Nìkteøí lidé v Èeskoslovensku se tehdy domnívali, podle toho, co nám psali, ¾e emigrant, který se nestal v krátké dobì milionáøem, se na to mohl vykašlat a zùstat doma. Jen¾e ono je to o nìèem jiném, proè kdo odešel. My jsme mezitím docela obyèejnì ¾ili a pracovali a tìšili se z drobných radostí, které ¾ivot pøinášel. Já jsem se napøíklad nesmírnì radovala z toho, ¾e jsem mohla ve skuteènosti vidìt obrazy, které jsem znala jen z reprodukcí, projít se po Paøí¾i, èi po Londýnì, vidìt rùzná místa, o kterých jsme do té doby jen èetli. Ale, jak nám kdysi napsal jeden známý: „S tím bì¾ do hajzlu, dìvenko, radši mi napiš, co u¾ všechno máte a kolik jste si u¾ ušetøili.“ Byl to praktický jinoch. Jen¾e nám úplnì staèilo to, co jsme mìli a byli jsme docela spokojení.
Nemìla jsem ostatnì èas na pøemýšlení o tom, zdali se nám emigrace „vyplatila“, jak ¾ádal ten dobrák. Pøišel pan Harry a oznámil mi, ¾e u¾ dlouhá léta v sobì hýèká plán vydat encyklopedii malíøství a teï, kdy¾ má mne a ten archiv, tak ¾e se rozhodl to uskuteènit. U¾ prý vytvoøil prozatímní redakci. Z Francie mìl pøijet jeden jeho osvìdèený autor, historik umìní, který si tam ¾il u¾ léta v malém domku v Provenci. Špatnì se nemìl, ale milionáø také nebyl. Mimoto mu prý nedávno utekla ¾ena a vy¾adovala, aby financoval její ¾ivot v Marseille, kde si zaøídila galerii. Další spolupracovník na projektu byl sir Walston, Anglièan, èekatel na titul lorda a také prý kunsthistorik. Ten pøijel i se ¾enou, té¾ historièkou umìní, tak hubenou, ¾e hospodynì pana Smeetse, u kterého bydleli, za ní nosila celý den nìjaká jídla, aby jí zachránila pøed jistou smrtí. Zde vidíte, k èemu bylo dobré pøátelství s Viviane. Mìla jsem všechny inside information´s.
Dali jsme se do práce, v mé kanceláøi, u toho krásného stolu z italského kláštera. Ještì se k nám pøidala Viviane, která vše zaznamenávala a pochopitelnì strùjce celé akce, pan Harry. Práce na ka¾dém lexikonu zaèíná sestavením tak zvané „masterlist“ èili seznamu tìch a toho, co do lexikonu pøijde. Také se podle jejich významu pøedbì¾nì urèí, kolik asi budou mít øádkù textu a kolik ilustrací. Aby se mohlo rozhodnout, kolik bude mít lexikon dílù a kolik který díl stránek. Vypadá to jednoduše, ale je to dost problém. Veškeré øeèi se vedly v angliètinì. Za¾ívala jsem strašné momenty. Jak jistì víte, je u angliètiny nesmírnì dùle¾itá výslovnost. Musíte si zvyknout i na to, jak kdo mluví. A já teï mìla kolem sebe Holanïany, jednoho polofrancouze a dva „king´s english“ hovoøící pravé Anglièany. Viviane je Belgièanka. Kam jsem se na nì hrabala já, se svojí èeskou palicí a s angliètinou, nauèenou v soukromých hodinách u paní profesorky Šrámkové a s nevelkou zkušeností v konversaci. Šlo to jak¾ tak¾ dobøe, a¾ do chvíle, kdy náš sir Walston zaèal hovoøit o malíøi, pravdìpodobnì velmi významném, kterého jmenoval „Tejšn“. Zapotily se mi i víèka. Kdo to je, proboha? Mám asi hroznou mezeru ve vzdìlání, neznám skvìlého italského mistra Tejšna. Naštìstí jsem z kontextu pochopila, ¾e se jedná o Ticiana, a ¾e náš malý lord si to prostì vyslovuje po svém. Stala jsem se suverénnìjší. Kdy¾ on mù¾e, raète dovolit, pøi tom svém vzdìlání získaném v Cambridgi, øíkat takové nesmysly, tak se mi u¾ nemù¾e nic stát.
Byla jsem následkem tìchto akcí té¾ poprvé pozvána do domu pana Harryho na lunch, co¾ byl zajímavý zá¾itek, proto¾e jsem se tam té¾ poprvé v ¾ivotì utkala s humrem. Slavnì jsem nad ním zvítìzila, øídíc se radou mé milované babièky: „Nikdy se nièemu nediv, a kdy¾ u¾ se budeš divit, tak to nedávej najevo a nevíš-li si rady, dívej se okolo, co dìlají ostatní“. Od té doby si na nìj klidnì troufnu, na humra, je to jedno z mých oblíbených jídel. Odedávna jsem toti¾ milovala Chatku, však si jistì pamìtníci vzpomenou, stávala kdysi 5 korun. Staèila jedna chlebíèková veka, 10 dkg majonézy a citron a mìli jste královskou veèeøi. Mimochodem, tady jsem kdysi stejnou Chatku také vidìla u Alberta Heijna v supermarketu, stála 30 guldenù. A já, truhlík, emigruji a musím pracnì dloubat humry z krunýøe, namísto z konservy. Dobøe mi tak. Ale èerstvý humr je jaksi lepší, to mi vìøte.
Nebudu vás trápit líèením dalších pøípravných prací, mohu jen sdìlit, ¾e v prùbìhu tìchto jsme pøišli o malého lorda i s man¾elkou, neb se zjistilo, ¾e asi nedával ve škole moc pozor. Mimoto mu zemøel otec a on, nyní hlava rodiny a vyzdoben titulem lorda, zasedl v horní snìmovnì. Ale vše se zmìnilo hlavnì proto, ¾e jsme lexikon, tedy jeho základy, jakousi kostru prodali francouzskému nakladateli Le Robert. Redakce se pochopitelnì tím pádem pøestìhovala do Paøí¾e, do Rue de l‘ Université, kde vlastnil pan Harry dùm, vlastnì malý palácek, a v nìm mìl paøí¾skou poboèku své firmy. Já tam byla ka¾dý týden nìkolik dnù. Celé tøi roky, ale to pøedbíhám událostem. Byla to vlastnì nádhera, ovšem¾e, ale zase se mluvilo pøedevším francouzsky, to je vám jistì jasné. Byli tam milí kolegové, konkrétnì dvì dámy, z nich¾ jedné jsem hned první den nechtíc málem nakopla mròavého psíèka, který s ní chodil do kanceláøe a spinkal si tam pod stolem. Byli jsme se ale brzy pøáteli, dennì na mne u¾ èekal, toti¾ asi víc na dobroty, které jsem mu nosila. Šéfredaktorem se stal Robert Maillard, vlídný pán, snad proto, ¾e byl neobyèejnì vzdìlaný, mìl pøehled a jeho pøáteli byli všemo¾ní kumštýøi rùzných národností, dokonce i Picasso, tak¾e byl na ledacos zvyklý. Jedna praštìná Èeška nehrála roli.Vybírali jsme spolu ilustrace pro lexikon, chodili do museí a na výstavy, korigovali jsme litografie, všichni jsme se pøeli v nìkolika jazycích, chodili na obìdy i na veèeøe do malých restaurací, z nich¾ nejoblíbenìjší se stala jedna v Rue Jakob, nazvaná Che Michel Ferrachat. Klidnì vám to prozradím, u¾ tam nechodíme.
Bylo to krásné, leè zatracenì namáhavé ( lexikon mìl 8 dílù,a já psala ještì ke všemu texty pro èeské umìlce, které jsme tam postupnì prosadila. Ostatní milí spolupracovníci se kupodivu domnívali, ¾e staèí jen Mucha a Kupka, pøièem¾ u toho druhého byli pøesvìdèeni, ¾e je to Francouz) a proto jsem se neobyèejnì tìšila na dovolenou, kterou jsme se rozhodli strávit v Norsku. Naší bývalí podnájemníci nás kupodivu po¾ádali, zda by mohli jet s námi, báli se jet sami a také se nikde poøádnì nedomluvili. Ale být s námi ve stanu èi v autì, to zase nechtìli. Jeli jsme tedy dvìma auty se dvìma zbyteènì velkými stany. My jsme byli z domova zvyklí na dovolené s kamarády, pod stanem a na vodì s kanoí. Vlastnì jsme ani jinou dovolenou neznali. Jen ještì v zimì ly¾e a hory. Mìli jsme po øekách projeté a po všech horách prochozené celé Èeskoslovensko. Man¾el, který mìl delší dovolenou ne¾ já, jezdil s kamarády ještì na tak zvané „pánské jízdy“, sjí¾dìli kdeco, i tøeba Ne¾árku a jiné malé øíèky. Na èernobílé fotografii vidíte jednu z našich dovolených na Lu¾nici, ta ¾enská s copem pøes rameno, která se hrabe v lodním pytli, to jsem já. Teï jsme mìli velký stan, spacáky a rùzné tábornické potøeby, koupili jsme to všechno z druhé ruky, od starších lidí z Weertu, kteøí se rozhodli, ¾e u¾ nebudou jezdit pod stan. Podnájemníci mìli kompletní vybavení pøivezené z Èeskoslovenska, dodneška nechápu, jak se jim všechny ty pøedmìty do té Škodovky vùbec vešly. Holandský automobilový klub ANWB nám tehdy udìlal krásný plán cesty, podle našeho pøání, a¾ k polárnímu kruhu. Bylo to mnoho let pøed tím, ne¾ v Norsku „off shore“ našli naftu, všechno bylo krásné a idylické. Pøejezd lodí z Amsterodamu do Bergenu jsme mìli velmi bouølivý, kdekomu bylo špatnì, nám naštìstí ne. Moøskou nemoc mìl i personál. My jsme si dávali k nelibosti tìch, kteøí se nemohli na jídlo ani podívat, tak zvanì do nosu. Byl tam ohromný bufet, s lahùdkami všeho druhu. Jeden Holanïan, který jezdil po svìtì jako stevard na pøepychových lodích nám toti¾ naštìstí pøed cestou poradil, abychom v pøípadì neklidného moøe jedli, jinak ¾e nám bude ještì hùø. Za¾ívali jsme krásné scény jako v Saturninovi, napøíklad pána, který nosil man¾elce, skomírající na palubì v lehátku, asi v desetiminutových intervalech rùzné lahùdky a hlásil : pøinesl jsem ti kraby, pøinesl jsem ti masový salát… atd. Èervy, tak jako Milouš dìdeèkovi v té nám tak milé knize, bohu¾el nepøinesl. Škoda.
V Norsku samém byla všude pøekrásná èistá táboøištì, vybavená veškerým komfortem, sprchy, kuchynì, prádelny. Ve stylových srubech, ale vevnitø všechno z nerezu. Pøesto¾e by se dalo øíct, ¾e v Norsku je ze døeva snad i plech.I v hlavním mìstì Oslo jsme snadno našli táboøištì, dost blízko slavného skokanského mùstku Holmenkollen. Prohlédli jsme si rùzná musea, jako ly¾aøské museum pøímo v tom mùstku, Frammuseum, kde jsou vystaveny rùzné upomínky na polární expedice, Nansena, Amundsena a Svedrupa. Také museum Thora Heyerdala a jeho proslulých výprav s balsovým vorem Kon-Tiki , tehdy ještì pøed výpravou s rákosovým èlunem Ra. Také známý park se sochami Gustava Vigelanda jsme prošli. V jeho díle stojí centrálnì ¾ivot èlovìka, v parku je na toto téma pøes 200 soch a 17 metrù vysoký obelisk slo¾ený z lidských tìl. Proto¾e jde o tìla nahá, a je jich hodnì, máte za chvíli podivný dojem, ¾e jste se ocitli mezi nudisty.
Stan se tam dal stavìt i v jednu hodinu v noci, bylo stále krásné svìtlo. A to u¾ minula doba pùlnoèního slunce. Norsko je krásné, man¾el stále litoval, ¾e jsme se neodsunuli tam. Málo lidí. Vodopády, fascinující fjordy, neuvìøitelnì krásná, drsná pøíroda. Projeli jsme horami, tak zvanou Peer Gyntovou cestou, a spali tam u jezera, v jednoduché chatì plné mladých Amerièanù, proto¾e naše stany byly tak mokré, ¾e se nám je vùbec nechtìlo stavìt. Peer Gynta si pan Ibsen nevymyslel, zaznamenával to, co mu horalé o této skuteènì kdysi ¾ijící postavì vyprávìli. Byl to vlastnì dost zlobivý synek, ten Peer, øíkali jsme si ve vesnici Vinstra , u hrobu pøedlohy tohoto Ibsenova hrdiny. Ale na základì toho vyprávìní vznikla i nádherná Griegova suita Peer Gynt, slavná Solveigina píseò, a to všechno je Norsko. Dívali jsme se peèlivì, zdali uvidíme obyvatele hor, Troly, se kterými mìl Peer také své problémy. Jednoho jsme si koupili, trolí batole, malého roš»áka, dodnes se na nás dívá v obýváku ze zdi, kde sedí na kusu døeva z rodných hor. Ponièil nám tehdy finance, proto¾e byl dost drahý, ale zamilovali jsme si ho. Tøetí oko, které, jak známo, tito skøítkové vlastní, má schované pod zelenou èepièkou. Potkávali jsme cestou neuvìøitelnì milé lidi, také nìjaké Holanïany se kterými jsme k nelibosti „podnájemníkù“ pøed stanem hovoøili a pili nabídnutou kávu. „Jste tu pøece s námi“ rozèilovali se. Ale krása, která nás obklopovala, všechno srovnala. A ještì nìco bylo skvìlé – rostly tam houby. Nesmírné mno¾ství nádherných høíbkù. Obrovité køemenáèe, houby, které nikdo nesbíral. Ve skanzenu, hned vedle rázovitých domeèkù – høiby. Pøed obchodem, kde jsme si kupovali proviant – høiby. Jedli jsme dennì houby na všechny mo¾né zpùsoby, pokoušeli se je sušit, navleèené na provázku a povìšené v autì. Pøísahali jsme si, ¾e u¾ nebudeme ¾ádné sbírat. A kdy¾, tak jen ty neobyèejnì zdravé a krásné. Jen¾e – všechny byly zdravé a krásné. Byl to splnìný sen houbaøe. Ale i trest pro houbaøe nenasytu.
Všude se tam prodávaly jako suvenýry sobí kù¾e , jedna nám ještì tiše pelichá na zdi v pokoji pro hosty. Také sobí paro¾í se prodávalo, je levné, sobi ho shazují ka¾dý rok a tak mnozí turisté jeli domù s touto ozdobou pøipevnìnou nahoøe na autì. Vypadalo to divnì. Tak¾e to jsme radìji neudìlali. Na dùkaz, ¾e Trolové opravdu existují, pøikládám dopravní znaèku, která varuje pøed jednotlivými skøítky pøecházejícími neèekanì silnici.
Byla to hezká dovolená, pøesto¾e nám dost pršelo. Zjistili jsme ale naprosto definitivnì, ¾e naši „podnájemníci“ opravdu nejsou z toho druhu lidí, se kterými bychom se chtìli kamarádit. A obrácenì asi také. Ona se bála myší, mìla hrùzu z toho, ¾e jí ve stanu nìkdo pøepadne, a to i na táboøišti s nìkolika sty stanù, bála se Amerièanù v té chatì, prostì ka¾dého a všeho. A on zase chtìl neustále všechno „hodnotit“ a pøemýšlel, zda se mu to vyplatilo. Kde my jsme tohle u¾ slyšeli? Aha, u¾ vím, podívejte se na zaèátek tohoto vyprávìní…
Nìkteøí lidé v Èeskoslovensku se tehdy domnívali, podle toho, co nám psali, ¾e emigrant, který se nestal v krátké dobì milionáøem, se na to mohl vykašlat a zùstat doma. Jen¾e ono je to o nìèem jiném, proè kdo odešel. My jsme mezitím docela obyèejnì ¾ili a pracovali a tìšili se z drobných radostí, které ¾ivot pøinášel. Já jsem se napøíklad nesmírnì radovala z toho, ¾e jsem mohla ve skuteènosti vidìt obrazy, které jsem znala jen z reprodukcí, projít se po Paøí¾i, èi po Londýnì, vidìt rùzná místa, o kterých jsme do té doby jen èetli. Ale, jak nám kdysi napsal jeden známý: „S tím bì¾ do hajzlu, dìvenko, radši mi napiš, co u¾ všechno máte a kolik jste si u¾ ušetøili.“ Byl to praktický jinoch. Jen¾e nám úplnì staèilo to, co jsme mìli a byli jsme docela spokojení.
pøijet jeden jeho osvìdèený autor, historik umìní, který si tam ¾il u¾ léta v malém domku v Provenci. Špatnì se nemìl, ale milionáø také nebyl. Mimoto mu prý nedávno utekla ¾ena a vy¾adovala, aby financoval její ¾ivot v Marseille, kde si zaøídila galerii. Další spolupracovník na projektu byl sir Walston, Anglièan, èekatel na titul lorda a také prý kunsthistorik. Ten pøijel i se ¾enou, té¾ historièkou umìní, tak hubenou, ¾e hospodynì pana Smeetse, u kterého bydleli, za ní nosila celý den nìjaká jídla, aby jí zachránila pøed jistou smrtí. Zde vidíte, k èemu bylo dobré pøátelství s Viviane. Mìla jsem všechny inside information´s.
suverénnìjší. Kdy¾ on mù¾e, raète dovolit, pøi tom svém vzdìlání získaném v Cambridgi, øíkat takové nesmysly, tak se mi u¾ nemù¾e nic stát.
tìchto jsme pøišli o malého lorda i s man¾elkou, neb se zjistilo, ¾e asi nedával ve škole moc pozor. Mimoto mu zemøel otec a on, nyní hlava rodiny a vyzdoben titulem lorda, zasedl v horní snìmovnì. Ale vše se zmìnilo hlavnì proto, ¾e jsme lexikon, tedy jeho základy, jakousi kostru prodali francouzskému nakladateli Le Robert. Redakce se pochopitelnì tím pádem pøestìhovala do Paøí¾e, do Rue de l‘ Université, kde vlastnil pan Harry dùm, vlastnì malý palácek, a v nìm mìl paøí¾skou poboèku své firmy. Já tam byla ka¾dý týden nìkolik dnù. Celé tøi roky, ale to pøedbíhám událostem. Byla to vlastnì nádhera, ovšem¾e, ale zase se mluvilo pøedevším francouzsky, to je vám jistì jasné. Byli tam milí kolegové, konkrétnì dvì dámy, z nich¾ jedné jsem hned první den nechtíc málem nakopla mròavého psíèka, který s ní chodil do kanceláøe a spinkal si tam pod stolem. Byli jsme se ale brzy pøáteli, dennì na mne u¾ èekal, toti¾ asi víc na dobroty, které jsem mu nosila. Šéfredaktorem se stal Robert Maillard, vlídný pán, snad proto, ¾e byl neobyèejnì vzdìlaný, mìl pøehled a jeho pøáteli byli všemo¾ní kumštýøi rùzných národností, dokonce i Picasso, tak¾e byl na ledacos zvyklý. Jedna praštìná Èeška nehrála roli.Vybírali jsme spolu ilustrace pro lexikon, chodili do museí a na výstavy, korigovali jsme litografie, všichni jsme se pøeli v nìkolika jazycích, chodili na obìdy i na veèeøe do malých restaurací, z nich¾ nejoblíbenìjší se stala jedna v Rue Jakob, nazvaná Che Michel Ferrachat. Klidnì vám to prozradím, u¾ tam nechodíme. 
