Deník paní učitelky – 19
Roztomilé maličkosti
Beruško, půjč mi jednu tečku,
třeba tu, co máš na zadečku.
Musím ji napsat za větou,
ať se mi slova nepletou…
Mám ráda říkanky pro děti a tahle, od Jiřího Žáčka, patří k mým favoritům. Kouzelný svět dětské fantazie mě vždycky zahřeje, potěší – nevím, jak to napsat, aby to nevyznělo moc pateticky.
Často děti provokuji otázkou: „Co myslíte, proč to tak udělal? Jak to, že se to a to stalo?“ Na ukázku - na tabuli je věta: Jana nemá kolo. Zeptala jsem se: Proč asi?
Odpovědí se sesypalo – no hodně.
- Někdo jí ho ukradl.
- Bratr jí ho rozbil.
- Zapomněla si ho v lese.
- Spadlo jí do vody.
- Maminka na něj nemá peníze.
ale i
- Ať je ráda, aspoň si nenatluče.
- Hraje si na počítači, nechce jezdit.
- Vyměnila ho za Pokémony. (to je teď v naší třídě taková móda
vyměňování kartiček)
- Zlobila, tak jí ho sebral čert.
- Půjčil si ho policajt, který honil zloděje.
Některé odpovědi utíkají nádherně do snů, jiné jsou tak dokonale „praktické“, že stěží zadržuji smích. A přemýšlíme společně a já si některé dětské odpovědi schovávám do hlavy. Posilují mě ve chvílích, kdy mě jejich autoři naštvou, vytočí, kdy bych je nejraději neviděla. A takové chvilky pravidelně přicházejí, i když o nich tak moc nepíšu.
Svérázná je logika, která patří jen a jen dětem…
Na otázku: „Proč sis nepřinesl lepidlo, vždyť jsem včera říkala, že ho dnes budeme potřebovat..“ přišla tato odpověď: „Já jsem si myslel, že byste mi mohla půjčit to vaše, když máte na stolku dvě…“
„Proč jsi šla tak blízko k řece, když jsme si říkali, jak je to nebezpečné?“ „No protože jsem nevěděla, že se to dozvíte…“
Nebo „Tu panenku jsem pod stromeček nedostala. Ježíšek by mi ji určitě dal, ale mamka mu to zakázala, že už jich mám moc…“
Velmi často vysvětlujeme společně slova, která jsou napsaná na tabuli, aby si děti rozšiřovaly svou slovní zásobu a taky proto, abych poznala, že vědí o čem čtou.
Takže třeba:
lék (na chřipku)
píšu (hezky)
buší (do dveří)
Než jsem včera stihla reagovat nějak na slovo kus, ozvalo se „kus ženský“.. (raději jsem to přeslechla, tato diskuse nebyla v plánu).
Dětské výroky jak korálky poskládané na šňůrce přibývají každý den. Nedávno jsme opět četli Birlibána. Hlavní hrdina se svými kamarády - panenkou, míčem, zajíčkem - procházejí Nepořádnickou Lhotou a chlapeček Matěj je pozval k sobě domů. Po prohlédnutí příslušné ilustrace jeden rozumbrada pronesl tuto nádhernou sebekritiku:“No nazdar, ten tam má bordel. Já ho mám sice v pokojíčku taky, ale trochu menší…“
V pátek jsme při hudební výchově zpívali Měla babka čtyři jabka a tancovali mazurku. Holčičky se na kluky roztomile culily a pánové je tak galantně protáčeli… A potom při poslechu veselé skladby „Sonáta pro trubku“ hopsaly všechny děti po třídě a předváděly, jak se troubí na trumpetu.
Bezstarostné, veselé, roztomilé…
Kéž jim to dlouho vydrží.
Eva Procházková
Další články autorky: