Bylo, nebylo…
aneb když člověku na tom záleží
Jako asistentka ředitele podniku zahraničního obchodu jsem měla dosti často pracovní jednání, tzv. pracovní obědy, večeře, a jiné tuze zábavné akce. Zábavné jen pro toho, kdo absolvuje podobné atrakce zhruba dvakrát do měsíce. Únavné pro toho, kdo neví dne ani hodiny, a tyto akce prorůstají do soukromého času, života a bytí někdy i několikrát týdně.
Kolikrát jsem si raději přála sedět doma s dobrou knížkou v ruce, a zatím jsem se musela usmívat a konverzovat se zcela nesympatickými a únavnými lidmi, až do posledního návštěvníka, neboť jsem odpovídala za jeho bezpečný přesun taxíkem do hotelu a závěrečný účet. Bavilo mne to asi rok, pak už to bylo únavné, stále se opakující, otravné, a trčet někde hluboko po půlnoci třeba jen kvůli dvěma dosud zcela alkoholem neodrovnaných hostů bylo vyčerpávající.
Byly ovšem akce výjimečné, kdy i okoralé srdce a duše i tělo již unaveného návštěvníka různých akcí se vzepjaly k aktivní, nejen pasivně nucené účasti.
Jedna taková celkem přijatelná se odehrávala v parádní restauraci, salonku pro nejvyšší smetánku, v mírném podvečeru. Účastnili se nejen zástupci různých ministerstev, vlády, ale i zahraniční hosté – a to v nemalém počtu. Takovéto akce jsem brala trochu vážněji, a také se pečlivěji připravovala. Nejen pracovně, ale i co se týká vizáže.
Ona restaurace byla od mého domu co by kamenem dohodil, a jak už to bývá, právě proto jsem nestíhala! Už se za pár minut blížila doba zahájení, slavnostních a tu méně tu více zábavných proslovů. Už jsem byla nalíčená, pečlivě učesaná, slavnostní šaty („kostelové“, jak říkala moje babička) nachystané bez poskvrnky a bez hany.
Ještě rychle přeleštit lodičky, umýt ruce, obalit se jemným parfémem, kabát – a už jsem letěla. Opravdu na poslední chvíli!
Salonek měl vlastní šatnu, která byla jako předsíň, se skleněnou stěnou. Za ní už seděli téměř všichni, jen místo vedle mého super šéfa bylo volné a čekalo na mne. Pár lidí zpozornělo, šéf s úlevou vydechl, když viděl, že jsem přece dorazila.
Sundala jsem kabát, podala šatnářce, a vydala se směrem ke skleněné stěně.
Nechápala jsem, proč v tuto chvíli již klidný šéf změnil barvu obličeje a nadzvedl se ze židle. Třeba má střevní potíže, pomyslela jsem si.
Najednou však tichý hovor, který předchází oficiálnímu zahájení utichl zcela, a zraky všech mířily směrem ke mně. Viděla jsem já je, viděli oni mne.
„Proboha, snad nejdu tak pozdě!“, pomyslela jsem si, a podívala se na hodinky. Tento pohyb mně byl osudný.
Když můj pohled sklouzl dolů na zápěstí, uviděla jsem nevídané.
Měla jsem perfektní účes, měla jsem perfektní make up. Měla jsem exkluzivní šaty – ovšem ty zůstaly doma, připravené na věšáku. Já tam stála sice v přepychovém, ale přece jen SPODNÍM prádle. Dodnes si pamatuji vzorek na podprsence i kalhotkách, podvazkový pas a speciální drahé punčochy z tuzexu.
Nebylo kam utéct. Stála jsem těsně před sklem, a za sklem asi třicet mužů, a dvě ženy. Připadala jsem si jako skalár v akváriu, ovšem nekličkovala jsem, stála jsem jak sádrový trpaslík.
Vteřiny se staly hodinami, a zachránila mne šatnářka. Rychle vyhodnotila situaci, čile přeskočila přes pultík, a hodila mně můj plášť přes ramena.
Nevím, kdo se začal smát první.
Faktem je, že než jsem si pozapínala těch milion sedm knoflíků na kabátě, smáli se všichni. Šatnářka, já – a hlavně diváci za sklem.
Uprchla jsem domů.
Už jsem si nedokázala představit, že budu vážně naslouchat vládním projevům a hodnocení čehokoliv, já byla vyhodnocena náležitě.
Od té doby mně před každou akcí šéf prosil, ať si už nikdy neberu kabát.
Dlouho se o tom vyprávělo, dlouho si ze mě utahovali, ale naštěstí – výsledky práce naší agentury tím poznamenány nebyly. Ani na ministerstvu!
Dagmar Jarošová
