Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
 
Já a tøíkolka
aneb "Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
 
Probírala jsem se rùznými svými papíry a najednou mi z nich vypadla malá èernobílá fotografie. Na ní sotva tøíletý špunt v apartnì nara¾ené tátovì rádiovce, která mu dodává vzezøení høíbku, svírá v náruèí hadrovou panenku a køení se do fotoaparátu. Ale to jsem pøece já! A jako kdy¾ zmáèkneš knoflík s nápisem Start, zaèaly se mi vybavovat vzpomínky z raného dìtství - jedna za druhou... Zkusím se tedy o nìkteré  s vámi podìlit.
Chtìla bych ještì pøedeslat, ¾e jsem se narodila a prvních 6 let ¾ivota pro¾ila v moravském venkovském mìstì. Bydleli jsme v klidné ulici na jeho okraji. Shodou okolností se nás tam sešlo nìkolik vrstevníkù, a tak jsem vìtšinu svých prvních dobrodru¾ství pro¾ívala uprostøed "tlupy" na ulici, jsouc proškolována jen o malièko staršími kluky.
Ty první dvì vzpomínky budou dùkazem, ¾e od nejútlejšího dìtství ve mnì døímal technický duch.
V té první jsem se ji¾ ve tøech letech projevila coby talentovaný, by» ponìkud svérázný vynálezce - konstruktér. Zaèalo to, kdy¾ Ludìk z domu naproti nám dostal od Je¾íška tøíkolku. Kdy¾ ji poprvé vyvezl na ulici, zùstali jsme všichni stát v nìmém ú¾asu. Tøíkolka byla nebesky modrá, chromované blatníky støíbrnì záøily a na øídítkách trùnil ten nejvìtší div - velký, øinèivý zvonek! V tu chvíli jsem byla ztracena. Ludìk byl sice gróf a velkomyslnì ka¾dého z nás nechal na tom bo¾ském vozítku svézt, ale co to bylo platné! Neøíkalo mi pane... Od toho dne jsem si lámala hlavu jen tím, jak podobnou nádheru získat. ®e mi ji rodièe jen tak nemohou koupit, to jsem tušila, i kdy¾ jsem ještì nechápala, ¾e rodièe š»astlivce Luïka byli podstatnì lépe situovaní ne¾ naše kantorská rodina. A tak jsem se rozhodla, ¾e si trojkolku  vyrobím sama. Šla jsem na to "vìdecky". Zaèala jsem pátrat ve svém okolí po nìèem, co má aspoò nìjakou èást podobnou nìkteré èásti vysnìné trojkolky. Dlouho jsem nic nemohla objevit, a¾ jednou jsem otevøela bednièku, která stála hned u vchodu do kùlny stojící na dvoøe. A tam jsem TO uvidìla!  Co to bylo, to jsem tehdy netušila, ale podstatné bylo, ¾e  u záhadného pøedmìtu bylo namotováno nìco, co pøi troše fantazie pøipomínalo šlapadlo trojkolky - taky se tím dalo toèit a navíc to bylo stejnì zahnuté do tvaru písmene "L". Š»astnì jsem to vynesla na dvùr a okam¾itì jsem se zaèala sna¾it na to nasednout, abych vyzkoušela, jak se na tom bude šlapat. Ale ouha! Moje pokusy do jednoho konèily na zemi. Korpus, na nìm¾ bylo domnìlé šlapadlo pøimontováno, byl malièký a ke stání nebyl uzpùsobený.  Kdy¾ jsem ponìkolikáté skonèila na zemi, pochopila jsem, ¾e si tuto "tøíkolku" neosedlám, a mou dìtskou dušièku zalil veliký ¾al. Popadla jsem záhadný pøedmìt a bì¾ela jsem si postì¾ovat rodièùm. Maminka si mne posadila na klín, kde jsem se hned cítila lépe, a tatínek, který podezøele dlouho smrkal a skrýval oblièej do kapesníku, mi potom vysvìtlil, ¾e mùj objev nikdy jezdit nebude. Byl to toti¾....starý mlýnek na mák!
Na závìr jenom dodám, ¾e tøíkolku jsem nakonec dostala skoro po roce k narozeninám, ale byla to tøíkolka vyrobená strýèkem kováøem. Podle toho také vá¾ila, i kdy¾ vypadala pìknì. Mìla však jeden podstatný nedostatek - ètyøleté dítì ji nebylo schopno ušlápnout... Ale já v té dobì u¾ mìla stejnì jiné "starosti"! Narodil se mi toti¾ bratøíèek.... Ale to je ji¾ jiná kapitola, o tom zase pøíštì...
Míla Nová