Když je rodič učitel...

nemají to často jeho potomci lehké. Já osobně jsem byla „postižena“ rodiči učiteli oboustranně, ale na vlastní kůži jsem zažila nějaké nepříjemnosti, až když jsem začala chodit na 2. stupeň ZŠ, tedy do 6.třídy. Zajímavé je, že to nebyly nepříjemnosti se spolužáky, ale spíš s rodiči (lépe řečeno rodičkami) některých spolužáků. Postihla mě totiž ta rána osudu, že mne na češtinu dostala moje maminka. Další malér byl v tom, že mně čeština nikdy nedělala problémy, a tak jsem snad všechny diktáty psala na jedničky. To ovšem - aspoň podle třídních sudiček - nebylo normální. Maminky tří spolužaček došly k závěru, že mi maminka určitě nadržuje a diktáty mi ukazuje předem, a na základě těchto svých dedukcí poslaly řediteli školy žádost, abych byla komisionálně přezkoušena. Nu což! Mně tehdy bylo srdečně jedno, kdo a proč mne zkouší, a tak jsem napsala diktát opět na jedničku, zodpověděla bezchybně otázky z učiva 6. třídy - no a dámy měly po radosti.

Moje maminka taky byla příčinou toho, že jsem dostala svou první, ne právě lichotivou přezdívku. Maminka totiž ve chvíli nejvyššího rozhořčení ráda používala rčení: „To je ale skandál!“ Zřejmě ji při vyučování něco vyvádělo z míry dost často, takže ve vyšších třídách poměrně brzy získala přezdívku „škandálka“. To „š“ na začátku slova si žactvo změnilo podle hovorové podoby, aby přezdívka měla ten správný říz. A tak jsem se já zcela logicky stala „mladou škandálkou“…

Náš syn na tom byl o něco lépe, neboť kantorkou je jen jeho matka, zatímco otec je „normální“ inženýr. A je zajímavé, že syn své první střety s paní učitelkou v 1. třídě měl právě kvůli svému normálnímu otci.
Paní učitelka zcela oprávněně nesnášela u svých žáčků nějaké čmárání na okrajích sešitů, ba i savý papír (tzv.piják) musel být bez poskvrnky.
Domácí úkoly synkovi většinou podepisoval tatínek. I stalo se jednou, že propiska, kterou hlava rodiny hodlala udělit svůj autogram, nepsala a nepsala. Otec popadl nejbližší papír a propisku na něm rozepsal. Nevšimli jsme si, že se jedná o piják ze synkova sešitu. Druhý den synek přinesl v deníčku, který prvňákům nahrazoval žákovskou knížku, pokárání, že přes zákaz čmárá po savém papíru. Nebohé dítě nemohlo paní učitelku přesvědčit, že pachatelem byl tatínek…
Tatínkův rukopis je pro normálního čtenáře nerozluštitelný a o jeho podpise to platí dvojnásob. Tady přišla kosa na kámen hned při podpisu první synkovy úlohy. Otec načmárl svou obvyklou šifru, v níž při trošce fantazie bylo možno rozeznat první písmeno, ale zbytek příjmení splynul v podivuhodnou vlnovku. Na druhý den dítě přišlo ze školy nanejvýš rozčileno. Paní učitelka ho totiž osočila, že čmáral po okraji stránky v domácím sešitě a navíc nemá podepsanou domácí úlohu . Tentokrát musel tatínek místopřísežně prohlásit, že domnělá čmáranice v domácím sešitě je skutečně jeho právoplatný podpis.

Dnes už je syn dávno dospělý a pokračuje v rodinné kantorské tradici. Dalo by se tedy předpokládat, že syn bude i tradičně kantorsky úhledně psát. Avšak v tomto ohledu se stoprocentně "potatil". I v jeho podpise pozorný luštitel vyluští jen začáteční písmena, takže...?

Míla Nová