Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Irena Atzlerová: Uèení, muèení

 

Posilnìna sklenièkou dobrého èerveného vína, se zvolna noøím do vzpomínek na má školní léta. Musím se pøiznat, ¾e do školy jsem chodila ráda a v¾dy jsem se tìšila na další zá¾itky, které pøinese po prázdninách nový školní rok. Naši uèitelé nás vedli k získávání vìdomostí, které nám otevíraly pohled do rùzných vìdních oborù, a rozjívené dìti se sna¾ili pøitáhnou k uèení zajímavým vyprávìním k jednotlivým tématùm. Základní školu jsem absolvovala v létech 1953 - 1962.


První ètyøi roky jsme byly èistì dívèí tøídou na základní škole na Balbínovì ulici. V první tøídì byla jedním z pøedmìtù i nábo¾enská nauka. Na tu dobu nevzpomínám ráda, proto¾e jsem si hned na zaèátku roku uøízla náramnou ostudu. Pøi závìreèném modlení jsem se poèùrala, proto¾e jsem si myslela, ¾e odejít na záchod bìhem modlitby, je høích. A ¾ádat o dovolení opustit tøídu dalším høíchem. Pak mnì pan katecheta vysvìtlil, ¾e ve výjimeèných pøípadech je dovoleno vše. Ve druhé tøídì jsme pak byly u svatého pøijímání, které podle dochované fotografie muselo být velmi pìkné, ale na které si u¾ vùbec nepamatuji.


Ve tøetí tøídì jsme se staly pionýrkami a víra v Boha byla odsunuta do pozadí, nebo» se nesluèovala se stanovami pionýrské organizace. Myslím, ¾e základy lásky ke škole mnì daly do vínku u¾ rodièe, ponìvad¾ jsem ¾ila v uèitelské rodinì, která byla dychtivá se neustále dozvídat nové vìci. Jejich snahu pak podpoøili uèitelé, kterým i po tolika letech patøí mùj obdiv, za jejich laskavý pøístup k nám dìtem. Mám v ¾ivé pamìti pana uèitele Vacla, díky kterému jsem se nauèila poslouchat vá¾nou hudbu. Tento kantor byl pozdìji nìkolik let naším tøídním uèitelem. Vyuèoval zemìpis, hudební výchovu a mìl na starosti dílny.

 

Od páté tøídy do naší tøídy pøibylo patnáct klukù a tím se mezi námi objevila døíve nepoznaná rivalita, zalíbit se jim. V té dobì byly ruèní práce náramnou legrací, proto¾e my holky jsme se uèily opracovávat døevo, dìlaly jsme dr¾átka na zkumavky, døevìné krabièky a další drobné pøedmìty, vìtšinou rodièùm jako dárek. Kluci pak pøišívali knoflíky, šili ozdobné taštièky a uèili se další stehy. To však nebyl uèební plán pana uèitele Vacla. On, jako velký milovník zahradnièení, zkoncipoval výstavbu školní zahrady, výstavbu laboratorní budovy a skleníkù, a vybudování vzorové zahrady kvìtináøské i zelináøské. V tomto zámìru jej škola podpoøila a nám i našim rodièùm se tento projekt stal místem nesèetných brigád, které pozdìji umo¾nily našim rodièùm, abychom se mohly ucházet o další studium. Tedy kromì našeho prospìchu, který byl nedílnou souèástí této ¾ádosti.


V dobì totality museli být rodièe buï pøíslušníky Komunistické strany, nebo museli mít spousty brigádnických hodin, na základì kterých si mohly jejich dìti za¾ádat o pøijetí na nìjakou další školu. ®e jsme my dìti pøi tìchto brigádách pomáhaly, netøeba dodávat. V dobì, kdy se natahovaly trubky ústøedního topení do budoucích laboratoøí, mùj tatínek obaloval trubky pásy pytloviny, které se nejdøív namáèely do rozehøátého asfaltu, pak se namotaly na klacek a opatrnì se to pak namotávalo na ty trubky. Já jsem mìla v ruce druhý klacek, spíš prkýnko a tím jsem uhlazovala pøípadné nerovnosti, které pøi tom vznikaly. Aè byl tatínek nesmírnì opatrný, podaøilo se mu nacákat na moji levou rukavici èást skapávajícího asfaltu. Pruh jsme sice omotali, ale pak jsem zaèala breèet a on si všiml, ¾e nìco není v poøádku. Honem mnì stáhl rukavici a popálený prostøední prst mnì ošetøil ve škole pan školník. Ta rána se mi tenkrát hojila nìkolik mìsícù, ale v tìch dobách se nebìhalo s ka¾dým prdítkem hned k doktorovi.

 

A ještì jedna epizoda mi utkvìla v hlavì. Tatínek jedné z mých kamarádek byl delší dobu v zahranièí a po svém návratu se jednou objevil na výše zmínìné zahradì a na øemínku vedl medvìda mývala, kterého si pøivezl z cesty, jako ¾ivoucí suvenýr. Všichni jsme z nìho byli u vytr¾ení, a kdy¾ ka¾dý kousek pamlsku, který dostal se souhlasem svého nového pána umýval v nádr¾ce s vodou, nebylo našemu divení konec. ®e jsme však byly dìti neobyèejnì èilé a vynalézavé, nìkterý z klukù v tichosti odepjal mývala z vodítka, ten nelenil a vylezl na topol, kterých bylo podél cesty bezpoèet. Marné bylo lákání zvíøátka ze stromu dolù, v té štíhlé korunì se mu náramnì líbilo. Nakonec jej museli sundat pøivolaní hasièi.


Dalším kantorem, na kterého ráda vzpomínám, byl pan uèitel Sedláèek, který vyuèoval matematiku a geometrii. Matematiku jsem milovala, kromì pøíkladù typu: „ Vlak vyjel ze stanice A do stanice B v 16 hod. a jel rychlostí 30 km za hodinu. Z opaèné strany vyjel rychlík v 17,30 a jel ….“
Dál to nebudu rozebírat, proto¾e to dodnes neumím. Myslím si však, ¾e logicky uva¾ovat umím, ale ne logicky matematicky. Pan uèitel byl sice klidný uèitel, ale kdy¾ jsme byli hodnì natvrdlí, házel po nás kousky køídy, bìhal rozèílenì po tøídì a hlasitì brblal. To paní uèitelku Volejníèkovu, která vyuèovala èeštinu, nevyvedlo nic tak lehce z míry. Kdy¾ to s námi nebylo k vydr¾ení, dala nám za trest napsat nìkolik stránek doplòování na „s“ a „z“, nebo „i“ a „y“, nebo zadávala psaní slohových prací a dalších literárních – pro nás v té dobì naprosto zbyteèných elaborátù. Díky ní jsme však mnoho let ovládali èeštinu „levou zadní“. V souèasné dobì s ní mám však u¾ potí¾e, jednak z dùvodu ji¾ pøekonaných pravidel, a v¾itých, leè zastaralých pravopisných postupù, kterých se však tvrdošíjnì dr¾ím. A lepší to nejspíš u¾ nebude.

 

Na ruštinu nás mìla paní uèitelka Rábová, rovnì¾ ¾ena nesmírnì laskavá a trpìlivá. Dalším oblíbeným pøedmìtem bylo malování s panem uèitelem Pánkem. Ten èlovìk byl bohém ka¾dým coulem. Vlasy nepoøádnì rozházené po hlavì, dost èasto s malou èernou èepièkou, v bílém plášti vìènì umazaným od barev, rázného kroku a energicky mávajícíma rukama. Jeho hodiny byly plné tvùrèí kreativity a na jeho zátiší se d¾bánem, nebo s geometrickými tìlesy si pamatuji dodnes. Obèas nás bavíval rùznými historkami a radil klukùm, jak vyzrát na vzteklé man¾elky. Sám prý to vyøešil tak, ¾e koupil nìkolik plechových barevných talíøù, které za našeho mládí vyrábìl Sfinx a vyvá¾el je do Afriky. Kdy¾ jeho paní spustila bandurskou, dal jí do ruky onen zmínìný plechový talíø, pískl na psa a vyrazil do pøírody. Na schodech pak slyšel bouchání onìch talíøù o zem, co¾ mu však nevadilo. Kdy¾ se vrátil s procházky, bylo prý v¾dy u¾ všechno v poøádku a nikdy se nemuselo dokupovat rozbité nádobí. A tak bych mohla pokraèovat do nekoneèna…


Na základní školu jsem chodila devìt let, pak jsem pokraèovala na ètyøleté Zdravotnické škole a nakonec jsem se chtìla pokusit o studium na Vysoké škole zemìdìlské, obor chovatelství koní, co¾ byl mùj nejvìtší ¾ivotní sen. Ale mno¾ství uèení, které bylo pro tuto školu typické, mnì dalo mimoøádnì zabrat. Nebyla jsem typ studenta, který by se nemusel moc uèit. V¾dycky jsem musela témìø veškerý svùj èas vyplnit uèením a tak po dvou vydøených letech jsem si dala odklad, provdala jsem se a tím moje studium skonèilo. Do školy jsem chodila patnáct let a dodnes to pokládám za nejhezèí èást svého ¾ivota.

***

Zobrazit všechny èlánky autorky