Nejezděte do Budapešti!

Mou překvapivou radu bych měl vysvětlit. Vzpomněl jsem si na tuto příhodu v souvislosti se včerejším datem – „pátek – třináctého“. Do Budapešti se určitě podívejte, je to velkoměsto vskutku evropského formátu, má svůj švih a atmosféru, své krásy a ducha, nádherné stavitelské památky, pozoruhodné galerie i svůj veletok.

Do Budapešti jsme se vydali před mnoha lety a byl právě pátek třináctého. Jak jsme dopadli vám chci převyprávět. Dcera, dnes dáma před penzí, byla ještě vysokoškolačkou a jednoho dne se přihnala se svým snoubencem, spolužákem - v rámci výměnné akce měli možnost získat na prodloužený víkend pobyt na vysokoškolských kolejích v Budapešti, uprostřed města, které jsme si už dávno zamilovali. Neváhali jsme ani okamžik, vůbec nás ani nenapadlo, že termín odjezdu - pátek třináctého - by ten poutavý zájezd mohl nějak zkomplikovat.

Už s denním předstihem jsme vyrazili s manželkou do nedalekého Brna na nákup valut a nějakých těch dobrot na cestu a po úspěšném vyřízení všeho plánovaného vyjeli na cestu zpět. Při průjezdu Pisárkami mě napadlo, že jsme už dlouho nebyli na Myslivně, rozhodl jsem se pro kafíčko v té půvabné lokalitě s nádherným výhledem na Brno a aniž jsem se ženy zeptal na souhlas, místo na Lískovec jsem odbočil směrem nahoru na Kohoutovice. Na cestě mi překážel pomalý náklaďák, vyhodil jsem směrovku a chtěl předjet. Nepodařilo se, z převodovky se ozvaly zvuky rozkladu, řidič se vyklonil z kabiny, za vydatného troubení ťukal na čelo, byl jsem nucen se s hanbou zařadit, zastavit. Diagnóza byla jasná, u mého milovaného, velkého, pohodlného Fiatu odešla spojka (ještě jsem netušil, že moc pátku třináctého sahá i mimo tento kritický den). Na cestu domů s neskladným nákupem jsme si museli vzít taxík. Důsledky pátku třináctého mohou být docela drahé.

Z nedaleké telefonní budky jsem se poradil v autoservisu, poučili mě jak k nim dojet. Při zhasnutém motoru zařadit jedničku, nastartovat, popojet, až bude potřeba zastavit – vypnout zapalování. Byla to pracná jízda, z Pisárek až na tehdejší Koněvku, něco jako na etapy, přískokem vpřed. Má naděje, že se závada na počkání odstraní, brzy zhasla, auto jsme museli nechat na několik dní v servisu a naděje na cestu do Budapešti pohasla.

Trn z paty nám vytrhl dceřin přítel Honza, náhodou v těch dnech měl k disposici rodičovskou „stovku“, malinko obnošenou. Prý to potřebovalo jen nabít akumulátor a vyměnit žárovku kontrolky nabíjení, byla spálená. Pro dva zdatné kutily – hračka.

V pátek jsme hned z rána nabalili nezbytné propriety a vyrazili vstříc novým zážitkům, sice s menším pohodlím, než jsme plánovali, ale přece. Cesta zpočátku ubíhala bez problémů. Na hranicích jsme museli zastavit, vyplnit celní deklaraci, obstarat razítka do pasů…Po chvilce odpočinku jsme, asi očekáváte, že vyrazili na další cestu. Tak jednoduché to nebylo, startér jen dvakrát líně škytnul a zastavil zcela. Baterie dokonale vybitá! Kontrolka nabíjení, kterou jsme určitě vyměnili za správnou, nesvítila, což mělo znamenat, že dynamo nabíjí, ale to jen proto, že se opět spálila. Zapracoval opět pátek, třináctého. Vozidlo jsme museli za rozjařených úsměvů celníků a hraničářů roztlačit.

Odmítl jsem pokračovat v cestě, zvolili jsme menší zlo a první zastávkou se stal autoservis v nedalekém Györu. Ochotně se nás ujali. Maličkost, vymontovali dynamo, které nedávalo proud, rozdělali, byla to drobnost, cívka statoru se uvolnila a dík otřesům, způsobeným jízdou, se utřepal její vývod. Mechanik přívod připájel, cívku pro jistotu důkladně zpevnil, vrazil pod ni kus prešpanu, auto ožilo, byla oprávněná naděje, že cestou do Budapešti se baterie dobije. (Polovina valut, určená pro zážitky nabízené velkoměstem, ovšem zůstala v Györu - důsledky pátku třináctého mohou být docela drahé.) Ale do cíle jsme dojeli v pořádku.

Pobyt probíhal, až na poněkud ztenčené finance, v pohodě. Vykoupali jsme se v nezapomenutelných Séczhényiho lázních i v historickém Gellértu, večer jsme se vydováděli ve Vidám-parku, prolezli Rybářské bašty a tiše obdivovali vedlejší nádherný Matyášův chrám a především si opravdu pochutnali ve skvělých maďarských restauracích. Abych nezapomněl, Mátyáš – pince má nejen skvělou historickou atmosféru ale i výborné vínko. Neberu v úvahu takovou maličkost, že vysokoškolské koleje v Pešti v porovnání s kolejemi našich mladých byly jako čtvrtá cenová skupina k interhotelu, ale koho by to vzrušovalo. Dokonce se zdálo, že auto opět slouží, nabíjení opět funguje, mohli jsme se bez obav vydat na zpáteční cestu.

Bydleli jsme nedaleko sochy sv. Štěpána

V Széchenyiho lázních můžete střídat páru, studený a termální bazén

Noční pohled na rozloučenou z Gellértu

Až po Bratislavu šlo všechno hladce. Sotva jsme ji opustili, jakoby z okolních polí do auta pronikal výrazný nepříjemný zápach, něco jako nějaký páchnoucí postřik. Doprovázel nás dlouhé kilometry, nijak jsme se s tím nevzrušovaly až k okamžiku, když už poblíže Brna se začalo stmívat. Honza rozsvítil světla. Chyba, netušili jsme, že akumulátor je už na krajíčku sil, neunesl takové zatížení a motor zhasl. Pohled pod kapotu napověděl, nejenže dynamo nenabíjelo, shořelo, ale ten dusivý puch pocházel z hořícího, žhnoucího vinutí, kontrolka, opět spálená, pochopitelně opět „mlčela“. Museli jsme vůz opět roztlačit, a vybrat si: jet, nebo svítit. Pochopitelně jsme vybrali to důležitější. Nemusím dodávat poučení: moc pátku třináctého s oblibou doznívá!

Brnem jsme projeli ještě tak-tak za jakési, byť chabé viditelnosti. Za Brnem už to bylo horší, ale podařilo se nám pověsit se za automobil před námi. Viděl, že se něco děje, zastavil a po vysvětlení se uvolil vést nás až skoro domů, až za Kývalkou se naše cesty rozešly. Poslední kilometry jsme už dojeli krokem za tmy, před naším domem auto definitivě zhaslo a zmlklo zcela.

Vlastně až na pořádnou dávku adrenalinu a na neočekávané vícenáklady všechno dopadlo dobře. Ale raději zopakuji: do Budapešti se určitě rozjeďte, stojí za to, ale nejezděte tam v pátek třináctého. Nemuseli byste dopadnout tak dobře, jako my!

Imrich Lencz

Další články autora