Vlastnì jsme ani jinou dovolenou neznali. Jen ještì v zimì ly¾e a hory. Mìli jsme po øekách projeté a po všech horách prochozené celé Èeskoslovensko. Man¾el, který mìl delší dovolenou ne¾ já, jezdil s kamarády ještì na tak zvané „pánské jízdy“, sjí¾dìli kdeco, i tøeba Ne¾árku a jiné malé øíèky. Na èernobílé fotografii vidíte jednu z našich dovolených na Lu¾nici, ta ¾enská s copem pøes rameno, která se hrabe v lodním pytli, to jsem já. Teï jsme mìli velký stan, spacáky a rùzné tábornické potøeby, koupili jsme to všechno z druhé ruky, od starších lidí z Weertu, kteøí se rozhodli, ¾e u¾ nebudou jezdit pod stan. Podnájemníci mìli kompletní vybavení pøivezené z Èeskoslovenska, dodneška nechápu, jak se jim všechny ty pøedmìty do té Škodovky vùbec vešly. Holandský automobilový klub ANWB nám tehdy udìlal
krásný plán cesty, podle našeho pøání, a¾ k polárnímu kruhu. Bylo to mnoho let pøed tím, ne¾ v Norsku „off shore“ našli naftu, všechno bylo krásné a idylické. Pøejezd lodí z Amsterodamu do Bergenu jsme mìli velmi bouølivý, kdekomu bylo špatnì, nám naštìstí ne. Moøskou nemoc mìl i personál. My jsme si dávali k nelibosti tìch, kteøí se nemohli na jídlo ani podívat, tak zvanì do nosu. Byl tam ohromný bufet, s lahùdkami všeho druhu. Jeden Holanïan, který jezdil po svìtì jako stevard na pøepychových lodích nám toti¾ naštìstí pøed cestou poradil, abychom v pøípadì neklidného moøe jedli, jinak ¾e nám bude ještì hùø. Za¾ívali jsme krásné scény jako v Saturninovi, napøíklad pána, který nosil man¾elce, skomírající na palubì v lehátku, asi v desetiminutových intervalech rùzné lahùdky a hlásil : pøinesl jsem ti kraby, pøinesl jsem ti masový salát… atd. Èervy, tak jako Milouš dìdeèkovi v té nám tak milé knize, bohu¾el nepøinesl. Škoda. 
se neodsunuli tam. Málo lidí. Vodopády, fascinující fjordy, neuvìøitelnì krásná, drsná pøíroda. Projeli jsme horami, tak zvanou Peer Gyntovou cestou, a spali tam u jezera, v jednoduché chatì plné mladých Amerièanù, proto¾e naše stany byly tak mokré, ¾e se nám je vùbec nechtìlo stavìt. Peer Gynta si pan Ibsen nevymyslel, zaznamenával to, co mu horalé o této skuteènì kdysi ¾ijící postavì vyprávìli. Byl to vlastnì dost zlobivý synek, ten Peer, øíkali jsme si ve vesnici Vinstra , u hrobu pøedlohy tohoto Ibsenova hrdiny. Ale na základì toho vyprávìní vznikla i nádherná Griegova suita Peer Gynt, slavná Solveigina píseò, a to všechno je Norsko. Dívali jsme se peèlivì, zdali uvidíme obyvatele hor, Troly, se kterými mìl Peer také své problémy. Jednoho jsme si koupili, trolí batole, malého roš»áka, dodnes se na nás dívá v obýváku ze zdi, kde sedí na kusu døeva z rodných hor. Ponièil nám tehdy finance, proto¾e byl dost drahý, ale zamilovali jsme si ho. Tøetí oko, které, jak známo, tito skøítkové vlastní, má schované pod zelenou èepièkou. Potkávali jsme cestou neuvìøitelnì milé lidi, také nìjaké Holanïany se kterými jsme k nelibosti „podnájemníkù“ pøed stanem hovoøili a pili nabídnutou kávu. „Jste tu pøece s námi“ rozèilovali se. Ale krása, která nás obklopovala, všechno srovnala. A ještì nìco bylo skvìlé – rostly tam houby. Nesmírné mno¾ství nádherných høíbkù. Obrovité køemenáèe, houby, které nikdo nesbíral. Ve skanzenu, hned vedle rázovitých domeèkù – høiby. Pøed obchodem, kde jsme si kupovali proviant – høiby. Jedli jsme dennì houby na všechny mo¾né zpùsoby, pokoušeli se je sušit, navleèené na provázku a povìšené v autì. Pøísahali jsme si, ¾e u¾ nebudeme ¾ádné sbírat. A kdy¾, tak jen ty neobyèejnì zdravé a krásné. Jen¾e – všechny byly zdravé a krásné. Byl to splnìný sen houbaøe. Ale i trest pro houbaøe nenasytu.
nahoøe na autì. Vypadalo to divnì. Tak¾e to jsme radìji neudìlali. Na dùkaz, ¾e Trolové opravdu existují, pøikládám dopravní znaèku, která varuje pøed jednotlivými skøítky pøecházejícími neèekanì silnici.