Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vyznání vodì - 2


Jezdili jsme tak do té Jugošky ka¾dý druhý rok. Otec byl ajznboòák, tak¾e jsme tady v Jugoslavii jezdili na volòásky, pøes Rakousko za polovic, pobyt v Zagrebu, Sarajevu, Banja Luce, Mostaru, Kotoru, Osjeku, prostì všude, kde matèina rodina ¾ila, jsme mìli zdarma a u moøe to platil téèek (strýèek) Nikola, který mìl velký majetek poblí¾ Zagrebu. Vinice, lesy, statek. Taky se s námi u moøe pár dní vyslunil i s tetou Ankou, ale dlouho to doma nemohli nechat jen tak - v létì! a tak nás tam nechali samotné. V¾dycky jezdili, kdy¾ tam nebyl otec. Dodateènì si myslím, ¾e ho zrovna nemilovali a asi trpìli, kdy¾ si nás na podzim u nich v Novom Sadu vyzvedával. Kdy¾ jsem u¾ chodila do školy, tak jsme jeli døív. Pamatuji si, ¾e jsem pøece jen školní rok konèila a zaèínala jinak, ne¾ ostatní dìti. Otec byl pøedseda rodièovského sdru¾ení, tak to v¾dy nìjak prosadil - ostatnì, byla jsem samá jednièka a z èetby jsem znala víc, ne¾ ostatní i starší dìti, tak o nic nešlo.


V tom byl otec dobrý. Jednak jsme od nejmenšího dìtství doma èetli doma dennì èetli a brzo jsem znala literaturu i dìjepis a zemìpis, proto¾e jsme od pohádek brzy pøešli na dospìlou èetbu. F. L. Vìka jsem kupøíkladu pøe¾ila (ale s chutí a zájmem) u¾ ve tøetí tøídì, ale èetli jsme i Verneovky, Mayovky, Foglara. A brzo s tìmi veèery jsem takhle hltala soubì¾nì i pøes den, co se naskytlo. Jen jedno se mi nepodaøilo vysvìtlit - nekoneèno. Já jsem prostì nekapírovala. Nebylo to konkrétní, uchopitelné. Pokud jsem mìla chu» zabývat se nìèím podobným, hned jsem sklouzla do tajemna. Tam se krásnì dalo bát.


Bylo to myslím tìsnì pøed zaèátkem školní docházky, kdy¾ jsem právì díky moøi to nekoneèno pochopila. To u¾ jsem plavala sama daleko, pøedaleko, máma se po celá léta bála stejnì, na Lopudu se mi dokonce podaøilo vyplavat mimo ohranièený prostor plá¾e. Nevím proè, ale v¾dycky jsme jezdili na nìjaký ostrov, kde byla plá¾ mezi skalami, prùzor do dálek jen zú¾ený. I kdy¾ z Bašky, kde jsem se nauèila plavat, si pamatuji, ¾e i tak na mne hluboce zapùsobilo, jak se bez pøechodu snoubí moøe s oblohou, jak skály mají zvláštní barvu, èernozelenou, jak hotely a domy jsou jiskøivì bílé a to vše je zasazeno do neuvìøitelnì zeleného porostu. Ta hadí cesta, co jsem ji nazvala hnìdozelená, opravdu taková byla. Kolem ní hustá køoviska - pìstìná a støíhaná - sem tam olivovník s hnìdým pnìm a cesta sama pøírodní, nádhernì teple hnìdá.


Mo¾ná se zdá nepravdivé, ¾e si to pamatuji, ale nìkteré zá¾itky vytvoøily mé JÁ takové, jaké je a zùstaly ve mnì nav¾dy. Tato hra barev se pojí k jedné pøíhodì, kterou nemohu vynechat. Kdy¾ jsme na podzim pøijeli z Bašky domù, nemohl se mùj ¾al a touha po moøi nijak utišit.
Podzim byl tehdy teplý a slunný, tak se naši pokusili mne uspokojit místním olomouckým velkým bazénem. Byla jsem ale zklamána. Jednak jsem (mo¾ná nav¾dy) díky volnému moøi získala nechu» k prostorovì omezeným koupalištím a jednak jsem i tady do vody šla s dùvìrou dobrého plavce, polo¾ila jsem se na vodu - a ¾bluòkla ke dnu. Nikomu nenapadlo øíct mi, ¾e moøská voda jinak nese. Samozøejmì jsem se rychle pøeuèila, ale nikdy u¾ mne takové koupání neuspokojilo. A taky jsem se nenauèila skákat. Prostì po tom nijak netou¾ím. Moje voda je jiná. Volná, neomezená, daleká, osamìlá. Pro radost, ne pro závodìní a dokládání svých schopností.


Ale ta barevná pøíhoda. Strašnì se mi stýskalo. Breèela jsem a otravovala. Jediné místo, kde jsem mìla alespoò náznak samoty a mo¾nost nechat fantazii bìhat po nespoutaných cestách byl balkón. Tehdy mi ale pøipadal velký - to mùj duch se tak rozpínal. Ale jinak to byla tak tøímetrová dírka mezi špajzem a záchodem. Ale vešlo se tam lehátko, na kterém jsem podnikala námoøní plavby bez hranic. To ale pozdìji, a¾ kdy¾ jsem èetla o korzárech a neuvìøitelnì krásné Ranzomovy Vlaštovky a Amazonky. Ale tehdy v dobì mé vzpomínky jsem si hrála v koutku na dece, kdy¾ se slunce stoèilo a¾ nad kamenný okraj balkónu a zdùraznilo jeho medové zabarvení. Celé naše domy mìly takovou zvláštní omítku, nikde jinde jsem ji pak v ¾ivotì u¾ nepotkala. Blyštìla se v ní slída, házela šajny a bylo to trochu - no, jako med. A já jsem najednou vidìla tu spoustu modøi - bydleli jsme na námìstí, kde nestínily protìjší domy - to høejivé slunce, ta medová hnìï cest a skal - kde se ve mnì vzala ta úvaha, ¾e vodu pode mnou vytvoøí zrcadlení?

Tichounce jsem vytáhla z lo¾nice mámino sváteèní velké a drahé zrcadlo. Byl to její snad jediný pøepych, co si jako ¾ena dopøála. Vlekla jsem ho obouruè a ztì¾ka. Opravdu. Modrá obloha v nìm vytvoøila moøe - ne iluzi, jistotu, ¾e tam moøe opravdu je a - byl to mùj jediný ¾ivotní skok do vody - ten tøesk, tìch støepù, tìch ran! Snad nikdy mi v ¾ivotì máma tak nenamlátila. Ale ono to moøe tam doopravdy bylo v tu chvíli. U¾ tehdy mi duše utíkala daleko dopøedu nad rámec reality a pochopení ostatních. Ani jako dospìlá jsem to matce nedokázala vysvìtlit. U¾ nikdy nemìla zrcadlo tak velké a vzácné.


Stejnì jako na té Bašce jsem otci nikdy nevysvìtlila, ¾e u¾ vím, co je nekoneèno. Rozèiloval se, ¾e moøe pøece konec má, pak ¾e u¾ je to obloha a ... a hlavnì jsem dostala mazec, ¾e odmlouvám. Stejnì jako pozdìji na Lopudu za to, ¾e jsem si dovolila vyplavat mimo ochranný rámec plá¾e. Ven na širé moøe. No, asi to opravdu byla nerozvá¾nost od devítileté holky, ale stálo to zato. Tam mi nav¾dy zavalilo duši souznìní s neohranièeným prostorem. A» u¾ to byla reálná pravda nebo ne. Není v¾dy potøeba, aby vìci mìly reálnou pravdu. Kdy¾ jsou krásnìjší tak, jak si je èlovìk vytvoøí uvnitø. Co do formování mého pøíštího dospìlého JÁ a dùsledkù té potøeby svobody - po celý ¾ivot jsem proto spíš dostávala nabanèíno, ale poøád i v osmdesáti ètyøech letech si myslím, ¾e to stálo zato. Tehdy i kdykoliv potom.


A rozvaha? Nikdy jsem v ní nevynikala. Prostì je to charakteristický rys mého já, ¾e nejprve konám a pak pøemýšlím. Je nejen zbyteèné mi to pøedhazovat, stejnì se nemohu podvolit. Nìco ve mnì vyroste a zabrání mi vyhovìt, nìkdy dokonce i škodlivì, proto¾e nejen voda vede ke konfliktu, jemu¾ se také neubráním, ale dokonce si myslím, ¾e kdybych se ubránila, tak se setøe mé JÁ natolik, ¾e u¾ nebudu svoje a pozbudu osobitosti - své barevnosti, která mi tu znesnadòovala ¾ivot, pokud jsem lidi jiného typu tuze drá¾dila, tu usnadòovala ¾ivot, pokud jsem lidi jiného typu pøitahovala. ®al - vìtšinou mu¾ské.


Naïa Vencovská

Ilustrace: Marta Heraltová, Rudolf Jung

Další èlánky autorky