Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kouzelné Toskánsko - den prakticky zcela poslední.

 

Zasa¾eni sami sebou se kácíme zcela nejjistìji, proto¾e nejde sám sebe netrefit. Nemyslím kulkou støíbrnou, jako se pou¾ívají na upíry, vampíry, Drákuly a vlkodlaky, ale vlastní náladou. Nevím, zda se dá vlastní nálada zcela bezpeènì naladit èi si ji pøivodit. Spíš se nám mù¾e pøihodit zcela nahodile. Ale jsou jistoty takøka jisté, ¾e podnìt lahodný, by» náhodný, zcela pravdìpodobnì vytluèe z našeho já, niterného, pocity libé, ba pøímo lahodné. Jsem zasa¾en tìšením na krásnou a spanilou dámu zralého vìku. Florencie, nazývajíc sebe samu bo¾skou, mù¾e nabídnout mnoho jinochovi nezkušenému, ale i starci dosti vy¾ilému, jako jsem já. Zde je mnoho krásy pozemské, smyslné i nesmyslné, ale i to, co vyznávají všechna nábo¾enství pod názvem duše.

 

U¾ nepátrám, zda duši vlastním a u¾ vùbec nepátrám, zda ji mám ušlou, propíchnutou èi zvadlou, abych se nedopátral zlých pravd. Nebo, nedej bo¾e, pravd zcela pravdivých, které nejsem s to pochopit. Není názvù pro nepoznané pravdy, a proto je mnoho pravd nepoznaných a mimo naše ¾ivoty. Proto máme rádi pravdy poznané a naší duši milé a nazýváme je rádi krásou.

 

A já tuším, ¾e Florencie je pravdou krásnou. Nìco jsem vidìl, nìco jistì neuvidím a pak zbývá to, na co se tìším. Ta fotka z plošiny Piazzale Michelangelo je jedním z nejèastìji focených míst svìta. A pøesto jste tam jen vy, Florencie a Michellangelo v zastoupení svého Davida a ètyø denních období. Toto spojení je nesmrtelné a u¾ ve vás zùstane nav¾dy. Ale to pøedbíhám a to se pøece nesmí.

 

Je ráno, vstávám bez budíku, co¾ je má nelibá vlastnost u¾ od dob vstávání s píš»alkou a øevem-BUDÍÈEK - aneb co se v mladí nauèíš, to tì nepøíjemnì dobíjí zbytek ¾ivota. Leè zcela nedobit, vstávám hbitì. Ubytovali nás tu tøetí noc v hezkém hotýlku na italském venkovì. Na nìkolikátý pokus se zadaøilo hotýlek najít a nebyl na kopci, kde ho vidìla Kvìta na internetu, ale pod kopcem na jakémsi okraji vesnièky, vedle potoka. Pøedtím jsme jeli chvíli i po cyklistické stezce, co¾ není pro ponìkud neskladný autobus zrovna vhodná silnice. Ale dorazili jsme, poveèeøeli a pospali. Všichni si bereme všechno s sebou, proto¾e u¾ veèer pojedeme domù. Ale do veèera je ještì daleko a nás èeká finále. Nasedáme a Jarda montuje objektiv na Praktiku. On u¾ ve Florencii byl a nejvíce mu utkvìly v hlavì sochy Davidù. Jejich vzájemný vztah. Asi se Michelangelùv a Donatellùv David pøátelili, a tak vedle sebe stojí zcela pøátelsky, nekonfrontaènì a dávají tím vyniknout genialitì svých tvùrcù. Ale ten tøetí, kterého Floren»ané nazývají tlouštík, stojí stranou a závistivì a nepøátelsky je pozoruje, kose, jako by nebyl z jednoho vrhu a neproslavil se tým¾ metem prakem na Goliáše. Skoro to vypadá, ¾e on Goliáše netrefil a ten zemøel na inkfart a omylem a všichni to o nìm vìdí a smìjí se mu za to.

 

Ale zatím jsme jen v autobusu a Florencie se jen blí¾í. Vystupujeme na nádra¾í, ale ne, toto není bezzáchodové. Toto je taky trochu vìtší a autobus odjí¾dí a¾ do veèera na pøedmìstí. Je tu nìjak víc lidí, ale nedá se tu údajnì moc zabloudit, jak nám tvrdí naše Eva z Brna. Asi nás ještì poøád dobøe nezná, ¾e tohle tvrdí. Ale má pravdu. Nikdo za celý zájezd nezabloudil. Jsme malí, ale šikovní. Naše stádeèko se hromadnì pøesouvá k Santa Maria del Fiore. A ta je obrovská tak, ¾e kolem ní u¾ nezbyl skoro ¾ádný prostor. A tak vlastnì obrovská nevypadá a obrovsky nevyzní. Ale je krásná, i kdy¾ trochu humpolácká. Ne humpolecká, tam by se asi nevešla. Stavìla se šest set let a od dostavìní se nepøetr¾itì opravuje, co¾ je osudem všech slavných a velkých staveb. Samostatnì, leè ve stejném stylu vystavìná Campanila, se ji¾ nepyšní originály soch Donatella a Michelangela. Ty jsou ukryty pøed poèasím a vyšinutými nièiteli, a to v muzeu. Tam je i slavná Pieta. Je to ta Pieta bez patetiky, která na rozdíl od té krásné a mladé z Øíma, vyjadøuje agonii a Kristus na ní nemá jednu nohu, nebo» s ní nebyl Michelangelo spokojen, tak ji prostì ve vzteku urazil. Pokud to nevíte, ani si toho nevšimnete. Já si toho tedy nevšiml, nebo» jsem ji nestihl vidìt. A nestihl jsem toho víc. Tak snad nìkdy pøíštì. Katedrálu jsme si obešli asi dvakrát a chvílemi jsme se schovávali pøed deštìm.

 

Ale Eva nás vede dál. Zase chvíli neprší a my vcházíme na Piazza della Signoria. Námìstí je plné, ale nejsou to Benátky, a tak se dá projít a¾ k Davidùm. Ano k Davidùm. Není tam jen ten od Michelangela. Ten je jen nejslavnìjší. Ale ten Donatellùv není o nic horší. Je jen jiný. U¾ tím, ¾e je to sousoší. U Donatella je to jasný mord. Michelangelùv David, to je jen takový pokus pìtadvacetiletého Michelangela, co vlastnì doká¾e. Mramor byl kazový a nikdo ho nechtìl. A tak Michelangelo udìlal z prdu kulièku. Geniální kulièku a nepotøeboval k tomu ¾ádnou televizní soutì¾. Od tìch dob byl slavný a nenávidìný tìmi prùmìrnìjšími, ale pøesto výbornými umìlci. I katové mají svého kata, tak proè by nemìli mít umìlci svého umìlce. On ten Michelangelo byl taky poøádný protiva a samotáø. No, nic moc par»ák.

 

Mimochodem,zblízka je tenhle David dost neproporcionální a dá se øíct i škaredý. Mnoho kolemjdoucích Italù vypadá podstatnì lépe. A na Davida musíte z dálky, jinak je skoro nekoukatelný. To» mùj kacíøský názor. Ale jinak je tam toho na tom námìstí ke koukání hroznì moc, i kdy¾ Italové si toho ostatního moc nevá¾í. Zhýèkaní domorodci!

 

Neprší moc a my jdeme kolem galerie Ufizzi. Jak já øíkám Ufièi. Samozøejmì špatnì, ale já si rozumím. Kupodivu. Pùvodnì to byly vládní kanceláøe. Dnes jedna z nejslavnìjších a nejvìtších galerií svìta. Kolem se vine šílená fronta a vine se velmi pomalu. Naše Eva se nám sna¾í koupit zrychlenou vstupenku, co¾ je vstupenka na urèitý èas, ale jsou jakési komplikace, a tak se koupì ruší a musí ka¾dý sám a sám. Mám rád obrazy a vùbec výtvarno, ale mám rád taky svùj èas. A ten je zatím pouhopouhé prozatím. Všechno nestihnu. Zaèíná trochu víc pršet a my jdeme s davem k Ponte Vecchio. Všude je plno lidí pod deštníky a pláštìnkami a my jdeme po nábøe¾í k mostu,který je milý, starý, slavný a ¾lutý. Ale je hlavnì moc pìkný a takový nìjaký domácký. Všichni ho fotíme, vykláníme se pøes zábradlí nad øeku, pak kousek popojdeme a znovu se vykláníme a fotíme. Po øece Arno jede skifaø na skifu, øeka teèe, dav proudí a déš» padá. Koneènì jsme na mostì. Na nìm jsou pøilepena zlatnictví, luxusní obchùdky s kravatami, kabelkami, sklem a je to nádhera. I lidi jsou takoví slavnostní a podivnì nadšení a spousta z nich jen tak postává, jako by se jim nechtìlo dál. Asi nechce, ale musí. Všichni bychom se na Ponte Vecchio nevešli, nebo» je nás u¾ hroznì moc na tom našem svìtì. Tak velký tenhle most není.

 

Z paláce Pitti do Ufizzi si nechal zbudovat kní¾e Cosimo krytou chodbu a ta vedla i nahoøe na tomto mostì. Tehdejší øezníci, kteøí zde mìli své krámky, mìli tenkrát smùlu, nebo» Cosimo nesnášel pach jejich masa a tak je vyhnali a krámky dostali zlatníci a ti jsou zde stále. Zlato nesmrdí ani dnes. Zvláštní vìc.

 

A teï u¾ jen poslední cesta s prùvodkyní k paláci Pitti a rozchod. Od jedné do pùl osmé máme individuální volno. A pak domù. Skoro všichni se vrhají zpìt. Jen tøi zùstáváme. Dva chceme vidìt zahrady paláce Boboli a ta tøetí obrazárnu klanu Medici. Ale i my tøi se zindividualizujeme a ka¾dý si jdeme sólo.

 

Zahrada Boboli je zahrada slavná a opìvovaná. Vznikla dávno, ale je to zahrada, kde se poøád nìco mìní a tak vzniká vlastnì stále a asi nebude nikdy dokonèena. Není zas tak obrovská, ale je fakt, ¾e jsem ji ve své nevìdomosti neprošel celou a tak vlastnì nevím a jen tuším. A tušení to je vìc, která mì nabádá se tam nìkdy vrátit. Vidìl jsem dost. Hlavnì klid a pùvab. Ne, není to zahrada dramatická, ani veselá, ba ani záhadná. Je to zahrada pro mír v duši. A cítíte v ní chùzi èasu. Èas našlapuje mìkce, tiše a vám se zrak obèas dlouze zastaví a spoèine. A¾ u východu jsem objevil vytou¾enou Buontalentiho umìlou jeskyni. Je mnohem menší, ne¾ jsem si pøedstavoval, ale to ji neubírá na pùvabu. Nenašel jsem Isolotto, co¾ je umìlý ostrov uprostøed umìlé vodní nádr¾e, tak snad pøíštì. Stejnì jsem byl spokojený, jako po nìèem ,co se vám povede a z èeho máte radost. Vùbec to byla radostná osamìlost poutníka v oèekávání.

 

Sám kráèím po nábøe¾í Arna k mostu na druhý bøeh a jdu kolem splavu, pak do kopce. Stále výš po svahu. Po silnièce traverzuji vzhùru a nejezdí ¾ádná auta. Sám a sám jako v zapomenutém mìstì. Ve mìstì, kde i sám Hitler vydal rozkaz, ¾e se nesmí zbourat Ponte Vecchio. Všechny mosty ano, ale ne tento. Je za mými zády, pak pøed mým èelem a já jsem u¾ skoro nahoøe.

 

Vystoupal jsem na Piazzale Michelangelo. Ne, teï se nesmím otoèit. Teï ještì ne! Je tu neèekanì málo lidí a neèekanì málo autobusù a neèekanì málo stánkù. Pøede mnou je kopie Michelangova Davida a jeho ètyø denních období, jak je navrhoval na pomník. Snad dokonce na posmrtný pomník sám sobì. Nebo si snad vymýšlím a já si l¾u, ale takhle se mi to líbí nejvíc. Kopie není zase tak stará a asi není ani moc zdaøilá. I kdy¾ je prý nìkdy z devatenáctého století. Je asi z bronzu, nebo» je pokryta zelenou patinou. Zde je David nìjak lidštìjší a sousoší upøímnìjší. Ètyøi le¾ící postavy pro ètyøi fáze dne, bez krásných a umìlých proporcí, bez zbyteèného patosu. Zamrzlé v èase a v prostoru.Genialita je tak prostá. Neomraèuje, neurá¾í, nevyzývá, nepouèuje. Prostì tu je a vy máte dojem, ¾e tu byla v¾dycky a ¾e tu v¾dycky bude. Je tak samozøejmá a tím je výjimeèná. To není gesto, to je gesce. Záruka, ¾e ne¾ijeme ve snu. Ach, Davídku, kolik bezesných nocí jsi pøipravil nedokonalým mu¾ùm. Kolik bezesných nocí jsi pøipravil roztou¾eným ¾enám. A teï se koukáš nìkam nade mne. Nìkam k mìstu, které ti le¾elo u nohou a které ti u nohou le¾í stále. Pak se poøádnì nadechnu a otoèím se. Bo¾ská Florencie mi le¾í u nohou. Mnì a Michelangelovi. U¾ zase m¾í a já blbec nevím, jestli slzím deštìm nebo výjimeèností chvíle. Teï bych si rád urazil všechny svoje nedokonalosti jako Miki nohu Krista u své Piety, ale nic by ze mne nezbylo. Tato chvíle je výjimeèná a já vím, ¾e u¾ se nikdy nebude pro mne opakovat. Jen párkrát v ¾ivotì vystoupíš sám ze sebe k bohùm. Ne svojí zásluhou, ale zásluhou poutníkù, kteøí tì vyprovázejí po cestì. A tak tu stojím, pomalu ani nedýchám, èas pádí a já trochu bulím. Jsem já vlastnì vùbec chlap?

 

 

Zpátky do reality. Ještì jsem cosi prochodil po ulicích. Ještì jsem mìl pocity, ještì jsem mìl nálady, ještì jsem mìl zvlhlou hlavu od deštì. Všichni jsme se u autobusu sešli. Naposledy jsme si spolu sedli. Noc byla klidná a v ji¾ních Èechách bylo krásnì. Taky je toho u nás moc hezkého k vidìní. Pak Praha, metro a já naposledy zahlédl mávající Kvìtu a ani jsem jí nestaèil odmávat zpìt. A vá¾nì mi ty fotky poskytla. Hodná, hodnì mì pøerostlá Kvìta. A pak ¾e sliby se maj plnit hlavnì o Vánocích. A pøíštì? Pøíštì tøeba Øím nebo Provence pro Vencu.
Tak ahoj!


Jiøí Suchánek

Na fotogalerii se mù¾ete podívat zde

 

 

Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradù
Vr¾ou mi boty
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6