Øíjnová romance Podmilešovská
Øíjnový den se probouzí v mlze, ale s nadìjí na modrou oblohu a pìkný výlet. Impresionistické obrazy krajiny nesmìle ozáøené sluncem ubíhají pøi pohledu z vlaku. Promìny barev, kdy ¾luté, oran¾ové, èervené a karmínové si vítìznì dobývají cesty do zelenì. Zahrádky ještì kvetou, ovocné stromy se pyšní dozrávajícími plody. Psí víno obrùstající zdi domù, ale leckde i stromy, se èervená. Okolí tratì ponìkud posmutnìlo. Zdá se, ¾e pøehlídka kvìtù skonèila, ale bìhem cesty zjiš»uji, ¾e ne tak docela.
Blí¾íme se k Roudnici, kde to vypadá, jakoby nìkdo mávnul èarovným proutkem. Znovu tu rozkvetla divizna, modrými kvìty hýøí nízký a rozvìtvený hadinec, ¾lutì záøí jestøábníky a dokonce i kozí brada... To vše vypovídá o místním teplejším podnebí.
Z Lovosic vede naše další cesta pod Milešovku. Podzimní tóny barev zvýraznìné sluncem dodávají støedohorským kopcùm plastiènost, zejména pak jemnì okrové vrcholy. Jejich jednotlivá pásma jsou odstínìna podle vzdálenosti.
Kráèíme lesem, sluneèní paprsky prosvìtlují zlátnoucí a èervenající koruny stromù. Listy se zvolna a tiše snášejí k zemi. Sledujeme jejich pohyby. Nìkteré padají pøímo, ale jiné doslova tancují ve vzduchu ne¾ jejich pou» skonèí na zemi. Nasáváme tu jedineènou vùni schnoucího listí.
Po levé stranì máme Milešovku, která tu strmí do obrovské výšky, nikdo by neøekl, ¾e má pouhých 837m nad moøem. Upoutá nás tlumenìjšími odstíny barev v nich¾ je pøimícháno i trochu tmavì fialové.... to jsou buky. Na vrcholu hory bìlostnì záøí meteorologická observatoø s rozhlednou. Dostala zøejmì nový kabát ke svému stoletému výroèí. Posadili jsme se a kochali pohledem na královnu Støedohoøí a modrou oblohu bez jediného mráèku.
Pøíjemné teplo a ticho lesa, ani ptáèek nepípne, dokonce i sojka, která tu pøeletìla, na nás nereagovala. A u¾ je tady - rezavý s èernými skvrnami - poletuje kolem nás sem tam a¾ si sedne na vyštìrkovanou cestu a rozevøe køídla. To je ono, pøesnì tak to potøebujeme, abychom ho poznali. Má pìknì vykrojená køídla. Je to baboèka bílé cé - jmenuje podle bílé skvrnky na rubu tmavých køídel, která pøipomíná „C“. Kontrasty barev motýla a èedièe...
Po chvíli pokraèujeme v cestì, na jejím¾ okraji se v trávì krèí osamìlý kvìt ocúnu. Necháme se zlákat proslunìnou loukou pod jihozápadním svahem Milešovky. Na dohled jsou i její Výøí skály. Na pravé stranì se nám rozevøe nádherný pohled na Ostrý, Lhotu a Milešovský Kloc. Na dohled je i zámek v Milešovì.
Louka je ohranièena pod Milešovkou hustým a neprostupným listnatým lesem, na jeho¾ okraji jsou šípkové keøe obalené šípky a brsleny s tmavì rù¾ovými plody. Zaujme nás svì¾í zeleò louky, která je místy trochu vlhká. Jsme pøekvapeni kvetoucími kopretinami, tøezalkou, zvonky, rozrazilem s nápadnì modrými kvìty, øebøíèkem, pryskyøníky, jestøábníky, fialovì kvetoucím pcháèem šedým, dokvétá ještì øepík lékaøský. Modrý kakost luèní a tmavì rù¾ový kakost bahenní. Objevujeme další ocúny a koberce rozkvetlé máty lesní. Nechybí ani rùzné tì¾ko urèitelné okoliènaté rostliny. Tu a tam 
zahlédneme kobylku luèní, sluníèko sedmiteèné, zahlédneme dvì baboèky admirál a bìláska, na kvìtu pcháèe èmeláky a vèely.
Projdeme pomalu loukou k posedu, odkud chceme pokraèovat cestièkou dolù k silnici. Ale cesta tu ¾ádná není. Jen vysoká tráva, kopøivy, které mi sahají k ramenùm, bolševníky pøesahující mých160 cm a touto d¾unglí se na slunce prodírají malé doubky a jasany. A teï se tu prodíráme my. Obèas na nás jukne z trávy kámen porostlý mechem. Èlenitý terén, mimoøádnì bohatá vegetace, to je drama sopeèné krajiny. A od Milešovky, která na nás shlí¾í, zafouká vítr zvláštním neobvykle hlubokým hlasem - ano to je Milešovská fuga, pøi které listí doslova prší.
Klesáme dost prudce a na dohled jsou osiky, topoly a olše. Narazíme na stezku zvìøe, která nám sestup trochu usnadní a
po chvíli nás èeká pøechod potùèku. Vdìèíme kamenu, ¾e naše nohy zùstaly suché. Pomalu, ale jistì se blí¾íme k silnici, na její¾ pøítomnost nás upozorní barokní socha, která se tu neèekanì vynoøila z podrostu. U sochy nenacházíme ¾ádný nápis, tak¾e se nám nepodaøí zjistit, koho pøedstavuje. U jejích nohou je pomìrnì èerstvá kytièka chryzantém.
Silnice zvolna stoupá a sluníèko je ji¾ dost nízko nad obzorem. Jeho paprsky dodávají stromùm zvláštní teplé odstíny barev. Na obloze se objevují drobné bílé øasy. Silnice je lemovaná listy podbìlù a mochny husí. Na pokraji lesa objevujeme rozkvetlé pomnìnky a zajímavou vyšší rostlinu s odkvétajícími rù¾ovými kvìty - konopáè sadec.
Náš okruh se uzavírá, pøed námi je tradièní cesta na nádra¾í. Louèíme se nejen s Milešovkou, ale i s dalšími kopeèky, které se zvolna noøí do podveèerního oparu. Podzimní pohádka dnešního dne konèí, ale zanechává v nás hluboké dojmy a pocity radosti.
Jana Haasová - Vesuvanka
Kresba - Jana Haasová:
Podzim ve støedohorském lese
Pohled na Milešovku
Pohled na Ostrý a Milešovku