Deník paní uèitelky – 10
Úvaha tak trochu politická
Tak jsem se dnes musela dìtem omluvit. Vèera, kdy¾ jsme pøi prvouce vybarvovali obleèení vhodné na podzim, odmítla jsem
vybarvování rukavic. „Na nì máte ještì èasu dost“ – vysvìtlovala jsem. No tak dneska cestou do školy bych si je byla docela ráda oblékla. Na teplomìru 2 stupnì, sníh.. „Mìly jste pravdu,“ kála jsem se. Velkomyslnì mi odpustily. Kdy¾ to tak pùjde dál, nejspíš budeme muset pouštìní drakù vynechat a dát se rovnou do stavìní snìhulákù.
Kdybyste vidìli, jak krásnì u¾ èteme slabiky a jak bravurnì sèítáme do pìti, urèitì byste z nás mìli radost. A psaní písmenek… celá tøída si potichu prozpìvuje: „…dopøedu- bøíško- »uk na linku- rovná záda- zpátky výtahem – a do Prèic (pøípadnì do háje zeleného)…“ To je náš pracovní postup, kdy¾ píšeme písmenko „a“.
Skoro u¾ bychom si zaslou¾ili nìjaké „volno“. Však u¾ se také blí¾í – 2 volné dny se „pøilepí“ za státní svátek 28.øíjna – a máme 5denní podzimní prázdniny. Aè mì dìti neustále ujiš»ují, ¾e se jim ve škole moc líbí, pøi slovì prázdniny jim zajiskøí oèi zrovna tak, jako odnepamìti všem malým i velkým školákùm. 
Vysvìtlování všemo¾ných státních svátkù a rùzných politických výroèí takhle malým dìtem mì v¾dy dìsilo. „Úpravy“ dìjin podle toho, kdo je zrovna u moci a zmatek v dìtských hlavièkách – my starší to dobøe známe. Pamatuji si, jak jsem jako malá holka tak ve 2.tøídì doma øešila „záva¾nou“ otázku. Dumala jsem, jak to tenkrát udìlali, ¾e všechny hodné Nìmce rozpoznali a usadili je v NDR, zatímco ty zlé nechali v NSR.
„Tak to nebylo,“ sna¾ili se mi vysvìtlit rodièe. „Ale bylo, øíkala to naše uèitelka,“ nedala jsem se zviklat. „Bylo to tak a tak, ale ve škole to neøíkej…“ dìsná doba. I dnes se omezuji na velmi struèné vysvìtlení. 28.záøí má naše zemì svátek, 28.øíjna má narozeniny. To dìti chápou, i ony slaví svátky a narozeniny, tak proè by je nemohla mít naše zemì.
V nìkterých rodinách se politice vìnují a poznáte to i na dìtech. Vloni mì 9letí tøe»áci pøekvapili dotazem, jestli fandím Klausovi nebo Švejnarovi a proè. Pak se sna¾ím struènì odpovìdìt.
Kdy¾ u¾ jsem tak trochu „zabrousila“ do politiky, musím vám pøevyprávìt jeden zá¾itek, starý …no mo¾ná 25 let. Stalo se u zápisu, kdy¾ dìti z mateøské školy se slavnostní náladou pøicházely v doprovodu rodièù do naší školy a vyprávìly si s námi, jak se tìší do školy.
Byli jsme zrovna u poznávání barev, kdy¾ se pøišla „vmísit“ i s.øeditelka. Chtìla se ukázat uvìdomìlou a vtipnou a jednomu šikovnému dì»átku, které s bravurou zvládalo naše všeteèné otázky, jakou ¾e má barvu jeho svetr, polo¾ila dotaz: „Jestlipak víš, kdo je ten pán na obrázku“ a ukázala na portrét Gustáva Husáka. „To je Vladimír Iljiè Lenin, „ odpovìdìlo suverénnì to pìtileté dítì. „To není,“ usmála se øeditelka. „Tak je to Sovìtský svaz“ sebejistì vypálil mròousek z mateøské školy.
Bylo to k pláèi i smíchu zároveò, nejvíc ze všeho to bylo…smutné. Jsem ráda, ¾e nezmizely lampiónové prùvody. Zároveò jsem moc ráda, ¾e u¾ nesvítíme svìtýlky u pøíle¾itosti VØSR, ale tøeba zimního slunovratu.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: