Jak jsem se stala redaktorkou
Setkání s Yvettou Simonovou
Když jsem si na plakátech našeho čáslavského divadla přečetla, že se chystá koncert Josefa Zímy, kde bude jako host zpívat Yvetta Simonová, neměla jsem stání.
Jestli jsem nějaká redaktorka časopisu pro seniory, rozhovor s nimi prostě nesmím zmeškat. Vždyť většinu čtenářů v dobách jejich mládí právě Yvetta Simonová a Josef Zíma provázeli na čajích, v rozhlase, v dávných televizních pořadech, a oba ve své době patřili k nejpopulárnějším.
Musím se pochlubit, po ročních „redaktorských“ zkušenostech už mám telefonní čísla na několik lidí, kteří mají možnost pomoci mi s kontaktem na některé umělce. A tak jsem získala číslo Yvetty Simonové. Slíbila mi, že to dojedná i s „Pepíčkem“, že to nebude problém. Kromě jednoho. Paní Yvetta se odmítá nechat fotografovat. „V mém věku už nechci.“
Věděla jsem, že bez fotek to nepůjde. Přemlouvala jsem a přemlouvala, neuspěla jsem. Nakonec jsme se shodly na kompromisu. Paní Simonová pár fotek přiveze a nechá mě, abych si je oskenovala.
Přestože jsem to měla „skvěle“ vymyšlené, nakonec to byl velký fofr a nervák. Ten den bylo hnusné počasí, z Prahy nějaké objížďky, přijeli skoro o hodinu později, než jsme měly domluvené. Navíc jsem musela s jejími fotografiemi odběhnout na náměstí do informačního centra, kde mají skener a fotografie oskenovat, aby si je paní Yvetta mohla zase odvézt domů. Nechtěla je dát z ruky, jsou to už její poslední.
No, stihly jsme to. Vyzvídala jsem, paní Yvetta se při tom česala, líčila, oblékala… A to jsem ještě ve své nervozitě nechala doma na stolečku připravený diktafon, takže všechno psát pěkně do bloku. Když se daří, tak se daří, znáte to….
Přesto si myslím, že se to naše vyprávění nakonec docela povedlo. Dnes vám nabízím půlku věnovanou Yvettě Simonové, příště vyprávění pana Zímy. Ve společném článku vyšlo jejich povídání v lednovém čísle časopisu Doba seniorů.
„ Zpívat pro radost sobě i lidem…. dokud nám to zpívá“
„Tuhle písničku milovala moje maminka,“ otáčí se ke mně starší paní, když na pódiu zazní „Pod starou lucernou“. „Písnička mého mládí,“ přitakává ta druhá. Na jevišti stojí elegantní dáma, symbol šedesátých a sedmdesátých let, paní Yvetta Simonová (84). Již přes padesát let zpívá, a stále krásně. Hlediště je plné, židličky jsou i vedle sedadel. Spolu s Josefem Zímou přijeli do čáslavského Dusíkova divadla. Sérií koncertů oslavuje pan Zíma – pro většinu diváků stále „Pepíček“ – své osmdesáté narozeniny. Paní Simonová vystupuje jako host. Na dveře její šatny ťukám nejdříve a prosím ji o pár vzpomínek.
„Je to už hodně dávno, kdy jsem poprvé stála na jevišti a zpívala divákům. Ale už jako malá holčička jsem po rodičích a jakýchkoliv hostech naší rodiny vyžadovala potlesk- tenkrát za své taneční kreace. Pak přišel na řadu klavír. Přála jsem si stát se učitelkou hudby, ale vyšlo to všechno jinak. Své „pedagogické umění“ jsem si vyzkoušela alespoň na své sestřenici, kterou jsem naučila noty a první základy hry na klavír. Můj děda byl kapelníkem, hrával na sokolských zábavách, uměl na housle, na trubku, měla jsem po kom lásku k hudbě podědit.
Jsou písničky, které mě provázejí celým životem, např. Páni kluci – tu písničku zpívám dodnes. A která je má nejslavnější? Těch známých je velké množství, ale snad píseň Stůj, při mně stůj – svatební píseň, která se často hrávala při obřadech. Ne, mně při svatbě nehrála. Před oltářem jsem stála dvakrát, ani jedno manželství nevyšlo. Jak mi kdysi řekl V. Štekl: Ty ses vdala za publikum. Asi měl pravdu. Má popularita, mé pěvecké úspěchy byly na úkor osobního života. Miluji publikum, nevím, jak to jinak říci.
S výchovou syna mi hodně pomáhaly obě babičky, jen díky tomu jsem kromě krátké mateřské přestávky vlastně jeviště nikdy neopustila. Dnes už mám vnučku i pravnučku, hudební geny v sobě mají, ale kumštu se profesionálně nevěnují.
Mým třetím a posledním partnerem byl Karel Vlach. Když si na něj vzpomenu, ihned se mi vybaví jeho kapela, slyším v duchu zvuk jejich znělky… Karel byl milovníkem suchého, sarkastického humoru, rádi jsme se spolu smáli. Miloval šunkofleky, a já mu je oddaně vařila. Oba jsme byli ve své profesi maximalisté, poctivě jsme cvičili, všechno muselo dokonale klapnout. Vůbec nepřicházelo v úvahu něco ošidit.
Pravidelně doma na koberci cvičím, mám takovou speciální sestavu na bolavá záda, a samozřejmě každý den trénuji hlas. Bez toho to nejde, ať už mám vystoupení, nebo nemám. Sousedi v domě si asi zvykli, nikdy s tím nebyl žádný problém. Ráda si čtu, chodím na procházky. Řídit auto mě bavilo, teď už se ale bojím. Pokud je to nezbytné, jezdím jen po „svých“ trasách.
To víte, že mě v profesionálním životě potkala i řada trapasů. Vzpomínám, jak jsme jednou natáčeli na ploše letiště. Měla jsem boty s vysokými kramfleky, náročnější pohybové kreace jsme tenkrát nacvičili s choreografem Koníčkem. No a při samotném natáčení mi mezi panely uvízl podpatek, bota se vyzula, dozpívala jsem napůl bosá.
I když mi můj první manžel říkával, že nejsem kalhotový typ, že jsem taková „česká Mařenka“, kalhoty nosím ráda. Na ženách vyšší postavy vypadají dobře a jsou i na cestování pohodlnější. Své oblečení jsem si nechávala šít v salónu Styl nebo Eva. Vzpomínám na jedny krásné šaty, celé bílé se šálem přes ramena, měla jsem je moc ráda. Ani nevím, kde skončily…
Svůj první duet jsem nazpívala s Richardem Adamem, jmenoval se Příběh naší lásky. Zpíval to původně sám, ale pak někoho napadlo, ať to zazpíváme spolu, že to bude zajímavější. Nejčastěji jsem zpívala s Milanem Chladilem, krásně nám to ladilo. Byli jsme i velmi dobří kamarádi, ale těch společných vystoupení na různých zájezdech bylo tolik, že jsme si docela rádi občas od sebe odpočinuli. Dnes vystupuji s Milanem Drobným, někdy s Pepíčkem Zímou.
Miluji květiny – konvalinky, růže, karafiáty. Dostávám je od publika velmi často a jsem za ně nesmírně vděčná. Na vystoupení se těším vždy, jen mám trochu obavu, aby mi nepřestala sloužit paměť. Na některá jména si už občas nemohu vzpomenout, ale texty písní mám v hlavě zatím bezpečně uložené, a to mi dodává jistotu.
Myslím, že v seniorském věku je důležitý elán. Alespoň pro mě. Najít si to, co vás baví, radovat se ze života. Ale to záleží na každém jednotlivci. Poprat se s tím, co se nedaří, nerezignovat, nefňukat.“
Vzpomínky paní Simonové jsou zajímavé, poslouchala bych je moc ráda, ale paní Yvetta je už netrpělivá. Vystoupení se blíží, je třeba se připravit. Loučím se moc nerada a přeji jí hodně tak úspěšných a diváky vítaných představení, jako je to dnešní…
Příště pokračování vzpomínky druhého protagonisty koncertu, pana Josefa Zímy.
Eva Procházková