Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ajrkoòak
Odjak¾iva jsem byla mlsná a moje láska, má chvilka nejslabší, je "ajrkoòak". Tak¾e kdy¾ mi jednou chtìla máma udìlat radost v dobì, kdy u¾ jsem se odloupla od rodiny - pøijala do Boru s flaškou pravýho domácího. A ¾e prý aspoò na ni budu dlouho vzpomínat, ne¾ to vycucám.
Netušila chudák, ¾e ta vzpomínka bude vskutku trvalá.
Bylo to v zimì, v divadle volný den, já nemìla èím zatopit (¾e se na zimu musí koupit uhlí mi, trdlu, nenapadlo!) a tak jsem prostì zùstala pod duchnou. Jednu ruku jsem v¾dy støídavì obìtovala do té siberie a dr¾ela si v ní kní¾ku. A bylo mi fajn. A proto¾e jsem maximalista, tak jsem si to "fajn" chtìla vylepšit kapièkou koòaku. Abych pøi tom nalejvání moc neprochladla, postavila jsem si ho k posteli rovnou i s flaškou. A proto¾e chutnal, kní¾ka byla krásná, tak jsem støídavì obracela stránky a pøicucávala. Místo snídanì i obìda. Pohoda.
Najednou nebylo co pít a já tuze, ale pøetuze musela na záchod. Vykutala jsem se zpod peøiny - a teï to zaèalo! Ta zmìna polohy i temperatury zpùsobila, ¾e jsem v jeden ráz byla totálnì pod obraz bo¾í. A do docela panického stavu mne dohnalo zjištìní, ¾e ten pokoj, a» hledám, jak hledám, a» šátrám, jak šátrám - prostì nemá dveøe...
Moje máma byla dobrá kuchaøka a strašnì si na tom zakládala. Kromì vynikajícího koòaku pekla i bájeènou a vyhlášenou tøenou bábovku. Jednou pìknì roztopila kamna, naposledy zálibnì mrkla na pracnì utøené tìsto a šoupla formu do trouby. A ¾e si odskoèí k sousedùm pro cosi. Já jsem nebyla tehdy ve škole, nìjak jsem marodila a byl u nás takový zvyk, ¾e se po dobu marodìní odstìhoval divan do kuchynì. Jednak, abych nebyla v pokoji sama a hlavnì, aby se ušetøilo za uhlí. Proto¾e v létì jsem sama mohla být v pokoji klidnì.
Máma se nìjak dlouho nevracela, bábovka zaèínala pìknì vonìt a já dostala strach, ¾e se pøipálí. Z dobré vùle jsem nakoukla do trouby. Napálilo se nic. Ale to jsem netušila, ¾e jsem právì uèinila svìtový objev - na rozpékající se tøenou bábovku pùsobí studený vzduch zhoubnì. Zaruèenì se "drcne". Tentokrát se máma bábovkou moc nechlubila a aby ji rovnou nevyhodila, to pøece jen by byla škoda, nabídla mi ji na pøilepšenou v nemoci. Jéje, ta byla! Brousek mi vùbec nevadil a spucovala jsem ji do drobinky.
A proto¾e jsem byla dítì pøemýšlivé, spoèetla jsem si dvì a dvì a od té doby se mámì ta její specialita nepovedla, a» dìlala co dìlala. V¾dycky jsem si našla pøíle¾itost vpustit do trouby proudíèek vzduchu. A mìla jsem hody. Máma skoro plakala, kamnáøe zavolala, nic platno.
Koneènì - brzo nato zaèala válka a péct beztak nebylo z èeho. A ne¾ ji po letech mohla opìt zaèít péct, já u¾ jsem z dìtské hlouposti dávno vyrostla a tak stará trouba nejednou pøestala trucovat a pekla bábovky zase krásné a nadýchané, jako døív.
Mámì jsem tenhle høích svìøila, a¾ u¾ jsme obì byly dávno "velké ¾enské" a vìøíte, ¾e se i po letech strašnì rozzlobila? Ale nakonec jsme se pøece jen zasmály.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: