Na Soláni…

Je to již hodně dávno co jsem se zcela náhodou setkal se zajímavým člověkem, jehož životní příběh mne zaujal natolik, že jsem se rozhodl podělit se o něj i s vámi.
Vraceli jsme se tenkrát s přáteli z naší oblíbené turistické trasy z Velkých Karlovic přes Miloňov, Polany, Benešky až na Soláň a naši pouť jsme zakončili u pěnivého moku na nedalekém Čartáku …

Protože tam bylo všude plno, tak jsme seděli venku před restaurací na takových dlouhých dřevěných lavicích, s chutí popíjeli náš oblíbený nápoj a povídali si o všem možném. Po chvíli k nám přistoupil nějaký sympatický starý pán a s omluvou nás požádal, zda si k nám může přisednout. Ochotně jsme poposedli, udělali mu místo a protože po chvíli z našeho povídání pochopil, že zdejší okolí dobře známe, tak se s dovolením zapojil do naší debaty:

„Při vyslovení jména S o l á ň se jistě každému z nás vybaví zelené stráně s výhledem do mlhavého údolí Velkých Karlovic a na vzdálené vrcholky pohoří Javorníků.- Úchvatné ! Málokdo však ví, že pro děti zdejších pasekářů a děti z okolních chalup byla na Soláni už v roce 1886 zřízena jednotřídní škola, která měla dětem usnadnit cestu do kmenové školy ve Velkých Karlovicích ,,U kostela“, vzdálené odtud asi 6 kilometrů.

Vyučovalo se tady v jedné polovině chalupy soláňského osadníka Františka Matyščáka a prvním kvalifikovaným učitelem na této škole byl karlovský rodák Jan Barvič. Chodily sem děti bydlící na okolních kopcích patřících do Vel.Karlovic, Nového Hrozenkova a z počátku i Solance, protože Matyščákova chalupa byla téměř na hranici všech těchto tří obcí .
Místnost ve které se tady učilo však nebyla dost velká a tak se stávalo, že v zimě když přišlo do školy víc dětí - tak už nebylo v lavicích dost místa a žáčci pak posedávali okolo stolku, nebo byli natlačeni u tabule na zemi.
Zařízení této místnosti bylo zanedbané, všude to tady protahovalo a staré rozvrzané lavice s polámanými opěradly jen dokreslovaly neútulné prostředí ve kterém se děti učily .
Tyto skličující poměry tu přetrvávaly až do jejího uzavření pro dlouhodobé spory o úhradě nákladů na její provoz mezi zúčastněnými obcemi Vel. Karlovic a Nového Hrozenkova.
Teprve potom byla dána do provozu nová školní budova v Novém Hrozenkově - Bzovém, vzdálená od vrchu Soláně asi tak půl hodiny chůze a zrušena expozitura této školy na Soláni.“

Jak těžce a tvrdě se táhne polní brázda na kopci Soláni, táhli tu svoji brázdu vědění i učitelé na této soláňské škole při vzdělávání svěřených dětí. Se zanícením zavzpomínal na svoje učitelování na této škole pan učitel Ferdinand Wimmer, který tu nyní seděl mezi námi. „Učil jsem na této soláňské škole mnoho let a tak je v mé paměti zůstává řada vzpomínek. „Hlavně dojmy z prvního roku mého učitelování utkvěly v mé mysli, neboť jsem přišel na Soláň z prostředí úrodného Polabí a po několikaletém pobytu v Praze jsem se naráz ocitl v prostředí, které pro mne bylo velikým kontrastem.“

Od mládí jsem býval temperamentní povahy a vždycky mne přitahovalo všechno nové a nepoznané. Rozhodl jsem se tedy snadno a rád jsem odešel daleko od svého domova někam do hor a lesů, protože jejich krása a velebnost na mne vždy mocně působila.

„Soláň….Čarták - bože co pěkných vzpomínek se mi najednou dere do duše při pomyšlení na tuto školu a na řadu mladých učitelů, kteří tu učili již přede mnou. No, raději zanechám sentimentality a povím vám něco o životě této školy očima tehdy začínajícího učitele.“
Dnes už ani přesně nevím ve kterém roce to bylo, když jsem poprvé v životě přejel hranice Moravy. Cestoval jsem tehdy z Čech společně s jedním kolegou učitelem, se kterým jsem se cestou seznámil a který dokonce na zmíněné „ škole na Soláni“ několik let učil a nyní se prý rozhodl vrátit se do svého rodného kraje.

No a já jsem pak přímo z vlaku šel složit předepsanou učitelskou přísahu do rukou meziříčského inspektora p. Jana Kroutila - který byl později jmenován okresním školním radou. Již tehdy to byl takový starší pán s prošedivělým plnovousem, který se podle tehdejších zvyklostí stále podepisoval „ c. k. okresní školdozorce“.

Vidím to jako dnes, jak mi po složené přísaze podával ruku a povídal: „Pane učiteli, přicházíte z Čech a neznáte Valašsko ani tu školu na Soláni. Prosím Vás tedy předem, abyste nám neutekl až tu školu uvidíte ....“
„Pamatujte si, že ten kdo si odbude rok nebo dva na Soláni - tak bude mít později při obsazování míst na jiných školách přednost před ostatními .“ Pravdou je, že jsem tehdy ještě neznal ani Soláň a ani tu školu jsem si neuměl dost dobře představit, ale přesto mi tato slova připadala poněkud zvláštní ...

No, ale abych nezůstal doma bez místa a mamince na krku, tak jsem mu možná tak trochu i z furiantství přislíbil, že neuteču. Z Rožnova na Hutiska nás potom svezl nějaký vozka z Horní Bečvy, zavazadla jsme si zatím nechali v hostinci u Čajků a pak jsme s kolegou šlapali pěšky až do Karlovic.
Zářijové sluníčko pěkně hřálo, ale my jsme po celonoční jízdě vlakem a dnes už také dosti naběhaní - statečně stoupali do vrchu Soláně. Všude kolem nás byly překrásné kopce a hory porostlé černými lesy, uzoučká údolí a sem tam po návrších roztroušené chaloupky. Už cestou mne to všechno dojímalo, ale marně jsem hledal nějakou skupinu stavení, osadu, či dokonce nějakou vesnici ….

Tenkrát tu ještě nebylo té dnešní moderní a široké silnice přes Soláň a tak ta stará klikatá a strmá cesta - sem tam lemovaná dřevěnými chalupami nám dávala pořádně zabrat. Konečně jsme asi po hodině cesty zcela utahaní stanuli na vrcholu kopce - před hospodou Jury Vašuta na Čartáku .

Tady jsme se na chvíli zastavili, protože můj kolega tu prý po dva roky bydlel a podle vyprávění se tu po určitou dobu také stravoval. A tak jsme si zde trochu odpočinuli a po pár minutách chůze po cestě svažující se ke Karlovicím jsme zůstali stát u skupiny tří chalup, stojících hned u silnice. „Tak kolego jsme v cíli našeho putování …“ V jakém cíli ?- táži se udiveně…. „No, to je ta škola na Soláni“ s úsměvem prohlásil můj průvodce. .

Já ale marně pátrám očima po nějaké zděné budově a po něčem co by mi aspoň trochu připomínalo osadu. Dívám se na chalupu, na kterou mi kolega ukazoval a teprve nyní jsem pochopil ta záhadná slova pana inspektora, která mi tak zdůrazňoval….
Nečekal jsem mnoho, ale přesto jsem nedovedl utajit své zklamání. Můj kamarád to hned vytušil a tak mne začal utěšovat. „Co teď - vrátit se ?“ To přece nepřipouští má chlapská hrdost - a tak nakonec zvítězila moje touha po poznání něčeho nového, spojená s pocitem dobrodružství ….

Škola stála hned u cesty a byla to vlastně obyčejná chalupa se všemi znaky chudých horských stavení. Vpředu vchod a vedle přistavěná kůlna pro vozy. V tmavé síni pak byly dvoje dveře, z nichž jedny vedly do čtvercové jizby která sloužila jako učebna a ty druhé vedly do další užší místnosti, kterou obýval gazda Matyščák se svojí rodinou. Obě tyto místnosti pak byly propojeny jen slabými venkovskými dveřmi. Přestože se v této chalupě učilo už mnoho let, nebyla dosud přizpůsobena svému účelu. Učebnou byla nízká tmavá místnost s trámovým stropem a třemi malými okénky. V rohu místnosti obyčejný stůl a židle, ve druhém rohu velká zděná pec, ve které se při pečení topilo z té druhé hospodářovy jizby .

I přes uzavřené dveře tu bylo při vyučování slyšet všechno co se tam děje. Na jaře když hospodář brával do své teplé jizby vylíhnutá jehňata či kůzlata, tak se občas stávalo, že místo odpovědi nepozorného žáčka se za zády učitele ozvalo zamečení malého kůzlete.O nějaké hygieně tu také nebylo řeči. Obyčejný suchý záchod stál na druhé straně chalupy, ale děti chodily stejně raději na stranu do přírody.

Po předběžném seznámení se s rodinou Matyščákovou jsem pak sešel dolů do Karlovic a můj kamarád se vrátil na Čarták, aby si tu složil své věci k odstěhování.
Cestou ze Soláně jsem se kochal pohledem do krásného karlovického údolí, v dálce před sebou na sluncem ozářené hřebeny Javorníků a naráz jakoby se mně tu začalo líbit.
Dolů do Karlovic jsem dorazil až pozdě odpoledne a tady na mne čekalo další milé překvapení. Velmi přátelsky jsem byl uvítán tehdejším panem řídícím Duškem i s celou jeho rodinou, což na mne příjemně zapůsobilo.
Tady jsem také poznal svého nového kolegu učitele Tomáška s jeho rodinou, se kterým jsem se zvlášť srdečně přivítal, neboť jsme oba pocházeli ze vzdáleného Polabí.

Škola ,,U kostela“ byla tehdy i mojí kmenovou čtyřtřídkou a tak mimo pana řídícího Duška tu ještě působili nějací další kolegové a já se tedy jako nový učitel na soláňské exposituře stal novopečeným členem jejich učitelského sboru.
V příštích dnech jsem také poznal učitele z ostatních karlovských škol a tím ze mne spadl poslední dojem tísně z odloučení od domova. Kamarádů zde budu mít dost a tak mně už jen zbývá těšit se na nový pěkný život. Hned druhého dne jsem se rozhodl, že budu bydlet tady dole a na Soláň do školy že budu denně docházet.
Najal jsem si tu pěknou světničku v podkroví u krejčího a obchodníka Jana Vašuta - hned u mostu přes Bečvu, kde bydlel také jeden můj kolega. A udělal jsem dobře. Byla to velmi slušná rodina a tak jsem tu měl bydlení i se snídaní a obědy jsem měl zajištěné u jednoho místního řezníka. Jeho žena mi pak navíc ještě dávala na cestu na Soláň kus chleba a slaniny, tlačenky nebo klobásy a tak ty dobré obědy jsem zpracoval vždycky až k večeru, po návratu ze školy.

Školní rok podle zvyklostí vždy začínal Božími službami, kterých se podle předpisů povinně zúčastňovali všichni žáci i učitelé. Pan řídící Dušek mi sice říkal, že ráno nemusím jít až nahoru pro děti, že ony sejdou dolů samy, ale mně to nedalo a už o půl šesté ráno mne má zvědavost hnala na Soláň. Chtěl jsem se v tento první den s dětmi také trochu seznámit a přivítat se s nimi. Bylo krásné prosluněné ráno a tak jsem dychtivě spolu se sluníčkem stoupal nahoru, kde už zatím bylo na Soláni před školou dětí jako smetí. Sbíhaly se tu ze všech stran, z blízkých i vzdálenějších chalup které do této školy patřily. Za blízkou chalupu se tenkrát počítala i chalupa třeba hodinu vzdálená a tak sem chodívalo až 70 i více žáků .

Děti se tu proháněly před školou a když jsem k nim dorazil tak už se chystaly jít dolů . Věřte - nevěřte, ale přišly tenkrát ke škole skoro všechny, aby uviděly toho svého nového učitele. To vám ale byli tenkrát školáci .....Tehdy takový třináctiletý ogar - to byl hotový chlap a stejně staré děvče - skutečná roba. Ty jejich upracované ruce už samy hovořily o těžké práci kterou vykonávali, aby pomohli svým rodičům zahánět bídu.
Už tenkrát se tu říkávalo - že tady na kotárech je konec chleba a začátek kamení. Ale přitom všichni ti velcí i malí školáčci byli upřímní, lnoucí ke svému horskému učiteli s dětskou důvěřivostí a opravdovou láskou.
A co teprve prvňáčci. Většina z nich byla ustrojena v nových šatech, jak to v tento den bývalo zvykem. Očividně se v nich ještě neuměly pohybovat a tak svými pohyby člověku spíš připomínaly malé neohrabané medvídky. Se žádným z těchto malých školáčků však nepřišel nikdo z domova jako doprovod, jako je tomu ve městech. Takovým rozmazlenostem tu nebyli rodiče zvyklí a také by jim na to kvůli celodenní práci v horách či na poli nezbyl čas.

Když jsem se objevil v posledním záhybu silnice, všechna ta mládež se proti mně rozběhla a místo pozdravu, který jsem od mládí z úst dětí slýchával ,,Pochválen buď pán....“ atd. - vítaly mne ty děti tím pro mne novým upřímným pozdravem: „Pěkně vítáme, pane učiteli“. Byl jsem trochu překvapený a dojatý zároveň o to víc, neboť se mi všichni hnali po rukou, aby mne ,,obtůláním“ ruky uctili a přivítali .

Nebyl jsem zvyklý na takový projev vítání a proto jsem zoufale zvedal ruce nad hlavu a bránil se, protože mi na nich stále dvě až tři děti visely a tahaly je dolů. Bylo to však milé a teplé přivítání. Vzpomínám si, že tenkrát jedna malá baculatá holčička v nových šatečkách stála tiše a skromně opodál, ale když ten ,,obtůlací“ nával pominul, tak najednou cítím, že mi někdo hladí ruku. Byla to ona. A než jsem se nadál, políbila mi ji - až to mlasklo.
Držela v ruce jakýsi uzélek, který mi strká do ruky a povídá :,,Strýčku, nescete-li hrušek ? Maměnka vám ich posílajů, abyste okoštovali . A nebudu-li hodná , máte ně nabiť...“

Zdejší děti každému i cizímu staršímu člověku říkávaly strýčku a ani tento malý prvňáček nebyl ještě zvyklý říkat ,,pane učiteli“. Pohlédl jsem do jejích důvěřivých oček, ale neměl jsem odvahu její prostý dáreček odmítnout. Pohladil jsem ji po vlasech a vzal si uzélek se slovy, že nechávám maměnce pěkně děkovat. Všem dětem jsem pak ale připomněl, aby příště ničeho nenosili, že bych to podruhé už nepřijal .

Vzpomínám si, že děti na Soláni rády v nestřeženém okamžiku pohladily ruku učiteli a že dcerky, třeba už i škole odrostlé, mluvívaly o sobě ve středním rodě:,,Já sem šlo, já sem bylo“ atd. Všem dívkám bez ohledu na stáří se říkalo ,,děcka“ a chlapcům ,,ogaři“ .
Obklopený houfem dětí, zvědavě jsem pak po cestě naslouchal jejich nebojácným zážitkům a když jsme sešli pod kopec, tak jsem je teprve seřadil. V Karlovicích jsme se přidali k ostatním žákům a společně jsme pak odešli do kostela.
Ten památný dřevěný kostelík mne už na první pohled zaujal svým typicky valašským slohem a svojí starobylostí a pokaždé když jsem pak chodíval okolo, tak jsem obdivoval jeho zajímavou architekturu.

Potom však už nastaly všední dny. Pokud bylo vyučování, tak jsem každé ráno chodil pěšky na Soláň a až odpoledne jsem se vracel zpět. Na jaře i na podzim, když bylo jen trochu slušné počasí tak to byla radost šlapat nahoru za ranního sluníčka. Horší to už bývalo v zimě když napadlo hodně sněhu. Tenkrát tu bývaly mnohem větší zimy, mrazy byly krutější a sněhu někdy napadalo tolik, že se ty malé chaloupky v té spoustě sněhu úplně ztrácely.

Kolikrát jsem šel takto proházeným sněhem jako ulicí mezi vysokými domy. Pan řídicí Dušek mne nejednou upozorňoval, že do školy sice musím každý den i v zimě, ale kdyby se mně prý na cestě ztratily koleje od pošty, která zde každý den projížděla, tak abych se vrátil. Ale já mohu dodat, že jsem nikdy nevyužil možnosti nevidět ty koleje a tak když pošta projela - došel jsem i já. Vyučování na této škole bylo pro učitele náročné a únavné, ale všichni učitelé tady učili s pochopením už k vůli dětem, které s úctou dávaly najevo svoji vděčnost za to, že si z této chudičké horské samoty mohly odnést aspoň takové vědomosti, které jsme se jim snažili vštípit do hlavy.

Tenkrát bylo na valašském venkově poměrně hodně duševně zaostalých a nenormálních dětí, ale kupodivu tady na Soláni tomu tak nebylo. Děti tu byly po této stránce zdravé, ba naopak byly velice bystré a snadno chápavé a možná k tomu přispíval i jejich těžký život tady na horách. Mnohem rychleji duševně i rozumově dospívaly a přes svoji dětskost mnohem dříve přebíraly chování dospělých lidí.

Na své učitelské pouti jsem prošel několika valašskými obcemi a ke chvále horalů ze Soláně mohu odpovědně říci, že tam bylo i málo lidí kteří propadli alkoholu, takže se jeho zhoubné následky ani u jejich dětí neprojevily.
Vyučování bylo pro učitele náročné také proto, že neměli téměř žádných vyučovacích pomůcek. Vzpomínám si, že tu byla jen jedna stará roztrhaná mapa bývalého Rakousko - Uherska a žádné jiné zeměpisné, přírodopisné, fyzikální či dějepisné pomůcky tu nebyly. Učitelé si proto museli pomáhat jak se dalo. Zhotovovali si různé pomůcky sami a nebo si je přinášeli ze školy ,,U kostela“ a zase je pak museli odnášet nazpět.
Hlavní pomůckou učitele tedy byla pouze jeho hlava a jeho schopnost vytvořit dětem tu správnou představu i bez názorných pomůcek. Velké potíže s výukou bývaly také v sezónním období, kdy děti musely doma pomáhat rodičům na polích, v lese, nebo při opatrování mladších sourozenců. Za těchto okolností se učitel na Soláni jen těžce probíjel dopředu, jestliže chtěl dosáhnout lepších výsledků ve svojí práci.

„Musím však přiznat, že tehdejší inspektor p. Jan Kroutil, byl v posuzování práce učitelů spravedlivý. Dobře znal zdejší poměry a věděl, co brzdí i tu největší snahu a píli učitele a čeho je vůbec schopen dosáhnout....“
No, a tímto hodnocením končí i moje povídání o této škole „ Na Soláni“. Na závěr bych se přece jenom chtěl rozloučit se zamyšlením nad jeho poslední úvahou, která možná mnohým připomene i dnešní poměry v naší společnosti a která potvrzuje staletou pravdu - že některé lidské vlastnosti snad ani nelze vymýtit…..

„Stále však nemohu zapomenout na sliby dané mi panem inspektorem Kroutilem při nástupu na Soláň a na sliby o přednostním právu učitele při obsazování dalších míst. Bohužel, pan inspektor šel potom brzo do penze a tak jsem se už raději nepokoušel jeho sliby uplatnit. Když jsem to totiž jen jednou zkusil - byly protekční síly pro místního uchazeče mocnější než sliby bývalého inspektora. Přesto nelituji - vždyť takový slib se tenkrát dával každému kdo byl jen trochu ochotný na tuto školu jít….“

Miloslav Helis

Další články autora:

O malém Ondráškovi

Na prázdninách u staříčka