Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a odpustky
Dnes trvá Taiovi svlékání bundy a pøezouvání v pøedsíni nìjak dlouho. Nakouknu tedy do pøedsínì, abych zjistila pøíèinu, a vidím, ¾e Tai sveøepì zápasí se zipem bundy. Chci mu tedy nabídnout pomoc, ale vtom zip koneènì povolí. Tai tedy honem povìsí bundu na vìšák a po cestì do pokoje mi rozhoøèenì sdìluje: „S tímhle bundem mám poøád prùùùšvih!“ „ S èím ¾e máš prùšvih?“ podivím se. Podívá se na mne nechápavì a opakuje: „No pøece s tímhle bundem!“ „Jo tak ty máš ten bund? To já tedy mám tu bundu,“ smìji se. „No já trochu spletl,“ pøiznává Tai sebekriticky a hned se „opraví“ : „Mám prùšvih s tímhle bundou.“ A tak následuje opakování tvarù zájmen ukazovacích…
„Tai, vyber si-buï diktát o J.A.Komenském, nebo o Mistru Janu Husovi,“ nabízím velkoryse. Tai po mnì støelí pohledem a zaúpí: „Jan Amos Komenský nééé!“ „A copak ti tak zlého provedl?“pátrám po pøíèinì Taiovy nechuti k uèiteli národù. „No pøece škola!“ vysvìtlí mi struènì a jasnì. Beru tedy diktát o Janu Husovi a zaèínám èíst. Tai poslouchá s viditelným zaujetím. Doètu, odkládám kní¾ku a ptám se jako obvykle: „Je ti všechno jasné? Rozumìl jsi všemu?“ Tai sebou trhne a se zasnìným výrazem povídá: „A to u¾ je konec? Já by o Hus poslouchal ještì dál!“ Slibuji tedy v nìkteré další hodinì pokraèování a zaèínáme – já diktovat, Tai psát.
Diktát plyne bez zádrhelù, dokud nedorazíme k vìtì: Peníze za odpustky utrácela církev za vìci, které nebyly vùbec svaté. „Nebyly vùbec svaté?“ opakuje Tai a upøe na mne tázavý pohled. „ Co asi kupovala?“ mudruje a , jak je jeho zvykem, levicí vytváøí ze svých tvrdých hustých vlasù nevídanou zmì». „No, vzpomeò si, co jste si v dìjepise øíkali o tom, jak ¾ila v té dobì církev. Øídila se tím, co kázala obyèejným lidem?“ sna¾ím se jeho úvahu správnì nasmìrovat. Tai se však „nechytá“. „Tak co si asi mohli kupovat, kdy¾ ¾ili v pøepychu a nevìdìli u¾, za co mají peníze utratit?“ namáhám se dál. V tu chvíli po mnì Tai po»ouchle mrkne : „®e by pornoèasopisy?“ A u¾ se øehtá na plné kolo, jak mne zase jednou dostal.
Míla Nová
Další èlánky autorky: