Senioøi a moderní technika
Ano, já vím, ¾e toto je téma je okoukané, opotøebované a skrz-naskrz proposmívané. Ale taky je vìèné! V minulosti to byla tøeba Babièka, která si propálila pìtadvacetiletý fìrtoch novým typem fosforového zapalování... V souèasnosti je to vìtšina nás, seniorù, kteøí svádíme nerovný boj s moderní technikou a s lítostí vzpomínáme na mládí, kdy nejslo¾itìjším pøístrojem v domácnosti byl mlýnek na mák... A já vìøím, ¾e v budoucnosti nìjaký mùj pravnuk bude shovívavì radit svému dìdovi - mému synovi -: "Dìdo, jenom dej ruku takhle a poletíš!" Obzvláš» pevnì tomu vìøím ve chvíli, kdy mi syn jemnì vyèítá: "Ale, babi, toto u¾ jsme brali!" A mnì ne a ne pøetéct fotografie z digitálního aparátu do poèítaèe...
Ostatnì, jak jsem se uèila zacházet s poèítaèem, to teï popisovat nebudu. Jednou, za deštivého podzimu, o tom míním napsat monografii. Ne takovou, jakých jsem desítky prostudovala a s opovr¾ením je odhodila - prý "Práce s poèítaèem pro úplné zaèáteèníky"! "Internet pro seniory nad osmdesát let!" "Jak mù¾e i úplný laik zvládnout poèítaè v sedmi krocích!" A potom tam hned na tøetí stranì z nièeho nic napíší, ¾e máte nastavit kurzor na ikonu a udìlat dvojitý klik! Kurzor neznáte vùbec, o ikonách víte nìco málo, pokud jste pravoslavného nábo¾enství a pøíkaz na kliky vás pobouøí - pokud jste je dìlali naposledy na tìlocviku v obecné škole, jako já. Pøece s nimi nezaènu znovu teï, kdy¾ se na mne øítí osmdesátka!
V MOJÍ knize o poèítaèích budou jenom informace zásadního významu!
Napøíklad: Vìdìli jste, ¾e vìtšina elektrických spotøebièù funguje lépe a radostnìji, jsou-li zapojeny na elektrickou sí»? Jestli máte notebook, pøeskoète to. Já mám staromódní poèítaè, odhaduji ho na druhou polovinu sedmnáctého století a u¾ nìkolikrát jsem na nìm zkoušela pracovat, kdy¾ nebyl zapojen do zásuvky. Moc to nešlo.
Anebo: Ikony (malé obrázky) na monitoru (obrazovce) mohou nìkdy z nièeho nic zmizet, zejména takhle ve ètvrtek podveèer. Nehledejte je, prosím, pod stolem, tam nespadly, vyhodíte si plotýnku (zkušenost autorky). Nevolejte policii, volejte vnouèata!
I z tìchto mála ukázek je jistì vidìt, ¾e moji ètenáøi mi budou rozumìt jako Pra¾ané Mozartovi!
Ale zpìt k jiné technice
Kdy¾ mne nauèili nastavovat na videu èasovaè (timer), byla jsem pyšnìjší ne¾ ta známá princezna. Uznávám, ¾e to šlo ztuha. S výukou zaèala jedna neteø, ale po chvíli se jí zdálo, ¾e moje IQ je tak nízké, ¾e skoro záporné. Zavolala svoji sestru, která je shodou okolností taky mojí neteøí, my jsme rozlehlá rodina. Ta pøistoupila k problému velmi sebevìdomì, ale ztroskotala na faktu, ¾e jejich video doma je úplnì jiné. Je prý èerné, zatím co to moje je jakoby støíbrné. Rezignovala a zavolala svého mu¾e. V tomto bodì zaèala situace výraznì pøipomínat pohádku "Zasadil dìdek øepu…", vùbec by mne nepøekvapilo, kdyby pøišli ještì i pejsek, koèièka a myšièka. Ale nepøišli. Pøišel jenom ten man¾el neteøe a hluboce nás urazil, proto¾e u¾ ve dveøích pozdravil: "Áááách, vy ¾enské!" Chtìly jsme ho ¾alovat, proto¾e podle ústavy se ¾eny urá¾et nesmìjí, ale taky jsme chtìly, aby nás nauèil nastavovat ten èasovaè, tak jsme mu to velkodušnì odpustily.
*****
Ve všech uvedených a hlavnì v mnohých neuvedených pøípadech jsem byla za debilku. Ale jsou v ¾ivotì seniorù i záøivé chvilky, kdy zvítìzí nad mladou generací, která všechno ví, všude byla a kde ještì nebyla, u¾ tam má rezervaci.
Vybírala jsem si peníze z bankomatu. V diskrétní vzdálenosti za mnou stál mladý mu¾ a šílel. Byl to nìjaký nervóza, i kdy¾ uznávám, ¾e ne¾ otevøu kabelku, vyberu z ní penì¾enku, zavøu kabelku, otevøu penì¾enku, vyberu z ní bankomatovou kartu, zavøu penì¾enku a zaènu uva¾ovat, kterým koncem ji vsunout...struènì øeèeno, chvíli mi to trvá. Ten mládenec mìl nervy køehké jako štrùdlové tìsto, zaèal pokøikovat, ¾e seniorùm by mìli bankomat zakázat a hlasitì vyzýval parlament, aby pøijal pøíslušný zákon. To u¾ jsem mu uvolnila místo a opodál jsem otvírala kabelku, vybrala z ní penì¾enku, zavøela kabelku, otevøela penì¾enku, vlo¾ila do ní kartu a peníze, zavøela penì¾enku...
Ohlušující rány mne zarazily v poklidné, systematické èinnosti. Mladý mu¾ tloukl do bankomatu pìstí a vulgárnì mu nadával. Kdy¾ mu vysvìtlil, co si myslí o nìm, o jeho bance, o Mezinárodním mìnovém fondu a svìtovém finanènictví vùbec, otoèil se a odcházel. Pochopila jsem, ¾e bankomat mu se¾ral kartu.
Nevím, co mne to napadlo, snad to bylo tím, ¾e jsem ten bankomat znala. Byl to milý pøístroj, kolikrát mi vydal pár korun tìsnì pøed dùchodem, kdy jsem na úètu u¾ nemohla nic mít. Moji mladí mne na zacházení s bankomatem školili opravdu dùkladnì a opakovanì zdùrazòovali, ¾e si mám v¾dycky ovìøit, jestli byla karta nenávratnì spolknutá. A tak jsem pøistoupila k bankomatu a jemnì »ukala do jeho tlaèítek. Pøístroj zøejmì poznal pøátelskou ruku, pøívìtivì zablikal a kartu vrátil! Ještì jeden "»uk" a vylezly i peníze!
"Mladý pane!" zavolala jsem za odcházejícím jinochem. "Máte tu nadílku! A poproste nìkoho staršího, aby vás nauèil zacházet s bankomatem!"
Blanka Burjanová
Další èlánky autorky: