Cesta po Španìlském království
Koneènì na cestì
Tìšení je stav mysli. Jsem ve stavu tìšení u¾ od zaèátku roku. A proto¾e jsem ve stavu tìšení, sedím teï ve vagonu metra a jedu z koneèné na koneènou. Koneènì! Pak jsem ve Zlièínì. Ne po prve. Jedu u¾ odsud nìkam po tøetí. Tentokrát jedu móóóc daleko. Jsem tu jako v¾dy hodnì brzy, a tak zevluji. Nevím sice poøádnì, jak se to dìlá, ale sna¾ím se usilovnì ze všech sil. Pak pøichází první spolucestující. Koleèka kufrù vr¾ou, záda se pod tíhou ba»ohù prohýbají a ramena vychylují. Mluví slovensky. Pøichází další kolegové a kolegynì a také mluví slovensky. Pak dokonce nìkteøí mluví i èesky, ale nikdo moravsky. Z jednotlivcù a dvojic se stává houf a posléze organizovaná skupina. Pøijí¾dí obrovský autobus poèmáraný rùznými nápisy od Aeroflotu a¾ po Karlovy Vary. Pøijeli Moraváci. Doopravdy je jich jenom pár. Nesouvisí to spolu náhodou nìjak s tìmi nápisy? Ani jedna firma z Moravy se neskví na ploše celého autobusu. 
Tìší mì, ¾e všichni mají tak obrovská zavazadla a mají jich i víc ne¾ já. Jsme lidská smìska. Generaènì, ale i typovì zcela rùzní. I kdy¾ pøevládá spíš moje generace a lidé o fous a¾ dva starší. I kdy¾ támhle ten pán je starší dokonce o celý plnovous. Osmdesát dva? Osmdesát pìt? No, bylo mu doopravdy osmdesát dva let. Paní prùvodkynì má seznam všech klientù a seznam je i na dveøích autobusu. Tentokrát jsem usazen pøímo královsky. Nesedím ani nad záchodem a ani u ulièky. Sedím sám na pøedposledním sedadle. Prùvodci jsou dva. Pán v mém vìku se pøedstavuje jako František a paní èi sleèna kolem tøiceti pìti let jako Jana. Všechno perfektnì klape a prùvodci se jeví jako absolutní profesionálové. Nakonec je nás klientù padesát osm. Nikdo se pøi odjezdu z Prahy nezpozdil. A pak ¾e je krize a lidi nemají na nic peníze. Musím se vám pøiznat, ¾e tento zájezd je pro mì ten úplnì nejdra¾ší od zaèátku mého je¾dìní “ven“. Nevypadá to tentokrát na nìjaké vìtší party známých a pøátel, a tak legrace asi moc nebude. No, nakonec doopravdy nebyla. ®ádný komik nejel, byli jsme trošku parta snobù. A já byl asi jediný bez znalosti angliètiny. Hluboce se stydím. Se svou upachtìnou nìmèinou a minimální francouzštinou jsem se ve 
Španìlsku nechytal. Dobøe mi tak. V autobuse sedìlo ètrnáct souèasných nebo bývalých uèitelek, šest lidí, kteøí pracovali nebo pracují na ministerstvu, sem tam nìjaká magistra, spousta in¾enýrù, ba i nìjaký právník, profesionální muzikant a já. Trochu jsem tam se svou maturitou nezapadal. Je fakt, ¾e nìkteré dùle¾ité profese chybìly. Nebyl s námi ¾ádný hrobník, kat ani exekutor, a tak to kvalitu našeho zájezdu hluboce poznamenalo. Ale ono v¾dycky máte nìco s nìkým spoleèného, i kdy¾ jste letos ještì nebyli na Bahamách jako vìtšina ostatních a ani jste v Hongkongu letos nekupovali dceøi náramek v pøepoètu za nìjakých šedesát tisíc korun. V ka¾dém pøípadì jsme mìli po celý zájezd zajištìný nepøetr¾itý a odborný pedagogický dozor, technické a právnické slu¾by a také metodické ministerské vedení.
Autobus cestou nepatøiènì klièkoval. Mo¾ná ¾e nás nìkdo pronásledoval. Mo¾ná ¾e tím krajem jiné silnice nevedou. Ale spíš to bylo tím, ¾e to tak bylo nejlepší a hlavnì urèitì nejlevnìjší. Jeli jsme kolem tohohle a pak kolem tamhletoho, František a Jana to komentovali v¾dy správnì, ¾ádných chyb nedìlajíce. Ka¾dé velké mìsto, které jsme míjeli a vìtšinou ani nezahlédli, mìlo jméno, pøesný poèet obyvatel a nìjakou ukrutnì zajímavou zajímavost. Celá jednotná a spojená Evropa mìla jednotné a spojené poèasí a nebýt cedulí a odpoèinkových zastávek, ani byste nevìdìli, ¾e tu jste v
Nìmecku, tu ještì ve Francii a tu u¾ ve Španìlsku. Asi po tøicáté šesté jsem vidìl film “Bobule“, který se na takových cestách v¾dy a povinnì promítá. Jen nebyl film “S tebou mì baví svìt”, co¾ mì ponìkud šokovalo, ba pøímo roztrpèilo. Kvùli tomu mám v tomto filmu zásadní mezery a nemohu u¾ ho vyprávìt a bavit jím zajímavé lidi na ¾ádné sešlosti, jako tomu bylo doposud. A to mì hodnì spoleèensky znevýhodòuje. Víte, ¾e jsem v noci spal?! A jak. Ráno to mé probuzení a èilost zachránil všemi televizemi vychvalovaný Redbull, i kdy¾ ta køídla tedy poøád nikde nemám. Ani doteï mi stále neraší. Snad pøíštì. Pak jsme pøijeli do Pinedy. To je mìsteèko nad Barcelonou a pøímo u moøe. Takových mìsteèek je ve Španìlsku milion a hádejte, èím se tam domorodci ¾iví? Uhádli. Jste chytøí. Moøem, jídlem, ubytováním a poskytováním zábavy pro turisty. Ono je vlastnì celé Španìlsko takový jeden veliký hotel. Celé dlouhé léto. Tenhle náš hotel se jmenoval Olympik. Byl dost patrový. Snad deseti a byl i pøíjemný. Prùvodkynì Jana nás provedla mìstem, páè je za to placená, a a¾ na tr¾nici nás vypustila a my se rozprchli. Mìli jsme volno a¾ do veèeøe. Volno je pro mne na všech cestách cizinou královský èas. Rád si chodím sám. Kdy¾ chcete pocítit atmosféru místa, musíte chodit a existovat sám nebo maximálnì ve dvou. Plá¾ byla tentokrát zcela bì¾ná, promenáda na pobøe¾í té¾ a únava na mne útoèila, a¾ se mi pøece jenom chvílemi zavíraly oèi.
Na plá¾i bylo také nìkolik rybáøù. Nebo spíš rybáøských rodinných sešlostí. Máma, táta, kluk a holka a taky strejda a teta a ještì tamta teta, co je teta našeho dìdy sestøenice. No prostì rodinná radost a¾ do té nejvìtší a nejhlubší tmy. Pruty zapíchnuté do písku trèí k nebi jako antény na tìch úplnì starých autech. Bez dozoru rybáøù si ohranièují kousek prostoru plá¾e, láhve vína jsou otevøeny a španìlská øeè plynule vedena, jako by nám všem Nešpanìlùm zpívala. Takhle nìjak vypadá ta španìlská pohoda. Ryby? Aha ryby. No maòana, maòana segnore. Zase do zítøka o trochu vyrostou. Hlavnì ¾e se sešla rodina a Pedro nám bude zase vyprávìt o strýci Josem z Argentiny, co tam má farmu na pštrosy a staøièkého Forda, co v nìm u¾ tisíc let jezdí lovit jeleny. A ty naši kluci fotbalisticky, ti to zase vèera zahráli, co?! No to bylo fandango jedna radost. A dìti si skotaèí tma netma do dvou hodin do rána a já nemù¾u spát, proto¾e mám okno na plá¾. To nevadí. Zítra to v autobuse do¾enu. V¾dy» mám pøece dovolenou, ne? Zítra nás èeká Zaragoza. Mìsto, ve kterém Goya zaèínal malovat a které mu za to postavilo pomník. I kdy¾ on to mìsto vlastnì nemìl moc rád. Budu ho mít rád já? Uvidíme zítra.
Jiøí Suchánek