Komentované poznámky
ze zemì vycházejícího slunce - 2
Z Tokia po delším pobytu domù je jako návratu z rezervace
Tokio je bezesporu mìstem, kde je nejvíce taxíkù a jejich pou¾ívání je velmi bì¾né. Pøesto vìtšina cizincù po delším pobytu v Tokiu a èastém pou¾ívání taxíkù se vrací do svých zemí a mìst a poèínají si jako lidé, kteøí v ¾ivotì taxi nepou¾ili. 
V èem je háèek? Popíši postup v Tokiu.
Potøebujete taxi, stoupnete si na okraj chodníku a máváte rukou. Bìhem nìkolika vteøin u vás zastaví taxi, proto¾e taxikáøi mìstem a všemi ulicemi neustále projí¾dìjí, otevøou se zadní dveøe, jakoby samy, ve skuteènosti klikou od taxikáøe, nasednete a jedete. Pøi dosa¾ení cíle cesty taxi zastaví, dveøe se otevøou.
Tak si na to zvyknete, ¾e poté, kdy¾ zastavíte èi pøijdete k taxíku doma, a» v Praze, New Yorku èi Paøí¾i, tak se postavíte k zadním dveøím a èekáte, taxikáø té¾, ale jen chvíli, poté od vás taxi odjede - pokud tedy ještì pøed tím posunky nevyjádøí své mínìni o vás poklepáním si na èelo.
Sumo a magie
Sumo patøí k Japonsku a Japonsko by nebylo tak nìjak celé bez suma a tato symbióza zøejmì vyvolává další magická kouzla. Jak jinak si vysvìtlit, ¾e se v podstatì nenašel nejaponský pøemo¾itel japonských sumákù?
Prvé pokusy porazit Japonce v sumu v novodobé historii se údajnì odehrály po pøíchodu amerických vojákù na konci druhé svìtové války. Urostlí, dobøe ¾ivení, na pohled mnohem silnìjší ameriètí chlapci pokládali za jisté, ¾e ty malé tlouštíky pøemohou a zesmìšní. Dopadlo to tak, ¾e se zesmìšnili sami. Relativnì veliká popularita a zejména i velmi slušné pøíjmy úspìšných sumo zápasníkù pak poslední desetiletí vedou k opakovaným pokusùm „nejaponcù“ se prosadit. Prodìlají spoleèný dlouhodobý trénink a pøípravu s Japonci, mají podle vizá¾e fyzické pøedpoklady a poøád nic.
Ano, jeden nejaponec se prosadil, byl velmi slavný - Konishiki se jmenoval (pod tím jménem vystupoval), byl to cizinec, byl z Hawaie, ale vypadal jako Japonec. Je to potomek japonských rodièù, tak jakýpak nejaponec. Musí v tom být magie, Japonci to sice tají a vymlouvají se na nìjakou vùli - dùle¾itou prý stejnì jako síla, tak nevím.
Nejlepší øešení je to nejjednodušší
Alespoò tak nìjak to tvrdí tøeba konstruktéøi, technologové a ostatní technici. Pokud ke stejnému výsledku lze dojít rùznými postupy, je logické, ¾e ten nejvhodnìjší a nejlepší je 
ten, který je i nejjednodušší je i nejlevnìjší.
Já tomu vìøím, ale nesedí mi to na písmo. Co mám na mysli? Japonské písmo zejména znaky kan¾i rozhodnì nejsou jednodušší ne¾ latinka. No, zkuste se nauèit to minimum potøebné pro bì¾ný ¾ivot, které se uvádí 2000 znakù, a srovnejte si to s nauèením se našich písmenek. U¾ ten rozdíl v poètu by staèil a nemusel by být dále v tom, ¾e písmenka jsou vlastnì takové jednoduché znaky a japonské znaky, ¾e jsou malùvky.
A já pøesto tvrdím, ¾e zde to jednodušší není lepší a pøesvìdèuji se o tom, kdykoli otevøu noviny, pustím si TV, a zejména mì v tom utvrzují vystoupení a projevy našich poslancù a dalších politikù. Napadá mì v této souvislosti, ¾e by pøece nebylo mo¾né, aby øada tìchto neumìlkù se nauèila èíst a psát, kdyby to bylo ve znacích, a ¾e by se tudí¾ museli ¾ivit nìèím jiným, ne¾ psaním do novin, vystupováním v TV èi parlamentu
Rychlá auta, pomalé Japonky
Výroba aut v Japonsku je v podstatì zále¾itost a¾ pováleèné éry. Od levných a ne zcela technicky dokonalých relativnì rychle postupovala zmìna, auta se stále zdokonalovala a nová byla v¾dy i rychlejší, chci øíci schopná pohybovat se rychleji. Zrychlovaly se i další vìci èi èinnosti, ne tak chùze Japonek.
Japonky toti¾ po válce (ale u¾ i dávno pøed ní) chodily pomalu. Jak jinak si vysvìtlit, ¾e chodily dva kroky za mu¾em. Tak jsem se domníval, ¾e s rostoucí rychlostí aut a ostatního se zrychlí i ta jejich chùze, alespoò na rychlost chùze mu¾ù, a ¾e budou chodit vedle nìho jako u nás a jinde ve svìtì.
Sice tam urèitý pokrok je, zejména u mladých generací, ale jakmile si Japonky obléknou kimona, generace - negenrace, u¾ je tam ta tendence opo¾ïovat se. A tak ten pùvodní výklad, ¾e je to neemancipací, ¾e je to výraz výsadního postavení mu¾ù ve spoleènosti, ¾e je to projev pokory ¾en, mi nahlodává pochybnost, jestli to není jen tím úzkým koncem kimona dole.
Ale další pochybnost ve mì vyvolává vlastní zkušenost, kdykoli jdu s man¾elkou kolem obchodù, výkladních skøíní, tak se také opo¾ïuje - a nejen o ty dva kroky, a nejde v kimonu, tak nevím.
Stravenky na alkohol
Zatím co v øadì zemí se bojuje proti pití alkoholu, v Rusku to dokonce na èas zakázali zákonem, ve Švédsku prodávají alkohol jen ve speciálních obchodech, tak v Japonsku dávají firmy zamìstnancùm na alkohol stravenky.
No, ne doslova, ale posuïte sami. Vedoucí pracovního kolektivu ka¾dý mìsíc dostává od vedení firmy finanèní obnos urèený na to, aby ho propil s podøízenými v restauracích a barech. Útrata tohoto obnosu se nedokladuje. Praktikuje se to léta a osvìdèilo se to. Zamìstnanci tak vlastnì "pracují" i po pracovní dobì, øeší problémy a øeší i pøípadné vztahové otázky - tak¾e takové utu¾ení kolektivu a øešení pracovních otázek v pøíjemné atmosféøe a bez ¾íznì. Dovedete si to pøedstavit jinde? Já ne, ale v Japonsku to funguje. ®e by zase ten vliv zemìpisné polohy na úèinky alkoholu?
Japonský šáteèek a èeský Honza
Pøes všechen vliv západní kultury na japonské odívání, respektive doplòky, alespoò doufám, ¾e do této kategorie lze zaøadit aktovky, kuføíky a další obaly na pøenášení lejster, knih a svaèiny si Japonci jako jeden z hlavních pøenášecích obalù zachovali
šáteèek. Ano, zabalené do šáteèku si nosí úøedníci akta, do šáteèku zabalené jsou svatební dárky a jiné dárky a nakonec i ta svaèina. Svého èasu k nám do bytu docházela postarší ¾ena, která mì uèila japonštinu, v¾dy byla v kimonu, v¾dy obøadnì rozbalila ten svùj šáteèek, kde mìla uèebnice a pomùcky. Na rozdíl od tìch slovíèek, která jsem pozapomnìl, tento obøad se šáteèkem si stále pamatuji.
Líbili se mi ty šáteèky i ten zvyk, nikdy jsem se však nedozvìdìl, jak to vzniklo, a tak mi vlastnì nebyla vyvrácena moje doposud však nepotvrzená teorie, ¾e to tam zanesl nìjaký zbloudilý èeský Honza.
Mám u¾ øadu obrázkù, ¾e èeský Honza co šel do svìta má pøes rameno hùl a na ní buchty v šáteèku, nìkdy se tomu øíká uzlíèek, v tom problém není, ale stále mi chybí svìdek, co by dosvìdèil, ¾e jeden Honza došel èi doplul a¾ do Jokohamy
Kdy¾ je umyvadélko pøíliš pìkné
Popíši pøíhodu pøi které jsem byl, a která se dokonce opakovala. Všechno to zavinilo pøíliš pìkné umyvadélko a pøehnaná péèe o èistotu. Nic se nemá pøehánìt. Ale jak to bylo? Po japonské veèeøi v typicky japonské restauraci poøádané pøedstavitelem japonské firmy, po nìkolika chodech vybraných pochoutek s obsluhou s hosteskami, postavili pøed hosty takové mistièky, keramické, malované, v nich tekutina a na dnì plátek citronu. A co bylo dál ? 
Cizinci to pojali jako další chod a obsah mystièky „vy¾unkli“. Pøiznám se, ¾e s pobavením jsem koutkem oka pozoroval Japonce, jejich zdìšení, rozpaky a koutkem proto, ¾e jsem ze všech sil zadr¾oval smích.
On to toti¾ nebyl další chod, ta pøekrásná mistièka bylo vlastnì umyvadélko, ta tekutina byla voda k opláchnutí koncù prstù, pøed tím se podávalo ovoce.
Kde byla chyba ? Kdyby s miskami ta hosteska pøinesla i „solvenu“ a ruèník, tak to bylo jasné. Ale z druhé strany, naè solvena, nic se pøed tím nemontovalo, naè ruèník, kdy¾ mìl ka¾dý ubrousek. Tak na vinì je ta pìkná mistièka a pøehnaná snaha o èistotu, nic se nemá pøehánìt a o tom to je.
Co dìlat, kdy¾ strojvedoucímu pøeskoèí a to za jízdy (?)
Tak tuto otázku jsem si polo¾il, kdy¾ jsem jel vlakem z pøedmìstí Tokia a sedl si vepøedu vagonu a vidìl jsem ze svého sedadla na strojvedoucího. Všiml jsem si, ¾e pøed sebou šermuje rukama a ještì si k tomu sám pro sebe povídá. Na okam¾ik jsem se bál, ale
ne¾ jsem si to srovnal v hlavì a staèil ze strachu a pro jistotu na pøíští stanici vystoupit, vlak se zase rozjel a šermování i samomluva pokraèovala.
Pozoroval jsem ho, pøestal jsem se bát a nechtìlo se mi pomalu vystoupit jak se mi to líbilo, kdy¾ jsme dojeli na tu moji stanici. Fascinovala mì ta pøesnost cvikù ta samomluva, jako hodinový strojek.
Ono mu nepøeskoèilo, on byl mimoøádnì odpovìdný a aby vylouèil, ¾e by sní¾il svoji pozornost, tak se naopak udr¾oval pohybem a mluvením ve vrcholné formì pozornosti. Nespoléhal na všechna ta automatická zabezpeèení, která dále jistila bezpeènost pasa¾érù pro pøípady problémù, vèetnì zemìtøesení.
Jaroslav Petøík
