Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Priss - lví høíva
Koneènì se mi naplnil sen mého dìtství - v lese jsem našla zatoulané, nebo mo¾ná odlo¾ené štìnì. Mùj bezmocný miláèek! Jak rostl, byl stále krásnìjší, i kdy¾ jsem zprvu neumìla øíct, co to je za rasu. Na obvyklá plemena nevypadl, spíš se podobal plavì zrzavému høívnatému lvu. Teprve o mnoho let pozdìji jsem se z obrázkù dozvìdìla, ¾e to byl èau-èau. Proto¾e jsem tehdy právì èetla knihu Jih proti Severu, pojmenovala jsem ho Priss.
Lpìli jsme na sobì. Nejradìji bych ani nebyla šla do divadla na zkoušku, nejela na zájezd. Divadlo tehdy sídlilo v Novém Boru, teprve o pár let pozdìji se pøestìhovalo do Varnsdorfu. ®ila jsem tehdy se svým pozdìjším prvním mu¾em Františkem. Bo¾e, jak je èlovìk v tom dívèím vìku dùvìøivý a pitomý! Jediný jeho pøínos v mém ¾ivotì byl, ¾e s ním mám dvì krásné holky. A snad i to, ¾e jsem s ním vyvdala bájeènou tchyni - bo¾skou Maøenku Zieglerovou. Tehdy u¾ to byla takøka nechodící stará paní. Nádhernì mi onikala a za kopu køí¾ovek, které jsem jí za Mìlník vozívala, mne hubeným prstíkem zvala k svému lù¾ku" "Šla sem, Nadìnko, já jí zazpívám." A zpívala takovým melodickým tøasláèkem a ukazovala mi fotky z dob své pìvecké slávy. Ten její mu¾, Frantùv otec, byl stejný, jako ten mùj. Slavnou Maøenku zaklít na slepièí farmu! A samozøejmì proto, ¾e u¾ se mu zmrzela. Potøeboval svobodu pro další mladé objevy a k èemu je man¾elka jinému, ne¾ k - no tøeba zrovna k hlídání slepic.
Právì odtud, z okolí Mìlníka, mìl Franta kamaráda. Taky napùl herec, napùl hospodáø na malé domácí slepièí farmì. O sebekratším volnu v divadle startoval motorku a jezdil farmaøit. Kámoš Ferry - tak honosnì si ten mùj øíkal - èasto s ním. Ten Pepík se do našeho Prissa zakoukal. Samozøejmì, ¾e jsem to nebrala vá¾nì. Jak bych se mohla vzdát nìkoho, koho miluji. By» to byl pes. Ale vìrný tvor, který mne nenechal na pochybách, ¾e jsem u nìj první a jediná na svìtì. To jsem o Ferrym nemohla øíct ani náhodou. A pøedstavte si - Ferry-František na Prissa ¾árlil. Kdybych takhle milovala nìjakého mu¾ského - no prosím! Ale ¾árlit na psa? Spíš na to, ¾e mi tenhle pøekrásný tvor dával to, co František neumìl. Obdiv, bezmeznou dùvìru, vìrnost a oddanost.
Jednoho dne jsem pøišla ze zkoušky, Priss byl pryè. Co já se naplakala, nalítala po novoborských lesích, volajíc ho. A¾ pozdì veèer mi Franta øekl - dodnes nezapomenu jeho ledovì klidný hlas bez špetky citu - byl tady Pepík, tak jsem mu ho dal, a» mu hlídá ten jeho slepièinec.
Ještì dva dny tehdy chybìly do náhradního dne. Odehrála a odzkoušela jsem to jako ve zlém snu. Hned brzo ráno jsem sedla na autobus do Mìlníka. Blí¾ila jsem se k Pepíkovì farmì. Tušená radost se shledání s Prissem mi a¾ brala dech a svírala srdce.
A pak - já mám dodnes pocit, ¾e mi hoøí oèi slzami - u¾ z vršku cesty jsem vidìla na plaòkách plotu sušící se kù¾i- tu pøekrásnou lví høívu mého Prissa...
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: