OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – nahlédnutí č.2
„Teď jsem totiž drsňák,“ ozvalo se vedle mě. „Cože jsi?“ zeptala jsem se pro jistotu, jestli jsem nepřeslechla. „No drsňák.“ Šli jsme se projít, podívat se po prázdninách na „náš“ strom a Tadeášek si „drsňácky“ otočil kšiltovku kšiltem dozadu a popotáhl si „drsňáckou“ mikinu. Nemohla jsem se smát, zkazila bych mu radost a tak jsem kuckavě přitakala.
Bývají někdy protivní, ale jsou tak roztomilí… Pokochali jsme se naším jasanem, ujistili jsme se, že se mu daří dobře a pomalu jsme se vraceli ke škole.
A pak se stalo něco úžasného. Možná vám to bude připadat jako blbinka a taky byla, ale krásná, jedna z chvilek, pro které mám své povolání prostě ráda. Děti totiž tak ochotně zaměňují sny za skutečnost, dokáží vplout z reálného života do pohádky a pak zase plynule zpět.
Celé to proběhlo takto:
Šli jsme polní cestou, v neorganizovaném hloučku a Bára pronesla:
„Já budu paní doktorka zvířat. Budu pracovat v psím hotelu, budu tam i bydlet, budu tam pořád.“
„A kde ho vezmeš?“
„Tadeáš mi ho postaví.“
„Schválně se ho zeptáme, jo? Tadeáši!“
„Já vím, paní učitelko, já jí ho postavím, ona už mi říkala..“
„Já tam budu ošetřovatelkou,“ nabídla se Bářina kamarádka Barborka.
„Mohla bych tam být s vámi? Já budu zvířátkům vařit,“ nabídla se Terezka.
„Já bych vás tam hlídal,“vzpomněl si na své sny o policajtovi Lukáš.
„A mohl bych hlídat s tebou, já chci být taky policajt.“
“Dobře, Kubo, tak ty budeš strážit u zadního vchodu.“
Martin nám bude vyvážet popelnice a já prý dostanu funkci ředitelky a budu učit pejsky číst a psát.
„A co budu dělat já?“
Najednou byly kolem mě úplně všechny děti. Terka umí krásně malovat, namaluje jim do pokojíčků obrázky a když bude mít čas, pomůže Anežce, která bude mít na starosti venčení. Štěpán je sportovec, bude dělat trenéra, pomáhat mu bude Štěpánka.
Dva kluci, naši farmáři Vojta s Filipem slíbili, že pro nás budou pěstovat zeleninu. Filip se nakonec „trhl“. On chce být samostatný, bude pěstovat obilí, kukuřici, jezdit traktorem.
„Jenže to psi nepotřebují,“ oponovaly holky.
No, ukecali jsme ho, prý si koupí sekačku a bude se nám alespoň starat o trávníky.
Vítek umí rychle počítat, bude vybírat peníze, Barunka bude psí kadeřnice. Nezapomněli jsme ani na chybějící děti, Lukina jsme pověřili v jeho nepřítomnosti funkcí údržbáře, ten je potřeba vždycky a Lucka bude pokojská…
Kdyby chyběly pracovní síly, Kristýnka navrhla, že se vdají (ona už ženicha má, teď je mu 6, ale vyroste) a manželé nám taky pomohou.
Cestou jsme vybrali i jednu vilku, která by se k „našemu účelu“ dala dobře využít. Je prostorná, má krásnou zahradu a je blízko hřiště, kdyby si pejskové chtěli hrát. Budeme mít nejskvělejší „podnik“ v celé obci.
A tak jsme si fantazírovali celou cestu ke škole..
„Já bych chtěla, aby to bylo doopravdy.“
„Počkáme, až vyrostete, pak to ještě promyslíme,“ vracela jsem je do reality. Je krásný slunečný den, děti se rozchechtaly pojmu „babí léto“ a zabouchly dveře školy.
Pan inspektor by z nás měl radost, jak jsme pěkně rozvíjeli- zcela nenásilně a úplně neplánovaně- týmovou spolupráci…
PS.Chcete vidět, jak vypadá drsňák? Takhle…
Eva Procházková
Další články autorky: