SeniorTip

Concarneau, Quimper

Asi hodinu po nedělním poledni jsme tedy opustili pohostinný Pont Aven a směřovali do přístavního města Concarneau. Nejpřitažlivější částí tohoto města, v němž žije asi 19 000 obyvatel, je ville close na ostrově, který měří rovných 300 m. Malé městské centrum je obehnáno hradbami s průchody, jimiž se můžete podívat na záliv a v něm malebně kotvící plachetnice. Lze však také spatřit i zaoceánské trajlery, jež údajně jezdí až na Seychely. Opevnění je krásně zachovalé. Pěší ulice, do níž z nábřeží vcházíte bránou s padacím mostem, je z obou stran lemována obchody a obchůdky s neodmyslitelnými námořnicky pruhovanými tričky a mikinami a spoustou suvenýrů. (Neodolala jsem, a tak mi maličký jasně červený rybářský škuner Bretaň připomíná.) A pokud vás nezve k nákupu

obchůdek, určitě stojíte před hospůdkou či creperií. Ve většině hospůdek vás lákají na různě připravené plody moře (vždyť město je druhým největším rybářským přístavem ve Francii) a hlavně na mušle. Naše podnikavá průvodkyně zjistila již po cestě, kdo má o ochutnávku mušlí zájem, a telefonicky rezervovala potřebný počet míst v jedné hospůdce. Protože já jsem si sama sebe coby pojídače mušlí nedokázala ani vzdáleně představit a můj muž se tvářil, že se mnou bude „držet basu“, byla jsem klidná a nezajímala se o to, kam „mušložrouti“ zapadnou. Jenže! Mému muži asi zapracovala v hlavě nějaká výhybka, neboť náhle zvolal:“Tak já jdu na ty mušle!“a než jsem se stačila vzpamatovat, zmizel kdesi za skupinkou mušlíchtivých turistů. Pochopitelně mě to naštvalo, ale vzhledem k tomu, že jsem mohla tak leda tiše zuřit, rozhodla jsem se raději, že si aspoň v klidu prolezu všechny obchůdky, v kteréžto bohulibé činnosti by mi můj choť zajisté dost překážel. Usoudila jsem také, že přece nebudou mušle baštit déle jako hodinku. Jenže-podruhé! Od té chvíle se na mne začala lepit smůla.

Nejprve mi ve fotoaparátu došly baterky, které měly být nabité až po okraj.Tenhle fakt mě docela zdrtil. (Proto také fotky ve fotodoprovodu jsou kradené z mužových zásob.) Aby ani toho nebylo dost, vyvinul se z mrholení hustý déšť a ukázalo se, že obchůdky lze projít tam i zpět za poměrně krátkou dobu. I pojala jsem úmysl, že se někam posadím a vypiji si kávu. Jenže-potřetí! Zapracoval můj blok, který mi nedovolí v zemi, jejíž řeč aspoň nelámu, vlézt kamkoli a požadovat cokoli. A tak jsem nešťastně bloudila po asi 200m dlouhé ulici (nebo spíš uličce), ohřívala se a schovávala před deštěm - nejčastěji v jednom butiku, jehož majitelka asi nabyla dojmu, že si její obchůdek vytipovávám k pozdějšímu vyloupení. Hodina už dávno uplynula a můj hluchý mobil ve mně vzbuzoval podezření, že můj muž dlí asi někde v hladomorně, kde není signál… Skoro po dvou hodinách se mušlojedi vynořili - napapkaní, spokojení, zářící. A kdyby pohledy dovedly vraždit, byla bych byla v tu chvíli vlastní vdovou… Nu nic! Věnovali jsme poslední obdivný pohled opevněnému starobylému městu a nastoupili opět do autobusu. Očekávalo nás šedesátitisícové město Quimper, jež bylo také místem nedělního noclehu.

Město dostalo své jméno podle soutoku (bretonsky kemper) řek Steir a Odet, které jsou

splavné od svého ústí až po Quimper. Tato správní metropole départementu Finistere je kulturním centrem západní Bretaně. Leží uprostřed krajiny Cornouaille, což je překlad anglického Cornwall. Je tedy zřejmé, že se ocitáme v místech, kam asi před 1500 lety uprchli z Velké Británie Keltové. Toto území bylo připojeno k vévodství bretaňskému až později. Pověst tvrdí, že město založil král Gradlon potom, co bylo bájné město Ys pohlceno vlnami Atlantiku. Prvním biskupem Quimperu byl irský mnich Corentinus, jenž se prý živil stále jedinou rybou, jež pořád dorůstala. Jemu je také zasvěcena velkolepá městská katedrála. Velmi pěkné město bývá dějištěm různých festivalů a hudebních podniků. Město proslulo výrobou nezaměnitelné fajánse, na niž jsem si brousila zuby. Leč marně! Do města jsme dojeli až po 6.hodině večerní, kdy jsou již prodejny zavřeny. A tak jen katedrála a pak v zahrádce kavárny na náměstí konečně kýžená dobrá a silná káva.

Po procházce městem, jež zase okouzlovalo množstvím květin, jsme po chvíli jízdy dorazili na okraj města, k místu dnešního noclehu. A ejhle! Tentokrát žádná „bytelná stodola“, ale moderní, přepychově zařízený hotel B&B. Večeři jsme dostali – k našemu nemalému pobavení - v další kopii „salonu“ z Divokého západu s čistě francouzským názvem Bufallo Grill, před jehož vchodem nás vítal bizon „jako živý“. Nicméně kuřecí stejky na roštu s chutnými omáčkami a s pomfrity, zeleninový salát i dezert obnášející

talířek nefalšovaných francouzských sýrů včetně toho kozího nás maximálně uspokojily a v krásných pokojích se pak spalo nádherně…

Pointe du Raz, Locronan

Po uplakané neděli nás vítalo ráno, které slibovalo krásný den. Když jsme nasedli do autobusu a vyjeli směrem na západ, bylo stále zřejmější, že sliby nebyly plané. A krásné počasí jsme dnes skutečně potřebovali! Čekalo nás totiž drsné západní pobřeží a potom trasa vedoucí přes Locronan, Pleyben, druhou nejvyšší bretaňskou „horu“ Mont-Saint-Michele, přes Saint-Thégonnec až do města Dinan.

To drsné bretaňské pobřeží jsme měli poznat na Pointe du Raz, výběžku, který je označován jako druhý nejzápadnější bretaňský výběžek. Po pravdě řečeno jsem

očekávala toto místo s troškou obav. Znala jsem je z četby Šmídových Obrázků z Bretaně jako místo ne právě hostinné, svým způsobem až poněkud nebezpečné. Ale to bylo jistě proto, že pan Šmíd navštívil Pointe du Raz v době podzimního nevlídného počasí. Když jsme na parkovišti, u něhož začínala cesta ke špici výběžku, vystoupili, přivítalo nás počasí jako z obrázku. Zářící slunce na blankytně modré obloze, jejíž jednotvárnost zpestřoval jen tu a tam nějaký nadýchaný obláček a kdesi ve výšce bílé linky po tryskáčích, a nádherné modré moře s bílými hřebeny docela mírumilovných vln. Foukal sice čerstvý vítr, ale ten nás jen osvěžoval. Tady asi bezvětří ani neexistuje. Čekala nás víc jak kilometrová příjemná procházka tam, kde se v dálce tyčil bílý maják. K němu vedou dvě cesty. Ta první je zpevněná pohodlná cesta „vnitrozemím“ (pokud se při celkem nepatrné šířce výběžku o vnitrozemí dá vůbec mluvit), ta druhá těsně lemuje pobřeží. A tak tam jsme šli vnitrozemím, zpátky po pobřeží. Co mne upoutalo jako první, to byly krásné koberce rostlin, které pokrývaly tento skalnatý výběžek. Fialové koberce vřesu se střídaly s kanárkové žlutými porosty jehlice, místy kvetlo ostružiní, jinde se zelenaly nizoučké porosty kleče a byly tam i další

