Josef Hejna: …jak zákony kázaly nám
Možná v tom máte větší pořádek než já, možná ovšem tápete podobně. Proč běžel ten statečný Řek 42 kilometrů a proč jiní stateční Řekové padli, jak zákony kázaly jim? Nebo to byli stejní hrdinové? Neuděláme si v tom spolu trochu pořádek?
Řecko- perské války byly, jako ostatně všechny války, bojem o území, vliv, moc. Na jedné straně mocná Perská říše, která měla své centrum zhruba v dnešním Turecku, na opačné straně rozvíjející se kultura řecká, kultura malých městských států, které se ale v případě konfliktu dokázaly až překvapivě sjednotit. Pro lepší zařazení si připomeňme, že mluvíme o mladší době železné, nikoliv tedy o době bronzové řeckých bájí a konečně i vyhlazení Troje. Připomínám to proto, že bronzovými meči se příliš nebojovalo, tam víc znamenaly luky, šípy, kopí a dvojkolky, které ve své době působily jako jisté starověké tanky. Ovšem perské války, to už je páté století před naším letopočtem, a tam už ostré železné meče a boj muže proti muži sehrály svou roli. Ale k té historii.
Dříve byla bitva u Marathónu. Je datována do roku 490 před naším letopočtem a odehrála se na řeckém pobřeží u Marathónu. Méně početní, ale lépe vyzbrojení Řekové, přesněji Athéňané, se utkali s invazní armádou perského panovníka Daria. Početně slabší, ale lépe vyzbrojení Řekové celkem jednoznačně zvítězili, patrně také díky lepší vojenské taktice. Řecký voják jménem Feidipidés běžel potom do Athén, aby zvěstoval, že jeho spolubojovníci zvítězili, a když to oznámil, vyčerpáním zemřel. Na tomto historickém základu vznikla i slavná olympijská disciplína. Běžci už v cíli naštěstí neumírají.
Bitva u Thermopyl byla o deset let později než ta u Marathónu. Následovník Dariúv, perský král Xerxes, shromáždil na tu dobu nebývalou invazní armádu. Historik Herodotos ji počítal dokonce na miliony, což je patrně číslo přehnané, přesto to bylo obrovské tažení, vlastně trestní výprava proti řeckým městům, která se nechtěla podvolit perské nadvládě. V čele odporu stály Athény a Sparta, a tak se nakonec odpor proti Peršanům soustředil do horského průsmyku severozápadně od Athén. Thermopyly, tedy Horká brána (podle horkých pramenů) byly ideálním místem na bránění. Navíc snad byly vybrány i proto, že souvisely se smrtí Hérakla, za jehož vzdálené potomky se považovali spartští králové. Obraně totiž velel statečný spartský král Leónidás. Boj se vedl opravdu na život a na smrt, několik dnů. Rozhodla nakonec zrada, Peršané se dostali tajnou stezkou na obránce ze zálohy. Leónidás ještě stačil zachránit část své armády tím, že je odeslal mimo průsmyk a sám, s tisícovkou mužů, setrval. Prý vzal sebou do válečného nebe dvacet tisíc nepřátel.
Porážka u Thermopyl ale současně znamenala začátek konce perské nadvlády. To už je ovšem jiný příběh, příběh o tom, jak Řekové postupně ovládli moře a stali se Peršanům rovnocennými soupeři. Možná i proto složil hrdinům z průsmyku básník Simónidés z Keu slavný epitaf, který možná znáte ze školy:
Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským
že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.
***
Zobrazit všechny články autora