Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Po získání štěněte
Paměti - IV. část
Po získání štěněte nastal nekonečný koloběh povinností a nocí i dnů plných úzkosti, protože jsem se psy do té doby neměla žádnou zkušenost. Knihy se daly koupit jenom ve Zlatých Horách, což bylo městečko asi 8 km vzdálené a když už tam člověk jel, snažil se zajistit všechny nákupy, které v naší dědině nešly obstarat.
Zpočátku jsme měli štěně doma, ale někdy se mně ho nepodařilo uhlídat. I když jsem byla mrštná, Bojar byl jako blesk. Jednou opět zmizel d nebyla jsem schopná ho najít.Pak mně přišla říct jedna paní z dědiny, že pes sedí pod mostkem v potoce asi čtvrt hodiny cesty od naší chalupy, a že se ho bojí vytáhnout, protože na ní vrčí. Spěchala jsme pro něj, vlezla do vody a milého psa vytáhla. Bylo mu tehdy zhruba tři čtvrtě roku. Byl celý promáčený a evidentně ve stresu. Vůbec jsem nevěděla co se mu stalo. Naštěstí nebyl zraněný. Asi za dva dny k nám přišel jeden domkář, který bydlel nedaleko a hrozně na mně křičel, že chce po mně odškodné, protože když jel z práce domů, náš pes na něj vyletěl a on kvůli němu z té motorky spadl. Sice se mu nic nestalo, přesto však požadoval značnou částku, kterou jsem samozřejmě neměla. Platy tenkrát byly tak kolem tisíce korun, psal se rok 1969 a já, která jsem v té době zastávala funkci druhého zootechnika jsem měla asi 600 korun.
Ne že by to bylo málo, ale do té doby jsem neměla vůbec ponětí, jak se hospodaří s penězi, kapesné jsem nedostávala a vlastní peníze, vydělané na brigádách jsem investovala buď do koní, nebo do parády. Jednou jsem si koupila uzdečku s nánosníkem z bílého beránka a s krásně propletenými otěžemi. Objednaly jsme si ji s kamarádkou až v Praze u sedláře a pak jsme si pro ni osobně jely. Z druhé brigády jsem si koupila kostkovaný tříčtvrťák s kapucí, který byl v tu dobu náramným hitem, ale na ten mi maminka přispěla, neboť jsme byli ještě na základce na týden vybírat brambory a plat nebyl moc vysoký. Ale vždy jsem se hlásila na všemožné akce, za které byly příplatky. Třeba přehazovat na sile obilí, nebo na Šumavě, když pršelo a všichni měli volno, jsem s mým traktoristou jezdila pro štěrk a dělali jsme úpravu vozovek. Mladý člověk vždy ví, jak s penězi naložit. Ale to jsem odbočila.
Prosila jsem toho člověka, ať nám to odpustí, ale nedal se oblomit. Za pár dní na to mně nechal manžel na stole lísteček, ať se neleknu a nepláču, ať pamatuji na naše budoucí miminko, ale že Bojar leží u stodoly mrtvý. To už měl oplocený výběh s krásnou prostornou boudou. Byl otrávený a nám bylo jasné, kdo to udělal. Ale za ruku jsme ho nechytili a žádnou konfrontaci jsme nechtěli podstupovat. Až mnohem později jsem se dozvěděla od chlapů, co dělali v lese, že ten pán z té motorky spadl hlavně proto, že byl opilý jak zákon káže. Už ani nevím jak se jmenoval.
Na podzim toho roku se narodila dcera a touha po psu byla na nějakou dobu odsunuta do pozadí, pro jiné povinnosti mně do té doby neznámých. Téměř až do narození dcery jsem stále jezdila na koni. Tentokrát už nebyl jenom pro mě k dispozici, ale rodina Venigrova, která mně pomáhala překlenout počáteční údobí omylů a přehmatů měla k dispozici dva tažné koně, z nich jeden byl teplokrevník, na kterém se dalo jezdit a občas mně byl zapůjčen.
Další přehmat, kterého jsem se dopustila, byla moje naprostá neznalost zacházení s jatečními zvířaty, které jsme v hospodářství chovali. Pamatuji si, jaký horor pro mě byl, když na Velikonoce manžel zabil kůzle (na aktu zabíjení jsem se nepodílela, snad jedinou vraždu, kterou jsem dokázala provést bylo useknutí hlavy slepici sekerou se zavřenýma očima). Ale zpět k tomu kůzleti. Dal ho na stůl a řekl: „rozbourej si ho jak uznáš za vhodné“ a šel do práce. Zápolila jsem s tím celý den, s tchýní jsme nebyly žádné velké kamarádky, takže od ní jsem se pomoci nečekala. Časem jsem však v bourání dobytka získala praxi a dokázala jsem bez velkých problémů rozbourat cokoliv i stáhnou zvíře čistě z kůže.
Zato první kuře, které jsem jednu neděli na počátku našeho manželství pekla k obědu jsem tak precizně nevyčistila. Opařila jsem ho z peří, vykuchala jak náleží, nadila a upekla. A protože jsem manžela tenkrát velmi milovala, rozhodla jsem se, že dostane prsíčka, jako důkaz mé náklonnosti k němu. K tomu brambory s máslem a kompot. Dali jsme se do jídla.. Když prsíčka rozkrojil, vysypalo se mu z volete pečené zrní na talíř. Byl z toho doslova v šoku. Jenže jak mohla městská holka vědět, že se musí kuře nejen vykuchat, ale zbavit i volete, když do té doby maminka kupovala v Brně kuřata hotová v krámě. Jen sem tam na nich zůstalo pár pírek. Tchýně pak vykládala po dědině, že „TA“ z toho Brna, neumí ani upéct pořádně kuře. A baby z kravína se mně pak dlouho smály a často se ptávaly, cože mněl dnes Ríša k obědu. „Nadívané volátko?“
Taky si vzpomínám, že po přistěhování do pohraničí jsem nemohla uvěřit, jak obrovské prase měl manžel v chlívku. Krmil ho skoro dva roky a říkal mu Nikitka (v té době byl u moci Nikita Chruščov ). Prase bylo docela agresivní a já jsem měla přísný zákaz lézt k němu do chlívku nebo při nalívání krmení prostrkovat ruce skrz šprušlíky do koryta. Dlouho jsem netušila proč, až jednou, když mně vběhla slepice do chlíva a já jí vyháněla koštětem ven, vlétla k praseti a to nemeškalo a ukouslo jí obě nohy. Hrozně jsem se tenkrát lekla a když se mně podařilo slepici vytáhnou, běhala jsem po chalupách a hledala někoho, kdo by milou slepici zařízl. A zase si měli v chalupách o čem povídat… Co že si to proboha ten chudák Ríša dovedl za nemehlo.
Začátky v pohraničí byly kruté. Jen u jedné rodiny jsem měla zastání, u rodiny volyňských Čechů – rodiny Venigrových. Vždycky mne dokázali potěšit, poradit a vyslechnout. Byli velice prostí, ale srdce měli na pravém místě. Měla jsem je ráda a říkala jsem jim teto a strýcu. Paní krmila v drůbežárně slepice a pán dělal zootechnika, i když bez škol, ale s letitou praxí v zemědělství.
Další hrozbou pro mne byl houser s husami. S tím jejich neustálým syčením a naháněním hrůzy mně lezly pořádně na nervy. Houser však byl neomezeným vládcem ve svém výběhu, což mi dokázal zanedlouho při krmení. Vešla jsem do ohrady a on se po mně rozehnal, zakousl se mi do lýtek a mlátil křídly hlava nehlava. Ječela jsem jako pardál, tchyně i manžel se smáli, až se za břicho popadali a teprve po chvíli vzal manžel klacek a milého housera odehnal. Noha mně pálila a vytištěný zobák jsem měla na noze skoro celý rok.
Však jsem se mu za to bezpráví pořádně pomstila.. Protože jsme potřebovali peří do peřinky pro miminko, několikrát za rok jsme husy podškubávali. A protože to nikdo z nás pořádně neuměl, podškubali jsme ho tak, že potom nemohl udržet křídla a stále mu padala k zemi. Musí se mu totiž nechat na určitém místě pod křídly peří, o které má vlastně křídla opřená.
Chudákovi houserovi jsme tenkrát museli svázat křídla dohromady špagátkem, jednak aby neutrpělo jeho EGO a taky proto, aby neztratil u hus svoje renomé. Od té doby jsem chodila k husám s koštětem, abych je udržela v určitých mezích.
Myslím, že místní obyvatelé ze mne měli celou dobu mého působení v Ondřejovicích povyražení, neboť jsem neustále řešila nějaké problémy spojené s chovem našeho dobytka. Například husy sem tam trpěly tzv. žabkou, což je onemocnění kořene jazyka postihující malá housata. Léčení lze provádět doma, naříznutím místa postižení a vytlačení rosolovitého moku ven. Jenže já jsem nikdy neměla to srdce říznou do něčeho živého. A taky, když nám začala chcípat housata, která jsme si líhli sami doma za kamny, nikdo nám nedovedl anebo nechtěl poradit, s jakou nemocí se to vlastně potýkáme. Teprve od veterináře z Brna jsem se dozvěděla, že jde o nemoc, která malá housata hubí, ale pokud to přežijí, stanou se bacilonosiči pro další generace housat.
Myslím, že nejen vesnice, ale i moji rodiče si v té době mých problémů užili až až, neboť vše, co mně chcíplo jsem posílala rodičům do Brna, s prosbou, aby se zeptali na Veterině ….
Mrzelo mne, že si lidé neuměli sdělovat rady k vzájemné pomoci. Ať už to byly třeba problémy s dobytkem nebo se zahradou. Teprve o mnoho let později bylo mým zadostiučiněním, že vše, co jsem se v životě naučila a nastudovala v knihách někdo jiný potřeboval. Lidé z vesnice ke mně chodili pro různé rady a já se tiše smála, že místo aby lidé z venkova poučovali mne, poučovala jsem já je. Všechno živé, co člověk chová, potřebuje hygienu chovu, jinak se to vymstí. Ta housata touto nemocí trpěla proto, že byla celá léta chována na jednom místě a jejich výkaly rozšiřovaly spory této nemoci do celého výběhu.
Můj muž zpočátku zajišťoval pro Státní statek futro pro hovězí dobytek a dělal formanku (jezdil z koňským povozem), kde bylo potřeba. Krásná a voňavá byla jitra v době, kdy se jezdilo třeba pro čerstvou trávu ještě před rozbřeskem slunce do Horního údolí. Nad lesy se vznášela mlha, která dávala příslib slunečného dne, louky pronikavě voněly trávou a různými bylinami, nad poli se třepetal skřivánek a svým zpěvem vzdával hold rodícímu se jitru. Ráno bylo ještě docela chladné a jen cinkot postroje a vrzání vozu bylo předzvěstí očekávaných zážitků, ať v podobě pasoucí se vysoké zvěře, či netrpělivého hopsání ptactva i jiných lesních zvířat. Někdy jsem s manželem jezdila na louky a zatím co on pracoval, hledala jsem jahody, různé léčivky, případně houby.
Protože jsem tvor společenský brzo jsem si našla okruh přátel, kteří mi ledacos potřebného poradili. Tak třeba, když bylo týden před výplatou a peněz zůstalo jen maličko, vždy nastal problém, co se bude vařit, co se dá do hrnce. Tak to jsem jednu dobu chodila s kamarádkou do březinky na kozáky, případně hříbky a jiné houby.
V té době jsem každé ráno a večer dojila dvě kozy a náramně byla pyšná, že to umím. Z počátku jsem na sobě nosila zástěru tchýně a později, když si na můj pach zvykly, nic nestálo v cestě rodícímu se přátelství mezi námi. Kozy mám ráda, jsou přátelské, zvědavé a náramně mlsné. Staří pamětníci říkali, že koza vždy bezpečně pozná, která bylina je vhodná k sežrání a těch jedovatých že si nevšímá. Kozy mají krásné oči orámované řasami, dovedou být skotačivé i ve vysokém stáří. Čtyřikrát za rok jsme jim dělali pedikůru, protože špatná péče o kopýtka jim mohou způsobit nemalé potíže. Trošku mi dělalo starost, když měly mít kůzlátka, ale než jsem doběhla pro paní Venigrovu, kůzlátka byla bez problémů na světě. Každá měla dvě. Ke kozlovi se chodilo k těm Rumunům, se kterýma jsem měla to extempore s jejich psy a našimi králíky. Když jim později kozel pošel, kozám v celé dědině rázem nastal krušné časy, protože široko daleko žádný jiný nebyl k dispozici. Zkoušeli jsme je sice připustit s beranem, ale ačkoliv sex byl, žádného potomka jsme se nedočkali. Myslím, že tím že jde o nepříbuzenský druh, nemůže být láska naplněna.
Kozy dokáží sežrat cokoliv, až z toho někdy rozum stojí. Ty Ondřejovické mně sežraly čtyři roční sazenice vína, s láskou ošetřované a potem zalévané ve snaze udržet je v těch horských podmínkách při životě. Manžel postavil mezi domem a dvorem se zvířaty plůtek, který nejprve bravurně přeskočily a když byl plůtek zvýšen, v touze dostat se na skalku s různými květinami podnikaly proti němu neustálé nájezdy, až byl plot povalen a skalka sežrána do mrtě. Ještě i kopýtky vyhrabávaly kořínky a se škodolibou radostí z mé skalky udělaly měsíční krajinu. Zlobila jsem se na ně, ale obě byly dobré dojnice a dávaly mléko nám i všem našim zvířatům. Nedovedla jsem se na ně hněvat. Dalším jejich poťouchlým kouskem bývalo, v době, kdy ještě nebyl plot z obou stran, že vždy, když jsem umývala chodbu přes celou chalupu (chlív byl součástí domu a od obytných místností je dělila chodba), nechávala jsem dveře na obou stranách otevřené, aby to rychleji uschlo. A ať jsem klečela zády ke kterýmkoliv dveřím, vždy, když jsem se v závěru otočila, uviděla jsem za sebou všechny naše kozy, ze kterých padalo neuvěřitelné množství bobků, případně husy (zajímavé, že houser byl vždy při těchto nájezdech úplně potichu), případně se kolem přehnal pantáta, s gumáky neuvěřitelně obalenými blátem, či jinými nečistotami z našeho dvora. Bylo to k vzteku, občas i k pláči.
Naše domácnost v té době čítala i tři kočky, dva kocoury a jednu kočku. Kočka byla Miluška a kocouři Ferda a Filip. Paní Venigrová se na mne zlobila, že dávám zvířatům jména. U nich na Volyni se tradovalo, že to přináší do domu neštěstí. Ale mně to připadalo normální. Miluška byla černobílá madam, která ráda spávala na horních břevnech našich vrat, která byla udělána mezi obytným domem a částí se zvířaty. Muž občas jezdil domů i s povozem, proto musela být vrata široká, aby jimi projeli koně i s vozem. Jeho koně se jmenovali Olina a Majka a byli to chladnokrevníci, s neuvěřitelně silnýma nohama. Nad korunkami kopyt měla Majka dlouhé chlupy v barvě lehce vypečeného rohlíku. Obě kobylky byly klidné a spolehlivé.
Ferda s Filipem byli velice obratní v chytání myší a často je kladli Milušce před čumák, jakoby se předháněli v úsilí získat si její náklonnost. Celou dobu jsem jí podezřívala, že to s nimi táhne na dvě strany a že je zneužívá. Jednou si Filip přinesl z nějaké potyčky domů řádně velkou ránu na hřbetě, ze které se později vyklubal docela slušný nádor. Tak jsem s ním jela do vzdáleného Jeseníku k veterinářovi. Tenkrát nemohlo mnoho starousedlíků pochopit proč jedu s obyčejnou kočkou k veterinářovi a ještě za to budu platit, proč ji nepraštím kladivem po hlavě, když v každé chalupě má každý koček až, až. Nikdo nechápal, že máme ty naše zvířata rádi.
Teď malinko odbočím, vzpomněla jsem si na jednu epizodu, která mi doslova vyrazila dech. V naší vesnici žila i rodina cikánů, Murkovi a jejich asi 12 dětí. Kamarádila jsem s jejich dcerou Jolanou, občas jsem chodila já k nim, nebo ona k nám. Byli velice spořádaní, čistotní, všichni dospělí pracovali buď na statku nebo v lese. Občas k nim přijelo pár příbuzných, kteří se nějaký čas zdrželi a pak zase odjeli. Jednou se rodině jejich syna narodilo miminko a Jolana mne pozvala na křtiny. Bylo to v lednu, mrzlo jen praštělo, na potoce, který protékal celou naší dědinou visely rampouchy z každého stébla, či větvičky, všude sněhu po kolena, i když hlavní cesty byly vždy pečlivě protažené. Od chalup si musel každý proházet cestu sám. Starý Murko vzal nahé miminko jen zabalené do plínky do náruče a všichni jsme šli k potoku. Tam ponořil miminko do té ledové vody, vytáhl ho a zase jsme šli domů. Hrozně jsem se divila a tvrdila jsem, že takovou koupel nemůže nikdo ve zdraví přežít, ale oni tvrdili, že má-li silného duch, nic zlého se mu nestane, a je-li neduživé, takové dítě že oni nechtějí. A ten chlapeček to ve zdraví přežil. Mně do takové vody ponořit, nedožiji rána.
Náš druhý pes byl Buck (Bak) podle jedné z povídek Jacka Londona. Dostala jsem ho jako dárek zároveň s narozením našeho syna Ríši. Byla to zajímavá kombinace. Měla jsem dvě malé děti, jen s tím rozdílem, že syn kakal a čůral do plínek a ze psa to vždy vypadlo tam, kde se zrovna nacházel. Pes se také nemusel každý den koupat. Jinak syn - Sunar, pes - kozí mlíčko, syn - kašičku, štěně - kašičku se žloutkem, syn - mixovanou zeleninu a ovoce, pes - totéž pro zdravý vývoj jedince.
Než pes vyrostl, připravil nám nejedno nemilé překvapení. Jednou jsme šli odpoledne s mužem do kina, které bylo v naší dědině, ale ne vždy se promítalo. Fungovalo to asi stylem “když se vás sejde aspoň deset a zatopíte si a budete si přikládat, budeme hrát“. To mne zpočátku přivádělo k šílenství. V Brně člověk šel do kina tehdy, když měl čas a peníze.
V té době jsem si po prvé obstarala patnáct krůťat ( krůťata jsou nesmírně háklivá na chlad, ta malá nesmí šest týdnů ani nachladnout, ani namoknout a pak se stále ještě musí opatrovat jako oko v hlavě), zavřeli jsme je do chlíva do oddělení pro husy. Husy i kozy jsme nechali venku. Do chlíva rovněž bylo umístěno tehdy asi devítiměsíční štěně Bak. A šli jsme do kina. Děti jsme dali ke švagrové. Když jsme se vrátili domů, bylo všech patnáct krůťat zakousnutých a pěkně naskládaných v řádku a štěně nás radostně vítalo, jako by říkalo: “To koukáte jaký jsem pašák, co? Já jsem vás je připravil zrovna pečení.“
Myslela jsem, že mne budou omývat. Pak nám poradil jeden lesák, že máme psovi natřískat tím zakousnutým krůtětem, jinak že nám bude dávit zvířata stále. Tenkrát tedy dostal a pravda je, že od té doby se už nikdy nepokusil ublížit ničemu, i když se mu to procházelo přímo před čumákem.
Později jsme přišli na to, jak se celý incident stal. Žlab, který se táhl po celé délce jedné stěny, neměl rovné čelo, ale bylo vlnovité. Krůťata byla ještě malá a hravě se protáhla jednou škvírou, mezi ostěním husího chlívku a tím žlabem a on pravděpodobně ve snaze zahnat je zpátky to vzal poněkud násilným způsobem.
A pak jsme později zažili s Bakem ještě jednu neuvěřitelnou příhodu. Můj muž obyčejně večer nakosil dostatečné množství trávy. Měli jsme také záhumenek na němž jsme každý rok pěstovali brambory pro vlastní potřebu. Když se manželovi podařilo skončit v práci dřív, chodili jsme pro krmení celá rodina. Vpředu šel manžel s kosou, hráběmi a trakařem. Za nim jsem šla já, Irenka už chodila sama a Ríšu jsem vždy vedla za ruku. Kolem nás pobíhal pes, za ním se táhly tři kočky, husy, slepice, kačeny a občas jsme brali i kozy, které jsme pak uvázali u nějakého keře. Za naší zahradou byla rozsáhlá travnatá louka, která v mírném stoupání jakoby končila vozovou cestou, aby hned za ní přešla v kus pole s obilovinami a lesem na horizontu. Zvířata během cesty odpadala a vracela se zpátky na zahradu a my jsme pokračovali až k té cestě, kde manžel začal sekat. Já jsem hrabala, jedním okem hlídala děti a psa údajně hlídal manžel. Hlídal, hlídal, ale neuhlídal. Jak byl v rozmachu s tou kosou, pes vyletěl z obilí a naletěl mu přímo na patku té kosy. Nevím zda říct: „na štěstí to byl čistý řez“. Ufikl mu tu nohu až na kost. Hrozně moc krve, děcka brečela a my jsme nechali trávu trávou a naložili psa na trakař a poklusem jeli domů. Naštěstí to bylo v době prázdnin a moji rodiče byli u nás na prázdninách (tatínek byl učitel a maminka v domácnosti).
Doma jsme naložili psa na dětský kočárek, utíkali na vlak a jeli do Jeseníku k veterinářovi. Ten mu nohu zašil, řekl, že pes je mladý a rána byla provedena čistě, že nebude mít žádné následky. Doporučil nám, abychom psovi udělali límec ze staré krabice, že až se začne rána hojit, bude svědit a pes by si mohl stehy vykousat. Dal nám nějaká antibiotika, pes celou cestu prospal po narkóze, tak jsme se radovali, jak bravurně jsme celou situaci zvládli. Ani ne za týden, límec nelímec rozkousal pes jak límec, tak sobě i tu zašitou nohu. Rána se rozevřela a maso lezlo ven. Můj tatínek tehdy rozhodl, že když hrdinové na severu si dokázali uříznout umrzlou nohu, vojákům v zákopech zašívali felčaři kde co, že my vyřešíme situaci stejně. Vyvařila jsem ve vodě silné jehly na šití a bílé nitě, muž nám nachystal tabuli, na které se porcovalo při zabíjačce prase, psa jsme položili na tu desku, přivázali ho provazy, ránu jsme mu omyli zředěnou kořalkou a nohu vzorně znovu zašili. Je zajímavé, že pes vůbec nenaříkal a ležel tiše a odevzdaně, jakoby jeho víra v naše léčitelské umění byla neotřesitelná. Pravda je, že například z mé maminky byli doktoři vždy na mrtvici, protože si léčila velkou část svých neduhů sama, i když šlo někdy o teorii pokus-omyl. Tatínek tenkrát udělal Bakovi nový límec s tenké překližky a psa jsme po dobu jeho zotavování měli neustále u sebe v domě. Noha se mu zahojila a neměl s tím do konce svého života žádné potíže. Dožil se 15 let a jeho další epizody v příštím pokračovaní.
Další vzpomínka týkající se zvířaty je z jednoho velice parného léta, kterých v Jesenících nebylo tak mnoho. Všechna okna i dveře byla dokořán a všechno živé bylo venku. Mladí králíci v ohrádkách, v dalších pak malá kachňata, housata, mé dvě děti, mezi tím vším lítal pes a na šňůře viselo čerstvě vyprané prádlo. Já běhala bosa, jen v tričku a kraťasech. Kolem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl vítr a za chvíli začalo lít jako z konve. Hodně se ochladilo a začaly padat kroupy. Začala jsem běhat, nejdřív honem domů děcka, pak zvířata, která v panické hrůze utíkaly na všechny strany. Měla jsem zmrzlé nohy, neboť v tom kalupu jsem nemohla najít pořádné boty. Děcka ječela a všude panoval zmatek a shon. Nakonec jsem běžela odvázat kozy, které byly za plotem dvacetkrát omotané kolem stromků a řetěz ne a ne povolit. Z hor se začala valit voda, která s sebou odnášela větvičky, drny a vše, co nebylo pevně připoutáno. Naše dědina ležela v podhůří kopců a ze všech stran byl značný spád. Kalamita se přehnala během hodiny a opět začalo silně pálit slunce. Vrstva krup kolem našeho baráku byla silná skoro třicet centimetrů. Zelenina byla pomlácená, listí orvané, sem tam někomu ulítlo ze střechy pár tašek. Největší pohroma ale čekala na naše přátele, rodinu Langáškovu, kteří bydleli naproti nás. Jejich chalupa byla nízká a stála na kraji velikého lánu brambor. Pole nad nimi bylo rovněž svažité. Rodina byla někde nedaleko a také měli kvůli horku otevřená okna, i dveře, jako skoro každý z nás. Když se vrátili, ke své hrůze zjistili, že mají ve světnici půl metru bahna a v něm utopené mandelinky snad z celého lánu a velký pach. Pomáhali jim všichni co měli volno. Do večera byla největší hrůza pryč, i když dlouho trvalo než chalupa vyschla a než znovu vymalovali a dali vše do původního stavu.
A tím by mohly epizody z Ondřejovic skončit. Hodně se mi tenkrát stýskalo po domově. Za celou dobu svého pobytu v pohraničí jsem byla doma asi dvakrát a jen na krátkou dobu. To jsem pak vždy chodila po městě a nasávala do sebe atmosféru velkoměsta, ruchu a kraválu, který mně tenkrát zněl jako rajská hudba.
Práce v zemědělství je práce, která nikdy nekončí. Dobytek chce žrát v pátek i ve svátek a také naše záhumenky potřebovaly naši pozornost. Manžel vstával denně ve čtyři hodiny, šel do statku nakrmit koně, mezi tím jsem vstala já, zatopila v kamnech a uvařila mu snídani, když se vrátil a nasnídal se, vzal svačinu a šel do práce. Vždycky říkal, že správný hospodář prvně obstará zvířata a pak má čas sám pro sebe. Po jeho odchodu jsem podojila kozy a začala chystat žrádlo pro ostatní zvířata. Praseti se večer vařily brambory, které dostávalo ráno rozmačkané s vodou, kozím mlékem, se šrotem a různými zbytky. Slepicím se máčel starý chleba a trocha zrní, kachnám a husám se dávaly řezané kopřivy se šrotem, králíkům seno, případně tráva, trochu tvrdého chleba a různé košťály. Pak jsem se honem nasnídala, obstarala děti a začala s přípravou oběda. Nikdy jsem dopředu nevěděla, jestli můj muž přijde na oběd, nebo přijde domů až večer. A večer to bylo někdy v šest, ale někdy třeba v deset, když
se třeba sváželo seno. Terén byl velice prudký a málo traktorů mělo ochranný rám, takže koně tuto práci zvládaly lépe. A tak jsme se asi po pěti letech mého pobytu rozhodli, že se vrátíme do Brna a začneme nový život…
Irena Atzlerová