Clam - Gallasův palác

je perlou baroka, jeden z nejkrásnějších paláců a najdete ho na Starém Městě v Husově ulici. Je to nádherná ukázka čistě vídeňské palácové barokní stavby.

V polovině 14. století zde byl dvorec, ten náležel bratru Karla IV., moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Dvorec byl přebudován na rozlehlý dvouposchoďový palác s mohutnou věží. V 15. a 16. století palác střídal svoje majitele, kteří byly většinou měšťanského původu. Býval také jeden čas nazván po svém majiteli Samuelovským. Tehdy ho vlastnil Jiří Samuel z Hrádku.

Na začátku 17. století byl palác v majetku rodu Kinských. Poslední majitele z tohoto rodu, Vilém Kinský byl spolu s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v Chebu a jako zrádci císaře mu byl majetek zabaven. Konfiskát dostal jeden z těch, kteří vraždu Valdštejna a ostatních v Chebu zorganizovali a to byl císařský generál Matyáš Gallas de Campo a z Freinhurnu. Jistě, že nezískal jenom tento palác, získal i další nemovitosti a získal také panství Frýdlant a Liberec z majetku Valdštejna. Jeho vnuk, syn Františka Ferdinanda, Zastával řadu funkcí u císařského dvora, byl vyslancem v Římě a Londýně a v roce 1719 byl jmenován vicekrálem Neapole. I když ho jeho funkce vedly do ciziny, rád se do Prahy vracel. Právě on začal se stavbou tohoto pražského paláce.

Tam, kde stával markraběcí dvorec, ke kterému patřil asi i gotický kostel Panny Marie na Louži, byl pozdější Samuelovský palác. K tomuto přikoupil ještě v roce 1699 další sousedící domy a začal s přestavou stávajícího paláce. Přestavbu vedl architekt Mark Antonio Canevallo. Jenže pořád to nebylo podle jeho představ a tak začal v roce 1713 s výstavbou nového paláce. Palác stavěl Jan Dominik Canevalle, plány na stavbu byly od významného vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Také pan hrabě Gallas se na ztvárnění projektu dosti podílel. Jako snad každý ze šlechticů, kteří si stavěli paláce, chtěl i on ukázat vlastní prestiž a oslnit Pražany nezvykle působící stavbou.

V architektuře paláce se také prolíná několik vlivů, hlavně italské baroko a francouzský klasicismus. Sochařská výzdoba byla zadána dílně Matyáše Bernarda Brauna. Sochy od Matyáše Bernarda Brauna zdobily průčelí paláce, jsou to dvě sochy Gigantů u obou portálů a výplněmi které představovaly Herkulesovy činy. Dále to byly dvě vázy s hrajícími si andílky, socha Tritona byla na kašně ve dvoře a také třináct soch na atice paláce. Když v roce 1719 Jan Václav Gallas zemřel, pokračoval ve stavbě jeho dědic Filip Josef. To již byla hotová hrubá stavba paláce. Malířskou výzdobu dostal smlouvou italský malíř Carlo Inocenc Carlone. Od něj jsou fresky z let 1727 až 1729, na hlavním schodišti jsou znázorněna antická božstva, a fresky ve dvou reprezentačních sálech ve druhém patře. Tady znázorňují shromáždění olympských bohů. Dále vyzdobil několik menších pokojů a palácovou knihovnu. V tuto dobu byly provedeny štukatérské práce schodiště a velkého Mramorového sálu, tomu se říkalo Bílý, Zlatý a také Slavnostní. Tento sál je ústředním celého paláce se zrcadly a krásným křišťálovým lustrem. Výzdoba je opět motivována antickou mythologií. Nebyl ale nikdy v původním úmyslu architekta Fischera úplně dokončen. Sál sloužil jako taneční sál a hudba byla hrána v sousední místnosti. V tomto druhém patře paláce je i další sál Konferenční, taktéž vyzdoben nádhernými freskami vymalovanými na stropě. Oba sály mají bohatou štukaturu.

Nedokončený palác byl popleněn v létech 1741 až 1742 a 1744 při okupaci Prahy. V roce 1757 vymřel rod Gallasů po meči a palác připadl synovi Gallasovy sestry Kristiánu Filipovi z Clamu. Jím se spojila obě rodová jména dohromady a vznikl rod Clam - Gallas. Tím dostal palác i svoje nové jméno. Tento rod se hlásil ke své německé národnosti. Dědici, synovec Christian Philipp hrabě von Clam - Gallas a jeho syn Christian Christoph, pokračovali v úpravách a kompletně upravili interiéry paláce pro pořádání uměleckých aktivit. Palác byl a zůstal jedním z důležitých středisek společenského života. Kolem roku 1800 byla zřízena malá nárožní zahrádka a do její zdi byla zasazena empírová socha znázorňující alegoricky Vltavu od Václava Práchnera. Měla podobu dívky a Pražané ji nazývali Terezkou. Této soše připsal básník Jaroslav Seifert jednu ze svých básní. Palác se stal postupně velice známým, navštěvovali ho významní hosté, jako třeba Mozart s manželkou Konstancií v roce 1787a Josefina Dušková, která prý byla blízkou přítelkyní rodu Clam - Gallasů. Hrál zde v roce 1796 i Beethoven, konaly se zde plesy a koncerty. Během 19. století se stal palác nakonec z části činžovním domem a po vzniku první republiky se majitelé Clam - Gallasů dostali do finančních potíží.

V paláci byly umístěny v reprezentační části v pronájmu kanceláře ministerstva financí, později svatební síň a výstavní prostory. Poslední mužský potomek rodu Clam - Gallasů František měl sedm dcer, které žily se svými rodinami v různých zemích. Po válce Clam - Gallasové o majetek přišli v rámci Benešových dekretů a potomci rodu žijí od roku 1945 v cizině.V roce 1945 zde byl umístěn Archív hlavního města Prahy, který měl své prostory v požáru poničené Staroměstské radnice. Palác začal chátrat již za doby první republiky a v chátrání pokračoval i po konci druhé světové války. Nakonec se dostal do tak špatného stavu, že v roce 1978 se muselo začít s celkovou generální rekonstrukcí. Dělala se po etapách a v roce 1994 byla ukončena prozatím poslední etapa a to restaurování malířské a sochařské výzdoby. Palác je v majetku hlavního města Prahy a slouží jako druhé pracoviště Archivu hlavního města Prahy. V jeho opravených reprezentačních sálech se pořádají výstavy, koncerty, bývají zde i vědecké konference a další akce.

Olga Kotačka