OKÉNKO DO 2.TØÍDY – nahlédnutí è.10
Advent dorazil i do naší tøídy. Lucèina maminka pro nás vyrobila nádherný vìneèek, Báøina zdobené perníèky. „Procítìnì“ jsem mluvila o tom, jak máme zejména v tomto období myslet na své blízké, dìlat jim radost, doma pomáhat a nezlobit.
®áèci také rozjímali- ale o snìhu, který se zaèal zèistajasna sypat z oblohy. Oblehli okna a pak mì zaèali ukecávat, abychom zítra pøi tìlocviku vyrazili stavìt snìhuláka. Co bych pro své miláèky neudìlala. Odkládat hry na snìhu na jindy by se nemuselo vyplatit, tøeba se rychle zmìní v bláto a bude po legraci. Tak jsem kývla.
Druhý den dorazili jako jeden mu¾ s „výstrojí“. Kromì tašky s uèením táhli i igelitky se šus»ákovkou, teplé nepromokavé rukavice, snìhule. A hroznì se tìšili.
Následovala motanice v šatnì a pak u¾ hurá ven. S jásavými výkøiky padali na zem – první sníh je první sníh. Zimomøivì jsem pøitáhla bundu k tìlu- ale dìti? Kdepak! Myslím, ¾e musely mít sníh i ve spodním prádle. „To neva,“ køièely na mì, kdy¾ se je sna¾ila upozornit, ¾e budou mít všechno mokré.
Nechala jsem tu hodinu úplnì v jejich re¾ii. Myslela jsem pùvodnì na soutì¾e v házení, skákání, stavìní, ale kdy¾ jsem vidìla, jak si to u¾ívají po svém, nechala jsem je být. Pøedstavte si, došlo i na kotrmelce ve snìhu. Jen jsem jim v duchu závidìla tu bezprostøednost, bezstarostné dovádìní, evidentní radost ze ¾ivota. S tì¾kým srdcem jsem jednomu zapomnìnkovi pùjèila své rukavice a ruce zastrèila hluboko do kapes.
Vznikly skupinky stavitelù, házeèù, jezdcù po zadku – vzájemnì se pøekrývaly, jeèely na sebe, blbly. Sníh z kapucí, kapes, èepic i rukavic jsme vyklepávali celou cestu ke školním dveøím a kdy¾ nás- snìhuláky- uvidìla paní školnice, zalomila rukama. Vzala koštì a obìtavì nás všechny trochu „odmetla“.
Dìti se seøadily do zástupu a jeden po druhém prošly touhle „odsnì¾ovací“ kúrou. Došlo i na mì – prý abych jim nezávidìla. Všechny radiátory ve tøídì se zaplnily mokrými svršky.
Tváøièky jak rù¾ièky, svaèiny mizely rychlostí blesku a proto¾e máme tìlocvik ještì zítra…. „No dobøe,“ øekla jsem, „ale jen kdy¾ vám to obleèení stihne uschnout.“
Dokonce i test z prvouky poslední hodinu šel jak „po másle“ a vìtšina dìtí si kromì zasnì¾eného obleèení ponese domù i jednièku v ¾ákovské. Dneska se prostì daøilo.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: