Jak jsem se stala redaktorkou – 10. èást
I dospìlí si mohou hrát
Vyprávím tu své zá¾itky z „dráhy“ zaèínající redaktorky èasopisu Doba seniorù. Dnes poprvé pøetiskuji text tak, jak byl pùvodnì napsán, jen s krátkým úvodem. Takhle jsem to celé vidìla, nemá cenu si nìco pøimýšlet. Ve finále byl èlánek o pár vìt zkrácen, fotky se také všechny nevešly, ale snad vás zaujmou.
Jen ještì do úvodu:
Jezdíváme pravidelnì na podzim na tzv. houbaøský víkend. Kdy¾ jsme vloni dorazili na zaèátku záøí k chatièce u lesa a rybníka, kde u¾ tou dobou bývá klid, bylo tam nezvykle rušno. Uvidìla jsem na vodì barevné lodièky, ocitla se neèekanì uprostøed soutì¾ního klání a mé „redaktorské“ srdce zajásalo. Dodala jsem si odvahy, zeptala se, co se tam dìje a po¾ádala o mo¾nost pozorovat, ptát se, napsat reportá¾.
Toto vzniklo:
I DOSPÌLÍ SI RÁDI HRAJÍ aneb LODNÍ MODELÁØI V AKCI
Víte, co je to tug towing? Já jsem to také nevìdìla a¾ do chvíle, kdy jsem se na bøehu jednoho malého jihoèeského rybníèku potkala s partou lidí, kteøí postávali na molu s vysílaèkami na krku a s plánky v rukou.
Hladinu brázdily pestrobarevné lodièky a ti lidé kolem nich byli lodní modeláøi. Sjeli se sem ze všech koutù republiky, aby si nejen zasoutì¾ili, ale hlavnì aby se sešli, popovídali a poradili si navzájem, jak na rùzné technické fígle. Pøibli¾nì 40 soutì¾ících, kteøí propadli stejnému koníèku, od mladièkých adeptù modelaøiny a¾ po zkušené „moøské vlky“.
A co je tedy tug towing? Velmi zjednodušenì- pro nás, laiky: Je to modeláøská disciplína, která napodobuje reálné situace v moøských èi øíèních pøístavech, kde velké lodì, které nemohou samy manévrovat, jsou vleèeny èi tlaèeny pomocí remorkérù. Maketu velké lodi, která dosahuje i pøes 100kg váhy, táhnou dva modely remorkérù, jejich¾ úkolem je v urèeném èase projet trasou vytyèenou bójkami. Dru¾stvo tvoøí dva „kapitáni“, kteøí se sna¾í s co nejmenším poètem trestných bodù za doteky èi neproplutí brankami absolvovat celou trasu a úspìšnì pøistát v pøístavu.
Tato soutì¾ní setkávání poøádá obèanské sdru¾ení Klub NAMOLO! o.s. (NAdšení MOdeláøi LOdí) . Tahání vlekù jeho èlenové poprvé vyzkoušeli na Vltavì v r.2005 a uvedli tím do ¾ivota tug towing jako soutì¾ní disciplínu pro lodní modeláøe u nás. Perlièkou je, ¾e jediná zaregistrovaná ¾ena je hned pøedsedkyní. „Proto¾e chlapi by v tìch papírech nadìlali akorát zmatek,“ smìje se paní Monika, man¾elka hlavního organizátora všech setkání, pana Jaroslava Vaškeby. Ve svìtì je tato divácky atraktivní disciplína velmi populární, oblíbená je hlavnì v Anglii, Nizozemí, Belgii, Francii nebo vzdálené Kanadì.
Modely jsou stavìny podle skuteèných lodí, a jak mì ujistil jeden z úèastníkù, bývá to velmi èasto dìdièné. Otec-syn-nìkdy i dìdeèek, ale být v jednom týmu se prý moc nedoporuèuje, pøi soutì¾i pøece jen stoupá adrenalin a pro silné slovo mezi èleny posádky není daleko.
Modelaøina je koníèek pomìrnì samotáøský, ka¾dý si kutá ve své dílnì, rady se hledají nejèastìji na internetu. Ke správné výrobì ale musí dojít ka¾dý sám- vìtšinou principem pokus-omyl. Jak mi prozradil pan Èervíèek, který svou první lodièku postavil pøed více ne¾ 50ti lety, tráví s nimi ka¾dou volnou chvilku. Stále je tøeba nìco opravovat, vylepšovat, vymýšlet nová a nová technická øešení. A tak neváhal pøijet a¾ z Mostu, aby s kamarády z Ostravy prodiskutoval co je nového „z oèí do oèí“.
Vyprávìl mi o tom, ¾e nejsou výjimkou ani pøípady, kdy mezi nì pøicházejí „nováèkové“ v dùchodovém vìku. Najednou mají více èasu a pøicházejí si splnit svùj klukovský sen.
Na startovní molo se postupnì staví dvouèlenné týmy s roztodivnými jmény- Marná snaha, Drsný šrouby èi Radioaktivní rajèata, aby si za pøátelského i škodolibého kibicování svých kamarádù vyjezdily body do celoroèního poháru.
„Jestli jsou úspìšnìjší mladí nebo starší? Jak kdo, to se nedá zevšeobecnit. Èasto jsou ti mladí moc hrrr, rozpálej to a pak neubrzdìj, ti starší bývají rozvá¾nìjší, ale zase se víc bojí, aby si svùj remorkér nepoškodili, jsou to mìsíce práce. Postavit model lodi je t쾚í ne¾ model letadla, loï se musí celá poctivì postavit, letadla se kupují rozlo¾ená na díly a jen se slepují. Mnozí z nás však stavìjí modely jak lodí, tak letadel. Máme tu mezi sebou i opravdické námoøníky.“
Veèer se griluje a zpívá u kytary, jakmile se sleze ze soutì¾ního mola, rivalita je pryè. Technické údaje hned zapomínám, pøátelskou atmosféru však cítím všude kolem sebe. Došlo i na „veselé pøíhody z natáèení“.
„Máme u¾ i své regulérní vraky,“ vypráví paní pøedsedkynì, „na setkání v Lu¾inách jsme v bahnì utopili jednu lodièku. Byla dost cenná, tak jsme k její záchranì povolali i potápìèe v plné výzbroji. Neuspìl. A¾ asi po 5ti letech, kdy¾ se rybník vypouštìl, našli jsme její ostatky.“ Vzpomíná i na to, jak pøed lety našla nìjakou poškozenou loï v popelnici. Nedalo jí to, pøinesla ji domù. Po mnoha a mnoha hodinách práce je z ní ta nejelegantnìjší kocábka.
Medaile, poháry i soudky s pivem jako ceny pro ty nejlepší jsou doprovázeny nejen potleskem, ale i „štiplavými“ poznámkami kamarádù na adresu vítìzù. Tak zase za rok, chlapi.
„Tøeba Váš èlánek pomù¾e tomu, ¾e si nìkterý ze seniorù vzpomene, ¾e kdysi taky stavìl modely a pøijede se na nìjakou akci podívat. Nebo z pùdy èi skøínì rovnou vytáhne svùj kdysi postavený model, opráší jej a pùjde to zkusit znovu. To by bylo fajn,“ louèí se se mnou jeden z kapitánù.
Eva Procházková