květiny, které však pojmenovat neumím. To bylo to vzpomínané vnitrozemí. Pobřeží bylo lemováno rozeklanými skalami, v nichž si moře vyhloubilo mělčí či hlubší zátočinky nebo malé jeskyně. I když počasí bylo ideální a vítr na zdejší poměry mírný, dorážely vlny na skály urputně, s hlasitým pleskáním a sykotem. Tuto zvukovou kulisu dokresloval křik kormoránů, kteří kroužili nad hladinou a co chvíli usedali na ostré skály trčící tu a tam z moře. Když jsme došli k majáku, který je uzavřeným vojenským prostorem, uviděli jsme, že se před ním tyčí bělostný pomník věnovaný obětem moře. Na vysokém podstavci stojí sousoší v nadživotní velikosti. Zpodobňuje stojící Pannu Marii s dítětem v náručí. Dítě natahuje ručičku ke klečící postavě muže, který vztahuje ruku v prosbě o pomoc. Pomník

na tomto místě nestojí náhodně. Coby kamenem dohodil je odsud špice výběžku, jež je lemovaná více či méně pod hladinou skrytými špičatými skalami, o něž se i v tomto mírumilovném počasí tříštily docela vysoké vlny a kropily balvany obsazené turisty vydatnou sprškou. Pohled na blankytné moře brázděné vlnami s bělostnými a stříbrnými hřebeny byl fascinující. Ve vzdálenosti několika stovek metrů od špice výběžku jsou dva maličké ostrůvky, vlastně spíš skaliska, s malými majáky. A právě mezi nimi a špicí nalézali v minulosti námořníci smrt nejčastěji, protože proud je tam prudký, silné vlnobití a pod hladinou se skrývají zrádná skaliska. Necelé dvě hodiny strávené na Pointe du Raz se vryly do mé paměti nesmazatelně a přinesly mi asi nejsilnější zážitek z celé cesty…

Ale čas byl neúprosný a bylo třeba pokračovat v cestě. Tentokrát směrem severovýchodním, kde leží městečko Locronan. Kdybyste se chtěli vrátit do středověku, pak vám doporučím pobyt právě v tomto městečku. Dominuje mu - jak také jinak - mohutný kamenný chrám a stavení v městečku jsou z šedého kamene, s tmavě šedými břidlicovými střechami. Za to, že městečko nepůsobí chladně, ale naopak nám skýtá hřejivý pohled, mohou všudypřítomné hortenzie a spousty pelargonií, které svými pastelovými barvami městečko prohřívají. Locronan v současnosti často slouží

jako vděčná kulisa ve filmech odehrávajících se ve středověké Francii, ale i v Anglii. Na obdélníkovém náměstí lemovaném patrovými i přízemními žulovými domy a domky, v jehož rohu se vypíná chrám se zvonicí, najdete malé krámky s historickými štíty, typickou bretaňskou hospůdku a samozřejmě i obchůdky se suvenýry - většinou rukodělnými, krásnými a vkusnými. A tak mi tohle svérázné městečko připomíná malá bronzová patinovaná kočička, která sedí s elegancí pravé francouzské dámy…

A protože nás v Locronanu zastihlo poledne, zasedli jsme na zahrádce jedné místní crepperie, kde jsme se s pomocí „znalosti“ několika francouzských slovíček, rukou, nohou, ale hlavně hodné spolustolující propracovali k tomu, že jsme ochutnali, jaké dělají v Locronanu pověstné palačinky. A mohu říci, že dobré!

Odpoledne nás čekaly ještě proslulé bretaňské kalvárie a druhá nejvyšší hora Bretaně, ale o těch až příště…

Text a foto: Míla Nová

Za perlami Francie - 1

Za perlami Francie - 2

Další články autorky: