Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Richard,
zítra Ivana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta do Říma a Neapole - 7


Začalo to svítáním…


Konečně doma! Vlastně ne doma. V Itálii. Ale mám tu postel, je tu teplá voda a je tu elektrika. A kousek od postele i moře. To doma nemáme. Možná moře něčeho, ale ani kousek moře.Večeře byla dobrá. Moc dobrá. Jako omluvu za horší ubytování nám majitel věnoval po ty dva večery také láhev červeného vína. Pro čtyři. Ten první večer jsme ho my tři u stolu ani nevypili. Seděl jsem a večeřel s manželskou dvojicí z Brandýsa. S těmi od Svatého Petra. Sympaťáci. Pán trochu plašší. Alespoň z počátku. Paní rozhodně ne. S bývalou basketbalistkou a součastnou cyklistkou přibližně v mém věku bylo o čem mluvit. Obzvlášť, když jsme měli podobné názory na život. Je vůbec zajímavé, že když cestujete jako sólo pán, tak se na vás zaměří spíše ženy. Určitě v tom není nějaká sexuální přitažlivost. Alespoň v mém případě určitě ne. Pravý muž má vypadat úplně jinak, než vypadám já. Vyšší, statnější, mužnější, oduševnělejší a vůbec. Spíš zapůsobí mateřský instinkt. Snažím se dávat najevo, že nejsem svobodný jedinec toužící po seznámení se ženou. Vbrzku nenápadně vysvětluji že jsem samostatně cestující “oženatělý” turista. Aby bylo jasno, že jsem nejel lovit ženy, ale zážitky. Ale snad právě proto, že nejsem vlastně v ničem nebezpečný a potenciálně využitelný, mě některé ženy neignorují a všimnou si mé přijatelné neškodnosti. Muži s vámi navazují hovor většinou později, pokud si zrovna nemyslí, že jste ten “borec fotograf“. Ale ke konci zájezdu se každý v těch rozhovorech vrací k tomu svému a k té své. To dělá únava. Lépe se nadává vlastní manželce než někomu neznámému. My chlapi vůbec nějak méně vydržíme. První začínají být protivní pánové. A to tak, že velmi. Když si pak takový pán odpočine, je to s nim zase fajn, je s nim legrace a je skvělý parťák. Alespoň většinou.

 

 

 

Po večeři jdu ještě k vodě. Nemusí mě k ní ani nikdo posílat a prostě jdu. Je to přirozená a samozřejmá cesta, neboť k vodě je to vždycky z kopce a gravitace zapůsobí spolehlivě. Původně jsem uvažoval i o koupání na Adama. Dost pozdě jsem doma při balení zjistil, že ty moje říční “jizerácké” plavky už ani trochu nereprezentují. No nejenom že by nereprezentovaly, byly prostě hrozné. Jak poněkud unaveným tvarem a nepatřičně nízkou hustotou látky, tak už značně neobvyklou barvou. A tak jsem je se slzou v oku vyhodil, ale nové už koupit nestihl. Ty plavky vypadaly, jako by je kdysi v dětství od pionýrů vyfasoval Pavka Korčagin a já je po něm podědil. A adamitský způsob pohybu v moři taky nenastal. Ne snad proto, že jsme byli v katolické baště světa. Ono ani to moře nebylo zrovna teplé. Ne, nelámaly se kry, ale ani moře zrovna nevařilo. A tak jdu a dumám, písek se podvoluje mým botám a za mnou zůstávají stopy jako po tom Armstrongovi na Měsíci. Pak už nedumám a prostě jen jdu jsa zcela vydumán. Někdy je prázdná hlavy po čertech příjemná. Když jsme k večeru přijeli, už jsme neprotestovali a konečně bydleli, tak se ti mladší doopravdy vrhli do moře, jako by mu chtěli ublížit. Vrhli se do moře a rychle se z něj zase vyvrhli a kůži měli jako ta husa, když jí sundáte peří. A já jsem mezitím fotil pokusy majitele padáku o jeho vytažení nad hladinu a ne ty husy. Marné pokusy majitele. Vypadalo to malebně, když se zelený padák vzepřel zemské přitažlivosti, vznášel se nad modrou načepýřenou hladinou a chvílemi se do moře znovu zanořoval. Partnerka “paraglajdisty” pomáhala jak mohla, ale příroda zvítězila nad lidským umem. Byl příliš malý ten velký vítr. No a po večeři a po procházce s fotoaparátem jsem šel spát. To byl ode mne skvělý nápad. Leč...

 

 

 

Koukám na budíka. Jsou čtyři hodiny, třináct minut zcela ráno a ještě je úplná tma. Jo, už dávno to spaní není jako za mlada. Sedám si a pak i stoupám. Musím. Ono s tím záchodem je to tu trochu horor. Cokoliv na něm děláte je slyšet po celém bloku. Ba i z něj. I to, co doopravdy musíte, neboť není zbytí. Nechci budit sympatickou sousedku, která dostala zájezd od dětí z lásky a ne z trestu a tak se oblékám, beru fotoaparát a jdu. Moře je přece stejně slané. Tak co! Teď tedy tupím moře. Potupně tupím! Jirko, ale fuj! Kolik ti je, prosím tě. Ty nekulturní ostudo. Jsi jako malé dítě. Jo, nadávat si můžu, ale když to “ono” musím, a tak to prostě musím. Je stejně ještě tma a moře je strááášně veliké…

 

 

 

Je docela zima. Hladina vody má takovou tu černě olověnou barvu, jako by byla vyfocena černobíle. Vypadá tak trochu jako by byla z rozehřátého asfaltu. Kopce na obzoru jsou schované do mlhy. Sotva je tuším. Ale vím, že tam jsou, neboť jsem je viděl včera večer. Až to vše vypadá trochu filmově, ba nafilmovaně. Vlny skoro žádné a slunce je spíš jev vzdáleně budoucí. Po pobřeží bliká jen sem tam světélečko. Malinké, nepatrné. Náš kemp je osvětlený více. Uličky u bungalovů jsou ozářeny modrými zářivkami a vše vypadá, jako by to nepatřilo lidem ani ničemu živému. Jen zlým kouzlům a nezúčastněnému času. Je slyšet přesouvání zdivočelého písku vlnami a mně se najednou vybaví to moje ležení v řepkovém poli při dávném cyklistickém hlaďáku. Že by to byla tenkrát předzvěst budoucího. Že bych neměl do té Neapole jezdit?….. Ššššššš, ššššššš, šššššššš. Doopravdy je to v tom plachém ránu slyšet. Šššššš, šššššš, šeptá si moře, šeptá si i písek. Na potemnělém pobřeží vtahují rybáři lodě na vodu a pomalu, pomaloučku pádlují od břehu. Tři barevné loďky se skoro nehlučně posunují po tmavé hladině. A za mnou se táhnou stopy. Klikatí se, kroutí a vlny je po krátkém nadechnutí vymazávají ze světa. Dlouhé, nízké a krotké vlny. Bíle hřebeny se nepřetržitě přesouvají ke břehu. Jeden za druhým v nespočitatelných řadách se mi ztrácejí za obzorem. Zaniknou po setkání s pískem pobřeží a každým zpětným pohybem si pár zrnek písku bere moře s sebou zpět. Znovu a znovu, stále dokola se děje příběh potkávání, získávání a ztrát.

 

 

 

Teď už vidím rybáře i pouhým neobrýleným okem. Spouštějí sítě do vody a pak je vytahují na loď zase zpátky. Je to ještě daleko na to, abych viděl jejich úlovek, ale ne tak daleko, abych necítil jejich vášeň. Na písku pláže nedaleko ode mne postávají dva psi a poštěkávají si. Tiše a plaše, jako by nechtěli rušit to ticho. Jako by je za to mohl někdo potrestat. A já si najednou vzpomenu na dětství, když jsme s dědou vstávali už ve tři hodiny ráno na ryby.Na chvíle, kdy ani ptáci ještě nezpívali a slunce se jen pozvolna vysouvalo nad obzor. Ryby s vycházejícím sluncem braly jako parta omámených sebevrahů a tím nám východ nebeského světelného vozu způsoboval radost násobenou. Z přivlastněných ryb a z narůstajícího tepla. Ale dneska tady nejsem kvůli lovu. Dneska jsem tady zcela nevinně a nepovinně. Žádnému živému tvoru neublížím! Nejsem tady taky s dědou. I když vlastně celý svůj život trochu jsem. Vzpomínky jsou nezávislé na naší vůli a touze. Jsou v nás a nikdo nám je neodpáře. Kus toho dědy ve mně vězí, jako by ve mně kdysi zamrzl a jako by mě už nikdy neměl opustit. Moře už je skoro normálně modré, tak jak má správné moře být. Rybáři se vrací ke břehu. Ptám se jich “poso”(můžu?), oni kývnou, že jo, a já fotím skoro k uzoufání prázdné sítě. Tihle rybáři nejsou profesionálové. To by umřeli hlady. Jsou ti, co loví jen pro zábavu. A teď tu stojíme vedle sebe jako spiklenci a kýváme hlavami jako že dobrý, že ryby jsou a že je to fajn…

 

 

Slunce už vyšplhalo nad obzor celé. Kdybych to teď a tady neviděl, nazval bych ten svítací obraz kýčem. Ale kýč to není. Kýče tvoří lidé. Ne příroda. Dvě holky z našeho zájezdu vyběhly sbírat mušličky. Co chvíli se sehnou, co chvíli odhodí nehezkou mušli zpět do moře a pak popojdou dál. Té jedné holce je asi sedmdesát a té druhé dvacet pět. Ale obě jsou holky. Ta mladší je maminkou našeho zájezdového benjamínka a ta druhá je jedna ze dvou babičkovských sester. Pro mě je to krása, když si sedmdesátileté setry spolu vyjedou na zájezd do Itálie. Je to krásné, když si s sebou vezmeme toho svého pětiletého kluka. No a pak už se celé veliké a zlaté slunce paprsky dotkne písku pobřeží a je čas na snídani. Dnes jedeme do Pompejí a na Vesuv. A já už skončím ten můj ranní zážitek. Asi sem do cestování a Itálie moc nepatří. Ale nezažijete často jako suchozemec svítání na břehu moře. A navíc neplánovaně. Pouhým souběhem různých náhod, které vám život přinese. Ale teď už se jdu oholit, vzít si čisté ponožky a jedu se podívat do Pompejí. Abych věděl, do čeho v budoucnu půjdu. Jedeme do nejznámějšího města mrtvých. Pelhřimov, Nymburk nebo Pompeje? No uznejte, přece neumřu ve špinavých ponožkách a neoholený. To bych tu potupu určitě nepřežil…

 

Jiří Suchánek

 

Další články autora:
V kopcích
V Ráji
Když v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance času
Na Babě
Proč píšu
Na Príglu
Podobenství o větru
Světlo v očích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradů
Vržou mi boty
Povodeň
Jen tak si ležím v poli
Za poledního žáru
Na Strahově
Osamělost přespolního běžce
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7
Toskánsko - 8
 
Cesta do Říma a Neapole
Cesta do Říma - 1
Cesta do Říma - 2
Cesta do Říma - 3
Cesta do Říma - 4
Cesta do Říma - 5
Cesta do Říma - 6
 
Stvořitelé času - 1
Stvořitelé času - 2
Stvořitelé času - 3