Deník paní uèitelky – 12
Úvaha o hodnocení
Nejdøív vám povyprávím vèerejší perlièku. Dìti samostatnì dopoèítávaly, já jsem si sedla ke stolku. Najednou se zvedl Tadeášek, provinile se ke mnì plí¾il a podával mi svùj sešit, ve kterém se skvìl èmáranec fixou odshora dolù. Z jeho úst vyšla tato nádherná omluva: „Paní uèitelko, já to pøeèmáral úplnì nerad, ona mi toti¾ zakopla ruka.“ No, mù¾ete se zlobit? Kdy¾ jsem ho ujistila, ¾e to nic, radostnì povyskoèil a spokojenì se vrátil do lavice.
Slíbila jsem zamyšlení nad známkami a hodnocením. Malé dìti si chodí do školy pro jednièky. Je to tak- a» si psychologové øíkají, co chtìjí. Mù¾eme stokrát vysvìtlovat, ¾e se uèí pro ¾ivot a ne pro známky, stejnì s tím nic nenadìláme.
„Tak kolikpak u¾ máš jednièek?“ je nejèastìjší otázkou návštìv v rodinách prvòáèkù. Za¾ila jsem kdysi jeden experimentální rok, kdy se prvòáci – aby nebyli stresováni- neznámkovali. Nedovedete si pøedstavit jejich zklamání. Rodièe za mnou chodili a ptali se: „A jaká by to byla známka, kdyby se známkovalo?“
Vloni v naší škole probìhla anketa mezi rodièi, 90% z nich bylo pro známkování proti slovnímu hodnocení. To u nás pou¾íváme jen pro dìti s nìjakými výukovými problémy na doporuèení ped. psychologické poradny.
Nechci, aby se dìti a hlavnì ty malièké školy obávaly a nebo do ní chodily nerady, sna¾ím se, aby se jim tu líbilo. Nechápu, proè nìkterá mròata musí dostávat hned pìtky a to od samého zaèátku. Já a¾ do Vánoc plním ¾ákovské kní¾ky - pøesnìji øeèeno notýsky - pouze a výhradnì jednièkami a to v co nejvìtším poètu.
Pokud je výkon o krùèek pod dokonalostí, nastupují hvìzdièky a kdy¾ se „nezadaøí“, nedávám nic a nebo to zkoušíme pøíštì znovu. Nemám ráda ani rùzná soutì¾ení a bodování ve tøídì, budování rivality mezi dìtmi navzájem. Zastávám názor, ¾e pohoda, úsmìv a klidné prostøedí je pro mròata to nejlepší (i kdy¾ pøiznávám, taky obèas bouchnu do stolu…).
Asi nejdùle¾itìjší pro uèitelku v 1.tøídì je trpìlivost a dùslednost. Kdy¾ jsem v mládí zaèínala poprvé uèit dìti èíst a vyslechla od nich, ¾e na zaèátku slova sluníèko slyší „p“, a ¾e slepením písmen „m“ a „a“ vznikne slabika „lu“, také jsem propadala zoufalství a pocitùm bezmoci. A ono se to postupnì tak nìjak…vyøešilo, najednou to šlo.
Mockrát u¾ jsem utìšovala vydìšené rodièe, ¾e jejich dítì opravdu není „debil“a ¾e za pár dní se zadaøí – urèitì. A tak teï- pokud 
dì»átko pøeète nìjaký nesmysl - v duchu napoèítám do pìti a s úsmìvem reaguji: „ To se nepovedlo, to není Jiøíku vù ale mé, zkus to ještì jednou…“ Jiøík to pøeète napodruhé dobøe a jedeme dál. Ještì se nestalo, ¾e by se nìkteré dítì èíst nenauèilo. (To je jen taková poznámka pro rodièe èi prarodièe prvòákù:“Nepropadejte panice, nebojte, bude líp“).
Na závìr pøidám svou vlastní zkušenost.
Naší dcerce to ve škole nešlo a kdy¾ poprvé øekla“ Já jsem hloupá a nejde mi to jako bráchùm,“ sevøelo se mé mateøské srdce a má reakce byla asi taková: „No jo, ale kluci zas neumìjí tak bezvadnì zalévat zahrádku ani tak krásnì zdobit chlebíèky, jako to umíš ty.“
Rodièe se prostì musí smíøit s tím, ¾e ne z ka¾dého dítìte vyroste vìdec a pøistoupit k tomu realisticky - asi tak, jako tenkrát my. Za trojku jsme chválili, kdy¾ se objevila ètyøka, øikali jsme - lepší ne¾ pìtka. A kdy¾ se objevila pìtka, a nebylo jich málo, sedla si mi dcerka na klín a pronesla: „Aspoò nìco, viï, mami…“ a bylo vyøešeno.
Dnes je spokojená, pracuje v automobilce a vede si moc dobøe. A tak vzkazuji všem: O známkách ¾ivot vá¾nì není a ka¾dý, docela ka¾dý si své místo na slunci urèitì najde.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: