Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Setkání s tajemnem
Kdysi jako mladé holce se mi nìjakou dobu zdával stále tý¾ sen. O místì s mnoha schody, na kterých byly výrazné záseky na urèitých místech. Snad od meèù v boji, nebo co. A konec tìch soubojù - já jsem v tom snu jen pøihlí¾ela, nebylo to nijak výhru¾né, spíš napínavé - se
odehrával v nìjaké døevìné vì¾i.
Kdy¾ jsme pøed mnoha lety s mým prvním mu¾em Františkem nastoupili k divadlu do Mostu slyšeli jsme, ¾e pìkný pohled na okolí je z hrádku Hnìvína. A je tam i vinárna, i cesta nahoru je pìkná. Tak jsme se tam vypravili hned první volný den. Nìjak mi to tam pøipadalo známé, ale ještì poøád jsem nic netušila. Objednali jsme si obìd a pan vrchní nám poradil, abychom si chvíli èekání zkrátili výstupem na vì¾. Dokud byly schody novìjší, tak nic. Ale pak zaèaly být ze døeva, na nich obrazce zásekù, pak u¾ jsem Frantovi pøedem øíkala, kde bude na zdi další zásek a jak to vypadá nahoøe - ono to teï vypadá, ¾e si vymýšlím, ale bylo to všechno z toho mého snu.
Nikdy mi neuvìøil, ¾e jsem tam ještì nikdy nebyla a já sama jsem se skoro bála, jak to pùsobilo strašidelnì. Skoro jako z minulého ¾ivota.
Druhý takový neuvìøitelný duchaøský zá¾itek jsem pro¾ila ve Špindlu, kam jsme ještì jako taneènì-recitaèní soubor jeli s programem. Zahájila jsem básní "Polka jede", vtom se mezi rekreanty prudce zvedl nìjaký mu¾ský, vidìla jsem koutkem oka, jak ho sousedé stahují zpìt - no, málem jsem to zbrebtala. Po poøadu pøišel ten mu¾ za mnou, ¾e abych si to nijak špatnì nevykládala, ale moc by mne prosil, jestli bych si k nim na chvilku nepøisedla. ®e by mi chtìl nìco øíct a rád by mìl svìdky. Byl tam tehdy s kamarády z podniku, jméno si u¾ za ta léta nepamatuji, nìjaký in¾enýr. A ten mi pak u stolu vyprávìl podivnou historii.
Mìl ¾enu, visel na ní, pøímo ji zbo¾òoval. Ta tì¾ce onemocnìla a zemøela. Kdy¾ jsem vystoupila na jevištì, málem dostal šok - byla to ona. Kamarádi ho museli dr¾et, aby nezaèal vyšilovat. Mnì pøi tom vyprávìní samotné tak trochu bìhal mráz po zádech. Proto¾e mi tehdy
ukázal fotky a já sama bych pøísahala, ¾e jsem to já. Ale co bylo nejpodivnìjší a tì¾ko normálnì k uvìøení - ona se jmenovala Nadì¾da jako já a narodila se pøesnì v ten den, co já.
Tak nevím. Snad jsou opravdu vìci mezi nebem a zemí... jen¾e já se sice docela ochotnì a tuze ráda bojím, ale pøece jen jsem radìji realista. Ale a» je to jak chce, jako strašidelná historka je to docela fajn.
Trapasy
Kdy¾ jsem ještì jako mladá hrávala divadlo, mìla jsem ú¾asnou pamì». Dnes u¾ bych skoro nevìøila, ¾e je to mo¾né, ale tehdy staèilo kdekoliv na zájezdì øíct mi adresu nebo telefon nového známého a já jsem to pak doma kdykoliv spolehlivì nadiktovala kamarádùm do notýsku. Pamì» mi taky vynesla dost honoráøù za záskoky. Nejnároènìjší byla Agáta z Gogolovy ¾enitby. Ráno pøišel do divadla v Novém Boru telegram, ¾e Eva Truneèková
marodí a veèer nehraje. V øeditelnì mi vrazili knihu a veèer jsem na zájezdì hrála Agátu za ni. A Standa Rob, re¾isér, si dokonce dovolil mi za kulisou dìlat opièky o sázku, ¾e mne rozesmìje. Copak o to, rozesmát se mne povedlo snadno, ale text mi nevypadl ani písmenkem. Tak¾e jsem na bínì moc nebrebtala, ale kdy¾ u¾ se mi povedlo brebtnout, tak to stálo zato.
To ještì v Uherském Hradišti jsme mìli za nápovìdu vyslou¾ilou hereèku paní Muškovou. Byla to dost nervózní paní. Stávala v portále a hlídala text. Hráli jsme Zeyerovu Starou historii. Já byla - teï mi ta ¾enská vypadla z hlavy - jo, Lavinie! Mìla jsem v prvním jednání nástup na zvýšeném praktikáblu a pozvolný, efektní sestup na jevištì k ostatním. A pøi tom jsem "promlouvala".
Zjevila jsem se v celé kráse, pùvabnì pohnula rukou - a nic. Ani »uk. Hrùzou se mi zalily uši. Paní Mušková u¾ text skoro køièela - já ji slyšela, ale nebyla jsem schopná vnímat obsah. Vidìla jsem, jak na mne všichni v zoufalství civí. Bez mého textu nemohli dál - a tak jsem
spustila a povídala a povídala....
Vyprávìla jsem zkoprnìlým pøítomným obsah prvního jednání, koutkem oka jsem vidìla, jak paní Mušková trhá nápovìdní knihu, jak po ní posléze dupe, vidìla jsem, jak se kolegové
svíjejí smíchem, pak jsem vidìla, jak oponáø, také smíchy napùl mrtvý, skáèe po oponì, aby mi zabránil dokonèit volné pøevyprávìní i dalšího jednání. No, øekla bych, ¾e mne, ještì mluvící, násilím odnášeli do šatny.
Nikoliv brebt, ale situace velice na smrt nastala ve høe Chuïas musí mít za ušima od Calderona. Tehdy se v Novém Boru uvádìl nový re¾isér a strašnì si dával na inscenaci zále¾et. Mìl to vyšperkované, o mnì, jako o "básníøce" se vìdìlo a tak jsem napsala veršovaný prolog, kapelník slo¾il hudbu, v prùbìhu toho všeho jsme my, hlavní postavy, pøedvádìli náznak svého charakteru a vztahù pantomimou.
Hrála jsem Donu Beatu, jednu z preciozek, a mìla jsem vystoupit na balkónì, pod ním¾ milenec Don Lionel brnkal milostnì na kytaru. Proto¾e já - aè dnes matka nìkolika dìtí - nemám onen potøebný krmící orgán zrovna velikosti šest, tak jsem tehdy tento nedostatek - v dobovém kostýmu velice viditelný - prodebatovávala s kolegynìmi. Jedna stará zkušená hereèka mi poradila a nauèila šikovnì srolovat punèochy a pøicpat se. Podotýkám, ¾e tehdy se vyrábìly a nosily punèochy hladce obrace, nìco na zpùsob dnešních dìtských punèocháèù.
Uèinila jsem podle rady. Potøebné ¾lábky zrovna pøitahovaly zrak.
Vyplula jsem na balkón. Ví»a Lipenský coby milenec zdatnì pìl a pùvabnì se pohyboval a já mìla inspiraci - sáhla jsem do záòadøí a neménì pùvabnì jsem vytáhla vetknutou rù¾i a sna¾ila se ji hodit svému ctiteli. Jen¾e ten se ve zpìvu zajíkl, vytøeštil oèi a zcela nepùvabnì se skácel pod balkón.
Rù¾e byla umìlá a na drátku. A ty punèochy byly šedivé.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: