Pamětníci vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a umění odkladu

Nutno říci, že Tai se už dokonale přizpůsobil novému prostředí a neodlišuje se od svých tuzemských spolustudentů ani ve vynalézavosti, jak odvrátit blížící se pohromu – ať už je to diktát, nebo jen nepříjemná otázka. Pochopil totiž, že vždy je třeba získat čas na rozmyšlenou.

Nejjednodušší a také nejčastější je vhodně umístěná otázka : „Můžu se napít?“ Tady Tai ví na sto procent, že jeho požadavek neodmítnu, neboť nechci mít na svědomí, že by vyschl „na troub“ – jak jednou prohlásil.

Jiný, neméně účinný prostředek, jak získat potřebný čas, je smrkání. Tai tuto svou potřebu formuluje pochopitelně originálně . Obrátí se na mne s pohledem oddaného psa, pro jistotu popotáhne nosem a sdělí mi : „Já vysmrknu.“ Mne tento jeho neodnaučitelný novotvar vždy uvede v nadšení, a tak má hoch dost času na to, aby se „vysmrknul“.
Někdy ovšem nestačí ani minerálka, ani kapesník, a tehdy Tai sáhne po těžším kalibru. Nastupuje „filozofický rozbor textu“. A ten nastupuje většinou tehdy, když se Taiovi docela prozaicky nechce učit.

Diktuji první větu diktátu: Usedl na mýtině pod vysokými stromy, oddal se s nadšením kouzlu okolí a zapomněl na všechny starosti. Tai větu vyslechne bez zájmu a k psaní se nemá. Podívám se po něm : Aha! Tai už je zase v myšlenkách kdesi mimo tuto planetu! „Tai, píšeme!“ říkám hlasitě a svá slova pro jistotu doprovodím zaklepáním na desku stolu. Tai vykulí oči , vteřinku na mne nechápavě kouká a pak prohlásí: „Já ne tady!“ „To vidím!“ konstatuji. „Tak se laskavě vrať!“ Poslušně tedy zatřepe hlavou a hlásí: „Už!“ Přečtu tedy větu ještě jednou, ale Tai se zřejmě rozhodl, že psaní diktátu ještě trochu odloží. „Já nemám rád les!“ prohlásí nekompromisně. To mne překvapí, a tak po něm jen udiveně kouknu. Vidí můj údiv, začne tedy své prohlášení upřesňovat: „Nooo…ne každý les. Já nemám rád les, kde jen starý vysoký stromy.“ „A co ti na vysokých stromech vadí?“ divím se dál. „No já jdu, jdu, čůůůči nahoru a pořád vidí jen hóly stromy-nic,nic,nic… a až tam nahoru ty větve!... Když stromy mladý, to lepší. On ne tak moc vysoký a já vidím modrá obloha…“ „Co že vidíš?“ probudí se ve mně kantorka. „Co?“ vrací se Tai zpět do reality. „No vlastně koho, co vidím? Čvrrrtý pád! Modrou oblohu jako modrou ženu,“ ukončí svůj jazykovědný exkurz.

Nepříliš nadšeně se konečně chápe propisovačky, ale ještě považuje za nutné mě informovat: „Já ani ve Vietnam nechodil rád do lesa. Tam byl močo…moča…“ „Močál?“ pomáhám mu. „Jo, močál a v něm žil jedovatej žab.“

A tak ještě z „jedovatého žaba“ uděláme žábu a konečně se pouštíme do diktátu. Co jsem se ovšem za této pohnuté situace v Taiově diktátě dočetla, to si přečtete příště.

Míla Nová