Støípky z mého vojenského ¾ivota
Vojna je (bývala) instituce zcela specifická. Podle pravidel platných v roce 1951, stanovených panem ministrem Èepièkou, mì postihla v plné výši, plné dva roky jsem konal slu¾bu vlasti. Nenapadlo mì pøemýšlet, zda bych se jí nemohl vyhnout, pokládal jsem ji za samozøejmou souèást ¾ivota mladých mu¾ù a dokonce souhlasím s názorem, ¾e z nás do jisté míry „udìlala chlapy“. I nezbytnou buzeraci jsem snášel s pokorou, jen nìkdy dokonce tak trochu s hlavou proti zdi – nejednou se nám podaøilo znepøíjemnit ¾ivot našim „velitelùm“ nejni¾ších stupòù, jim¾ zachutnala moc, kterou jim zdánlivì udìlila ta frèka navíc. Bohatou mìrou nám to oplatili. 
Mìlo to i své výhody, zejména druhým rokem jsem mìl spousty èasu, bohatì jsem ho vyu¾il ke sportu, závodnì jsem plaval v armádních sportovních hrách, dennì visel dvì hodiny na primitivních bradlech (jiné náøadí jsme nemìli), trénoval se svým velitelem bìh na 10 km…
Doba je jiná, mladé mu¾e nic podobného neèeká, ale snad si alespoò dnešní senioøi zavzpomínají a zasmìjí se. Proto¾e tìch humorných stránek ¾ivota v zeleném bylo a¾ a¾.
Èetaø Weitemayer
Vojna má svá ¾elezná pravidla, má je i vojenský telefonní styk. Základním pravidlem je: zvedám-li zvonící telefon, hlásím se pouhým „slyším“, pøedstavuje se v¾dy volající, jménem a hodností.
Svìt je malý a náhoda tomu chtìla, ¾e na mém nadøízeném velitelství slou¾il mùj jmenovec, èetaø Lenc, a to v dobì kdy jsem u¾ rovnì¾ nabyl této vojenské hodnosti. Pøicházeli jme obèas do styku, byl redaktorem našeho divizního èasopisu Úder, do nìho¾ jsem obèas pøispíval a obèas jsem se s ním musel i telefonicky spojit. Pokus o spojení s ním ovšem èasto vyzníval takto:
Vytoèil jsem èíslo velitelství a na druhém konci linky se ozvalo: Slyším. Já: tady je èetaø Lencz, spojte èetaøe Lence. Chvíli ticho a potom: Kdo volá? Èetaø Lencz. A koho chceš? Èetaøe Lence. Zvýšený hlas: Dìlej si pr…. z nìkoho jiného, vole!
Kdy¾ se tato pøíhoda nìkolikráte v malých obmìnách opakovala, vzpomnìl jsem si na jednu rozkošnou povídku E. E. Kische. Se svým jménem mìl v c. k. rakousko-uherské armádì jako kadet neustálé potí¾e. Maïarští dùstojníci se sna¾ili mluvit s ním maïarsky a rozèilovali se, ¾e se nehlásí ke svému pùvodu (nepøipustili, ¾e nejde o maïarské jméno Kiss), nebo ho v lepším pøípadì dalekosáhle pouèovali jak èasté je to jméno v Maïarsku, o slavných Maïarech tohoto jména…). Po øadì útrap se jednoho dne pøíchozímu vyššímu dùstojníkovi pro jistotu pøedstavil: kadet-aspirant Weitemayer. (Shodou okolností to byl plukovník Kiss.)
Po zkušenostech jsem ukradl Kischùv nápad. A tak mùj další pokus o spojení s mým jmenovcem znìl. On: Slyším. Já: tady je èetaø Weitemayer, spojte èetaøe Lence. Spojení bylo bez problémù navázáno.
Nedá mi, abych nedodal, ¾e pravidlo zmínìné výše o povinném pøedstavení volajícího mì inspirovalo ke svérázné zábavì.
Chvíle na vojenských cvièeních v terénu byly èasto dlouhé a hledali jsme vhodný zdroj rozptýlení. Spojení mezi útvary zabezpeèovala primitivní telefonní ústøedna s ruèním propojováním hovorù, na ní¾ jsem obèas slou¾íval. Volání na pøenosné vojenské telefony se zahajovalo prozvonìním pomocí ruènì protáèeného induktoru, propojení linek se dìlo ruènì pomocí tzv. jackù. Zdrojem mé zábavy se stalo souèasné zazvonìní na dvì linky, které jsem vzápìtí navzájem propojil. Jeden byl zpravidla rychlejší: slyším, z druhé strany se témìø souèasnì ozvalo toté¾ slyším. Následovala kadence o nìco rychlejší a hlasitìjší: slyším – slyším, pøípadnì tøetí, takøka výhrù¾ná, a potom: Koho voláš vole? To tys mi zvonil spratku! Ne, popsat se to nedá, v ¾ivotì to vyznívalo daleko zábavnìji a s daleko pestøejším slovníkem.
Nevšední anestézie
I vojáci obèas marodí a po nìjakém vojenském cvièení, na nìm¾ s ohledem na mizerné hygienické problémy mì èasto stihly nìjaké nepøíjemné vøedy, se obvyklá má potí¾ opakovala. Rozdíl byl v tom, ¾e tentokrát se hnisavý zánìt usadil hluboko uvnitø zvukovodu a obvyklý zásah útvarového felèara nepøicházel v úvahu. Byl jsem odeslán na chirurgii brnìnské vojenské nemocnice.
Pan vojenský doktor se mi letmo podíval do ucha, usoudil, ¾e chirurgický zákrok bude nezbytný. Usadil mì na kulatou otáèivou ¾idli a poruèil: opøeš se tady pevnì o sestøièku…Byla krásná, byla mladá, byla pìknì stavìná, jak se nìkdy øíká, v horní polovinì tìla ponìkud baroknìjších tvarù. Má hlava spoèinula pøesnì na jejím nádherném, bujném, plném, leè pevném poprsí. V pøedstavách jsem naplno pro¾íval tuto nádhernou chvíli, ani nevím, kdy operace zaèala, kdy skonèila. Proboha, u¾ se mù¾eš uvolnit, netlaè se tak do mì, v¾dy» spadneš z té ¾idle – znìlo nemilé probuzení.
Pan doktor, holt, vìdìl jak na vojáèky.
Mìnová reforma
Den 26.6.1953, den D, kdy roku 1953 èsl. vláda vyhlásila mìnovou reformu mi dokonale utkvìl v pamìti, dokonce z nìkolika dùvodù.
Má dívka, Vlasta, se chystala na dovolenou do Vysokých Tater a byli jsme domluveni, ¾e i já po¾ádám o opuš»ák, doprovodím ji po èást cesty na Slovensko a budu pokraèovat do Nitry, ke svým tetám, abych je pøipravil na pro nì nemilou zprávu, ¾e se chceme v dohledné dobì vzít. Mùj velitel mi vyhovìl a slíbil mi opuš»ák pøedat u veèerního rozkazu.
První polovinu dne jsem ještì strávil ve slu¾bì na velitelství divize v tzv. rohlíku a kdy¾ jsem tìsnì po poledni odcházel k útvaru do Fuèíkových kasáren, zastavili mì hoši – spoluvojáci z dálnopisné ústøedny: máme tu dálnopis pro váš prapor, dej to na podatelnu. Ale pozor, je pøísnì tajný a nesmírnì spìchá!
Malièkost, stejnì jsem šel k útvaru, nedalo mi však, abych se s pøísnì tajným sdìlením neseznámil. Ustrnul jsem, znamenalo vyhlášení celoútvarového poplachu a pohotovosti a samozøejmì totálního zákazu všech vycházek, opuš»ákù, dovolených. Co¾ znamenalo, ¾e naše plány byly ohro¾eny.
Mozek horeènì zapracoval. Vzal jsem si to nejnutnìjší a s neklidným srdcem po¾ádal svého velitele, zda by mi tu kouzelnou listinu, znamenající doèasnou svobodu, nemohl dát hned – mám výborné spojení domù!
Vyhovìl mi. Velitelství našeho spojovacího praporu bylo naštìstí umístìno v sousedství hlavní brány kasáren. Dálnopis jsem pohodil na podatelnu a z kasáren vyrazil druhou kosmickou rychlostí. Sirény se ve celém rozlehlém objektu Fuèíkových kasáren rozeznìly v okam¾iku, kdy u¾ jsem byl tøi kroky za branou a bìhem upaloval za doèasnou svobodou.
Pøi køi¾ování námìstí Svobody jsem u¾ pochopil pøíèinu poplachu a pohotovosti: rozhlas seznamoval zkoprnìlé obyvatelstvo s vyhlášením mìnové reformy.
Imrich Lencz
Další èlánky autora: