Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kdy¾ diváci neví,  jak se chovat v divadle
 
Loutkové divadlo. Vzpomínky na tuto lásku mého dìtství zùstanou nav¾dy spojeny s nezapomenutelnými zá¾itky v podobì kouzelných pohádek, které pro nás dìti, hrával mùj tatínek ve vlastnoruènì vyrobeném  loutkovém divadle.
Stopy tìch dávných vzpomínek se staly inspirujícím motivem  pro rozhodnutí, ¾e bychom také mohli pøipravit vnouèatùm  podobné, nezapomenutelné zá¾itky. Zdálo se, ¾e je nejvyšší èas zúrodnit pùdu, tolik potøebnou pro jejich kulturní rùst a dále rozvíjet jejich fantazii. Uskuteènit tento bohulibý zámìr znamenalo zakoupit loutky a divadlo, které by odpovídalo pøedstavám mých vzpomínek.
 
I vypravili jsme se za nákupem. V oddìlení hraèek obchodního domu jsme zakoupili sadu  tøinácticentimetrových loutek, obleèených v roztomilých šatièkách. Divadlo nemìli.  Prodavaè s kvalifikací divadelního odborníka byl pøesvìdèený,  ¾e obsluhuje zákazníky ranìné slepotou, pøedvedl své schopnosti rétora a vnucoval nám mròavé divadélko pro pìticentimetrová gumová pimprlata.
 „Jdeme!“ prohlásil rezolutnì man¾el, nebo» právì v tom  okam¾iku se mu v hlavì rodil velkolepý projekt –  vybudovat vlastní  loutkové divadlo. Pøiznám se, ¾e nejprve jsem se vydìsila. Èasem se však moje poèáteèní nedùvìra v jeho motorické schopnosti, podlo¾ená letitými zkušenostmi  pøi domácích pracích,  zaèala pomalu vytrácet.
 
Tøímìsíèní tvùrèí období, kterému docela propadl,  pøinášelo své nádherné ovoce. Divadlo dostávalo svoji koneènou podobu, která pøedèila moje pøedstavy z dìtství. Byla to krása. Na oponu, zhotovenou z kvalitního èerného sametu, pou¾il spodní èást suknì mých veèerních šatù a na svoji obhajobu prohlásil, ¾e  mi z nich stejnì lezly špeky. Spolkla jsem to. S velkorysostí sobì vlastní jsem mu protentokrát odpustila a jenom do úplnì malinkatého koutku pamìti jsem ulo¾ila nehoráznost o lezoucích špecích. V¾dycky se to mù¾e hodit.
Samostatnou kapitolou byly kulisy. Za celé dlouholeté období našeho man¾elství jsem nemìla nejmenší tušení o malíøských schopnostech mého mu¾e. V zajetí výtvarného procesu, kdy lehkými tahy štìtce nanášel na plochu kulis své pohádkové pøedstavy, si v zápalu tvoøivosti ani nepovšiml mých obdivných pohledù, ba ani toho, ¾e právì procházím inovaèním procesem lásky. Jeho škoda.
 
Kulisa pøedstavující interiér starodávné èis»ounké kuchyòky, byla s nejvìtší pravdìpodobností  motivovaná vzpomínkami na jeho babièku. Na zdi za modrými kachlovými kamny byla dokonce namalovaná nádhernì vyšívaná deèka s jemnì vyvedeným, ale provokativním nápisem: „Vaøení je moje hobby.“ Kdy¾ jsem to pøeèetla, zva¾ovala jsem, zda nepøišel èas pøehodnotit svùj inovaèní proces.
Na dokonale realisticky namalovaný interiér èarodìjnické chýše s nepøedstavitelným nepoøádkem, nepotøeboval  vùbec namáhat svoji fantazii. Dokonale mu postaèila pøedloha jeho vlastní pracovny.
 
Pøišly prázdniny. Èas, postarat se o vnouèata. Èas, zahájit divadelní sezónu. Na premiéru pøedstavení jsem pozvala také tøi dìti z našeho domu. Dvì  povedená kvítka, bratry, desetiletého Lukáše a jeho mladšího brášku Daniela. Také ètyøletý  Jiøíèek s dvojitým W, který byl u sousedky na prázdninách, škemral, ¾e by rád do divadla. Jiøíèek byl svérázný pøemýšlivý chlapeèek, který na otázku jak se jmenuje, zásadnì odpovídal: „Já jsem prosím Jiøíèek W….(jméno bylo slo¾ité) s dvojitým Wé.“ Jednou se pøišel v dobì obìda podívat na našeho jezevèíka Donu. Kdy¾ vidìl, ¾e obìdváme, zatímco pes mìl prázdnou misku, zeptal se: „A váš pes nebude obìdvat?“ „Ne,“ odpovìdìla jsem. „Pes dostane a¾ veèer.“  Jiøíèek s dvojitým W se chvilinku  zamyslel a odvìtil: „Aháá, on má u vás jenom polopenzi, ¾e?“ Inu, zcestovalý kluèina. No, tak tento malý mudrlant pøišel na pøedstavení a trpìlivì èekal, kdy se koneènì zaène hrát.
 
Mezi dveøe pøedsínì a kuchynì jsem postavila skládací stolek a na kuchyòské dveøe zavìsila velký kvìtovaný ubrus, který dosahoval jen k hornímu okraji divadla. Úèelem ubrusu bylo zabránit divákùm, aby je nerozptyloval pohled na vodièe loutek a herce v jedné podobì. Diváci vybaveni pytlíkem bonbonù se posadili v kuchyni do dvou øad. Velcí vzadu, malí vpøedu, pes pøed nimi. Dvanáctiletá vnuèka Valerie, kterou nebylo tøeba dlouho pøesvìdèovat o jejím mimoøádném  hereckém talentu s nevšední ochotou pøijala  pøidìlenou dvojroli Maøenky a Jeníèka. Opatrnì jsme pøenesly divadlo na skládací stolek a pøedstavení mohlo zaèít.
 
Kdy¾ diváci spatøili nádherné divadlo, zapomnìli brebentit a ocenili tu krásu obdivným „Jééééé!“ Kašpárek vylezl pøed oponu a pištivou fistulkou oznamoval: „ Milí diváci. Vítáme vás v našem novém divadle. Nerušte prosím hovorem, uklidnìte se a pøestaòte cucat bonbóny. Kdo je vùbec pøinesl?“ dodala jsem vlastním hlasem. „Zbyteènì si kazíte zuby!“ Dál jsem pokraèovala opìt fistulkou: „Budeme hrát hru O perníkové chaloupce.“ V kuchyòském hledišti to nespokojenì zašumìlo. Kašpárek zklamanì opustil prostor pøed oponou,  vznesl do výšky, aby neslyšel remcání divákù. „Ááále, to je starý, to nám furt vykládají u¾ od narození, to znááme,“ ozývaly se kritické hlasy nároèných divákù. Jakmile se však ozval hlas zvoneèku a rozevøela opona, opìt zaznìlo obdivné „Jééééé s pøídavkem haf, haf, haf!“
 
Scéna s kulisou starobylé babièèiny kuchyòky byla doplnìna roztomilou postýlkou s prou¾kovanými peøinkami, na kterých le¾el Jenièek v botách. Maøenka sedìla u stoleèku s miniaturním ubrusem na vyøezávané ¾idlièce a z nepochopitelných dùvodù divoce mávala døevìnými ruèièkami. Maminka vstoupila na scénu zprava a prohlásila laskavým hlasem: „Dìti, vezmìte si v komoøe d¾báneèky a bì¾te s tatínkem do lesa. Tatínek musí na døíví a vy mù¾ete zatím natrhat jahùdky a maliny.“
Maøenka pøestala mávat ruèièkami, skácela se i se ¾idlièkou, zatímco Jeníèek støelhbitì vyskoèil, poskakoval nad kachlovými kamny a hluboko posazeným hlasem k mému ú¾asu prohlásil: „Mamíí, nám se nechce, my bysme se chtìli dívat na televizi.“  V tomto okam¾iku mnì mùj instinkt varoval, ¾e tahle hra asi dobøe nedopadne.
Na Jeníèkovu repliku se ozvalo z obecenstva: „ To je teda blbost! Dy» tam pøece nemù¾ou mít televizi!“  „Tsss, proè by nemohli?“ zeptal se kdosi. „Proto¾e v lese není signál, debile!“ kontroval  mùj desetiletý vnuk, který moc dobøe vìdìl o èem mluví. Pøed èasem se toti¾ ztratil v lese a rodièe ho našli ubreèeného sedìt na paøezu tøicet metrù od nich, s mobilem v ruce.
Kašpárek  se snesl pøed oponu a pištivým hlasem pohrozil: „ Ticho ulièníci!! Nebo nebudeme hrát, kdy¾ se poøád  hádáte. A taky mù¾ete trochu zatleskat hercùm!“ Ozval se mohutný, dlouhotrvající potlesk, následoval psí štìkot a  hra pokraèovala.
 
Ve fázi, kdy Je¾ibaba skuhrala, ¾e neumí sedìt na lopatì, ozvala se  Maøenka rozhoøèeným  hlasem: „Je¾íš babi cítíš to? … tady nìco strašnì smrdí!“ Vzhledem k tomu, ¾e Je¾ibaba to také ucítila, ve snaze zachránit hru, pohotovì pøihrála Maøence repliku a  zaskuhrala: „Pøipálili jste mi vlasy, holoto!“
Maøenka hozenou repliku nevyu¾ila.  Místo toho se z hledištì ozval Lukáš, pøesvìdèený, ¾e tíha výchovy svého bratra spoèívá celý ¾ivot výhradnì na nìm, oznámil: „®ádný vlasy! Dan si prdl. A v divadle!“ èím¾ dodal našemu divadlu vá¾nosti Národního.  Malý Daniel se ohradil: „ Co kecáš, tos´ byl ty a házíš to zase na mì! Já náhodou tvùj smrad moc dobøe znám!“
Obecenstvo zaèalo nadávat. Atmosféra houstla. Jiøíèek s dvojitým W zaèal znièehonic hystericky øvát, ¾e musí jít domù, proto¾e mù¾e vykrvácet, nebo» si odloupnul suchý stroupek z rozbitého kolena. Rychlostí blesku podlezl skládací stolek, za ním vyrazila vydìšená, štìkající Dona a spoleènì se hnali  ke dveøím vedeni pudem sebezáchovy ve stylu - „ Zachraò se kdo mù¾eš!“
Promìnila jsem se v solný sloup, neschopná jakékoliv reakce. Kdy¾ si toho všimla moje zlatá vnuèka Valinka, odhrnula ubrus a zaøvala na diváky: „ A ven! Vypadnìte, nebo poletíte, ¾e nestaèíte poèítat schody!“
 
Zdá se, ¾e zúrodnit pùdu na poli kultury dá ještì hodnì práce.
 
Rù¾ena Sosýnová
Další èlánky autorky:
Kdy¾ babièky propadnou poèítaèi
Kdy¾ andílkùm rostou rù¾ky
Kdy¾ babièky cvièí Tai - èi