit se koukat, jak to vyèuhuje, sílí a tøeba i kvete, voní, nebo se dokonce dá i jíst. Na zahrádce se tedy uplatním spíš jako oddaná pracovní síla s fantazií.
Ale abych se vrátila ke škole. Byla jsem tedy ten studijní prùmìr a nadto od primy s dvojkou z mravù. Jako bych za to mohla, ¾e jsem byla z holek nejvìtší a navíc fanatik pravdy. A tak se strašnì rvala - se všemi a za všechno. No a taky odmlouvala. Kdy¾ za války smìli studovat jen ti s urèitým prùmìrem, mìla jsem nìjaké to procentíèko navíc a šup se mnou do ¾ivota! Naši sice dìlali co mohli a naverbovali mne do dvouleté obchodní školy - ké¾ by mìli ten rozum a dali mne aspoò do "rodinky", abych se nauèila nìèemu kloudnému pro ¾enský ¾ivot. Ale "obchodka"? Tam jsem se stala miláèkem jedinì èeštináøe, jinak ne nebavilo nic. Ještì ¾e za rok k závìru války zavøeli èeské školy vùbec.
Z té doby mi ale zùstalo, ¾e dodnes, i jako redaktorka jsem psala a píšu na klávesnici jen ètyømi prsty. Hodina psacího stroje byla odpoledne a to bylo víc, ne¾ jsem byla škole ochotna obìtovat. Prostì jsem nechodila. Ve ètvrtletí mi kantor pro jistotu dal trojku, aby
neublí¾il sobì ani mnì, v pololetí mi ji dal ze zvyku a ve tøiètvrtiletí jsem ji u¾ mìla vysezenou. Jen¾e na konci roku pøece jen trval na tom, ¾e pøedvedu co umím - jinak koule a šmytec. Tak jsem slíbila, ¾e pøijdu na zkušební testy. Ještì v tamvaji jsem nevìdìla, jak se vykroutím. Pak jsme se blí¾ili ke škole a má fantazie spolu s komediantstvím mi vnukla nápad. Vytáhla jsem ¾iletku a èistým øezem pøejela všechny prsty. Krve bylo - holky jeèely, kantorovi jsem plasticky líèila, jak se srazily tramvaje a jak jsem ranìná o sklo. Mám pocit, ¾e jsme nakonec oba vìdìli své, ale poslal mne domù a dal mi nakonec zase tu neutrální trojku, by» s povzdechem.
No, konèím, èím jsem zaèala. Bo¾í mlýny odemlely kus ¾ivota a jedna z mých starších dcer mi to bohatì odvádìla. I kdy¾ byla v nevýhodì - jsme si moc podobné, tak¾e jí dalo dost práce mne pøemistrovat.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: