Deník paní uèitelky – 13
Prvòáci a draci
Minulou støedu trochu pršelo a trochu snì¾ilo, v pátek bylo zata¾eno a vùbec nefoukalo. Ale ve ètvrtek bylo úplnì akorát. Sluníèko svítilo – no trochu víc ne¾ bych pro své fotografování potøebovala- vítr byl pøimìøený, pøesnì na pouštìní drakù. A tak jsme vyrazili.
Hned za školou máme takové menší høištì, nemuseli jsme nikam daleko. Devá»áci si vzali pod køídla své malé svìøence. Ještì¾e je tu máme ! Kdy¾ si pøedstavím, ¾e bych všem rozmotávala, zamotávala, sundavala z plotù, sestavovala ty èerstvì koupené a ještì „rozbíhala“, jdou na mì mrákoty. A takhle jsem se jenom dívala.
Dráèci všemo¾ných tvarù a módních „støihù“ nejprve stávkovali a padali k zemi, ale nakonec si to rozmysleli a ukázali, co dovedou. Nìkteøí se vymotali a¾ na konec provázku, rejdili si úplnì sami, staèilo jen dr¾et šòùrku. Byli tak vysoko, ¾e šlo fotit buï dítì s provázkem nebo jen samotného draka.
A karamboly? Dva draci ve vìtvích stromù, tøi ve spoleèné motanici, jeden odlétlý v sousední zahradì. (všechno zdárnì staršími dìtmi vyøešeno) Ofoukaní, rozesmátí a nadšení prvòáci a jejich vzkaz: Dìkujeme vám, devá»áci. Vaši kamarádi z 1.A.
Spoleèné pózování o pøestávce pøed tabulí se všemi draèími „fešáky“ zakonèilo tu úspìšnou leteckou akci. A mnì se neodbytnì vynoøila v hlavì vzpomínka na mého draka - papíráka - dávno u¾ tomu.
Ani nevím, jestli tenkrát v obchodì dráèky neprodávali nebo stáli moc penìz, nám vyrábìl draka v¾dycky táta. A proto¾e konèil pravidelnì nìjak potrhaný, znièený, zamotaný v drátech, byl to rituál ka¾doroèní.
Vyklidil se kuchyòský stùl, pøipravily se špejle, provázky, lepidlo, pak ten správný papír a táta se dal do díla. My dìti jsme mohly pouze dr¾et, podávat, fandit a obdivovat. Všechno se vyrábìlo soumìrnì hned 2x, aby nevznikla divoká hádanice.
Závìreèné výtvarné ztvárnìní bylo v máminých rukou a dìlo se v¾dy „tajnì“, kdy¾ nás rodièe vyhnali veèer do postele, abychom „nepøeká¾ely“. Ráno jsme v¾dy stály v ú¾asu nad tou nádherou.
A tak já vzpomínám spíš na tu výrobu ne¾ na samotné létání, to toti¾ vìtšinou dopadlo neslavnì. Snad špatný papír, snad špatné „vyvá¾ení“, do vysnìných výšin se naši draci dostali málokdy.
Tihle dnešní igelitoví krasavci létají nejspíš o chlup lépe, mo¾ná jsou i o kousínek krásnìjší- ale tak nìjak nemají to srdce, jako mívali ti naši „vlastnoruèní“.
Kdy¾ pøivøu oèi, vidím tátu, jak spokojenì – nebo naštvanì (to podle toho, jak se let daøil) dr¾í šòùrku, diriguje nás a my se sestrou ani nedutaly, kdy¾ se uvolil na vteøinu nám provázek pùjèit. A tak jsme vìtšinou otrávené a zmrzlé stály na kraji louky a táta si lítal a na nás ve svém nadšení skoro zapomnìl. Jsou to vzpomínky, vzpomínky na dìtství, staré skoro pùl století…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: