Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Strach

Tak si tu sedím pěkně v teploučku a přemýšlím, jak nejlépe ztvárnit další epizody z mého života. Měla jsem vlastně velké štěstí, že jsem měla rodiče, kteří byli velice sportovně založeni, i když dnešní mládež by to brala jako dobrý fór. Učňovská škola elektrotechnická, na které tatínek učil, měla své prázdninové zařízení v Brodcích. Osada leží mezi Třebíčí a Jihlavou, jakoby stulená v klínu krásných lesů. Hned za osadou byl nádherný rybník a u něj malá sklárna. Každý rok jsme do ní chodili na exkurze a tatínek pomáhal vytvářet jednomu starému nadšenci různé figurky ze samorostů, kterých bylo všude nepřeberně. Pro dotvoření pohádkového jevu používali oba pánové kousky skla, které dostávali z místní sklárny z odpadu, který byl později znovu taven a používal se k výrobě dalších předmětů. Tábor ležel ve špici lesa, z jedné strany ohraničený vysokým lesem, jehož součástí byla dílka obou nadšenců a kterému se skromně říkalo „pohádka“ Druhou stranu tvořila louka s protékajícím potokem, ve kterém kromě rybiček byli i raci. Myslím, že jsem je v té době viděla poprvé a taky asi naposled, i když jsem slyšela, že místy se raci vrací opět do našich vod.
V místní hospodě prodávali pravou třebíčskou „Zonku“, která po rychlém vypití vyvolávala v člověku šťukání a bublinky mu lezly ze všech dírek. Z vytřeštěných očí tekly slzy a člověk nebyl schopen slova, neboť při rychlém pití se doslova zajíkal. Měla vždy správně červenou, nebo žlutou barvu. Vždycky mně velmi mrzelo, že můj tatínek nepije pivo a že mu nemohu pravidelně pro tento božský nápoj (jak o něm mluvili ti zasvěcení) chodit a spojit tuto činnost i s vlastním požitkem.

Stanový tábor ležel kus za dědinou a po vysazení z autobusu každý musel se svou bagáží ujít hodný kus cesty pěšky. Cesta vedla podél celého rybníka, prakticky od hráze až po ústí potoka, který napájel dolní rybník. Kousek nad vesnicí byl dětský pionýrský tábor. My jsme minuli tábor a pokračovali jsme lesní pěšinou lemovanou ztepilými smrky, něžnými borovicemi a spoustou jehličí a šišek Cesta byla proložena množstvím kořenů, které jsme jako děti vůbec nevnímaly. Zato teď, když občas sebou seknu na zdánlivě úplně rovné cestě, jen s milimetrovou nerovností vyčnívající kachličky, případně zakopnu o ležící šišku, kterou v ten moment vůbec nevidím, nevím jak bych se nyní s tou šlamastykou potýkala. Pěšina ústila na rozsáhlou louku, která se v době deštivého počasí měnila na rozsáhlou mokřinu se spoustou malých dešťových žabiček.

Rekreace probíhala tak, že prvních 14 dnů tam jezdili studenti a pár kantorů a pak byly stany uvolněny učitelům a jejich rodinným příslušníkům, mistrům a ostatním pracovníkům školy. Do Brodců jsme jezdili skoro každý rok, ale nedokážu s přesností určit, o které roky šlo, neboť můj tatínek vlastnil i keňu a dost často jsme také jezdili na vodu. Maminka byla v domácnosti, tak jsme mohli na cestách zůstat skoro celé dva měsíce, neboť zahradu u domu obstarávala maminčina maminka. Myslím však že šlo o rok 1957. Zpočátku středem všeho dění byl příslušný stanový tábor a polní kuchyně, která se skládala ze čtyřech kůlů s nataženou celtou pro případ deště a starých železných kamínek, na kterých se vařilo. Opodál stál hák a na něm byl zavěšen kotlík, ve kterém se rovněž vařilo. Pamatuji si, že obstarávání dřeva byla záležitostí mužských a o polní kuchyni se starala kuchařka, která si podle potřeby toho kterého dne sjednávala ku pomoci ženské – tedy manželky rekreantů. Auta nikdo moc neměl a tak i pro nákupy se chodilo pěšky s dvoukolákem, buď do Brodců, nebo vedlejší dědiny, do Opatovic. Tábor měl tedy kromě kuchařky i správce, který plánoval nákupy a zajišťoval hladký průběh chodu tábora. Kuchyně stála asi 50 m od tábora, skrytá za malým kouskem smrkového porostu. Tábor čítal možná třicet nebo i více stanů a byl umístěn kolem místa s ohništěm, ke kterému později můj tatínek vyřezal z jednoho kusu kmene indiánský totem, pořídil dřevěné křeslo pro vůdce tábora a pro prostý lid vyrobil lavice a stolky podle potřeby. Když se s bagáží vstupovalo čelně do tábora, ležel po pravé ruce a vlevo za háječkem byla ona zmíněná polní kuchyně. Ohniště a táborové náměstí dělilo tábor na dvě části a cesta pokračovala dál, ven. Za stany byly umístěny ruské kuželky, které nám byly místem nesčetných turnajů a louka, která se rozprostírala hned u tábora, sloužila k různým míčovým hrám. Ovšem to nejlepší byl tzv. pasák – jehož americkou verzí je bejsbol. Vždy mně fascinovala skutečnost, že se člověk musí trefit kulatou holí, do kulatého balonku. To, co jsem tenkrát zvládala levou zadní by mně dnes působilo nejedno trauma, tak že o tom mohu už jenom snít. Hra je napínavá, dynamická, rychlá a vzrušující. A to nemusí být člověk zrovna na place, i kibic se řádně zapotí. Loukou kolem tábora se klikatě vinul potok, který přitékal z horního rybníka, vzdáleného od našeho tábora asi hodinu cesty lesem. Zmiňuji se o něm proto, že některé odpaly létaly daleko za potok, a i když přes něj byla pohozena nejedna kláda, měl někdy chytající co dělat, aby aspoň některého hráče obíhajícího mety usmrtil rychlým zásahem. Když hráli kluci, bylo to jednoduší, holky měly občas s tím přebíháním klád potíže. Jediná nepříjemnost, která nás při každém pobytu otravovala, byli všudy přítomní komáři a v podvečer létaly houfy muchniček, které nebylo skoro vidět, ale po jejich štípnut naskakovaly různě velké pupence, které později svědily jako sto čertů. Proto součástí táborové výbavy bývaly i lahvičky s repelentem, který byl jediným a osvědčeným přípravkem proti těmto malým neřádům. Teprve dým táborového ohně, který se každý večer zapaloval s neměnnou pravidelností tyto malé vetřelce zahnal.

Když byli na rekreaci učni, museli poslouchat své vedoucí na slovo, ale při rekreaci dospělých jsme ten potok bezmezně milovali. Byl místem rozličných hrátek, místem soubojů v chytání ryb, případně dobrodružným výpravám na nafukovací matraci, nafukovacím člunu, pramici, či šlapadle. Nejvíc mně fascinovala ta matrace, neboť člověk se stal přímým účastníkem všeho vodního dění. Bezpočet vážek, rybiček, vodních krys i jiné havěti a nakonec vstup do místa pohádkových zákoutí, plných orobince, puškvorce a slepých ramen potoka. Plavat jsem uměla velice brzo a vůbec si nevzpomínám, že by se moji rodiče báli, že se mi při těch výpravách něco stane.

V těch začátcích ještě nebyla k dispozici nějaká umývárna a tak jsme se chodili umývat k soutoku dvou říček, který byl vzdálen od tábora asi 250 m. Jeden z přítoků byl zahrazen několika kládami, jejíž středem vedla troubelka a voda stále přepadala asi do metrové kotlinky. Kolem bylo položeno pár placatých kamenů a tam se každý chodil umývat a čistit si zuby. Cesta k umývárně byla lemovaná strání s vysokým lesem, spoustou šáší, travou, zetlelými pařezy i nově vyvrácenými stromy. Druhá strana byla součástí už spojených potoků a spěchala k táboru. Před spojením se pěšina dělila. Jedna pokračovala přes lávku ze dvou klád dál, loukou do další části lesa a ta druhá vedla k výše zmíněné umývárně.
Z počátku jsem chodila k umývárně s některým z rodičů, později, když byli zaneprázdněni, sama. Někdy ještě za světla, jindy s baterkou, potmě. My děti jsme této hygieně nebyly až tak nakloněny, neboť jsme měli vždycky mnoho práce. Buď jsme byli zalezlí v některém z prázdných stanů a hráli do omrzení karty, nebo jsme si hráli v lese na indiány, případně lovili ty malé dešťové žabičky a pak je pouštěli do stanů a vždy se náramně bavili řevem příslušných puberťáckých holek, které v nich spaly. Ale jak tatínek zavelel, už jsem mazala.
Když jsem nezlobila, mohla jsem pak ještě třeba do devíti sedět u táborového ohně a zpívat s ostatními čundrácké písničky. Tatínek hrál na kytaru, jeden jeho kolega na mandolínu a každý na co uměl.

Jeden večer jsem se šla zase umývat sama a baterku jsem zapomněla ve stanu. Už jsem se nechtěla vracet a říkala jsem si, že svítí měsíc a že není třeba se pro ni vracet. U umývárny nikdo nebyl, tak jsem si rozložila nádobíčko na kameny, svlíkla se do půl těla a začala s očistou. Měsíc se rázem skryl za mrak a tma zhoustla. Znervózněla jsem a hodila oči na obě strany. Vlevo byl travnatý pás, který dělil les na dvě půlky. Světlejší tráva projasňovala tmavý večer a nebylo třeba obav z této strany. Mrskla jsem okem na druhou stranu a v hrůze se mně postavily chlupy na celém těle a zastavil dech. Nehybné zelené světélko na mně civělo z hlouby lesa. Vyskočila jsem na cestičku, mrskla sebou na zem a zakryla si hlavu rukama. Klepala jsem se jako ratlík a čekala, co na mne vyskočí z hlouby lesa a sežere mne za živa. Po hodné chvíli, když se nic nedělo, jsem maličko z pod rukou vykoukla na „to místo“ a zjistila, že světélko setrvává ve stále stejné pozici. Ještě chvíli jsem čekala a pak jsem se rozhodla přemoci strach a jít prozkoumat dotyčné místo. Vstala jsem a se sevřeným žaludkem jsem se začala prodírat bezinkami a lézt do stráně, abych zjistila, co mne tak vyděsilo. V napolo zetlelém pařezu ležela malá larva, která zeleným, nehybným a studeným světlem dávala na vědomí svou existenci. Opatrně jsem ji sebrala do dlaně, posbírala ručník, mýdlo a kartáček na zuby a uháněla do tábora. Že mne k smrti vyděsila jsem se nepochlubila, ale běžela jsem se zeptat tatínka, co je to za podivnou věc. Vysvětlil mi, že to je larva svatojánských broučků, kteří každou noc rozsvěcují své lucerničky, aby všem v táboře připomněli, že nejsou jedinými bdělými živočichy v jejich lese.

Irena Atzlerová