Pink ribbon
Tohle bude asi mnohým pánům připadat jako povídání, týkající se pouze žen. Což je veliký omyl. V poslední době kupodivu přibývá mužů, postižených stejnou nemocí. Také se článek možná někoho dotkne proto, že je to nepříjemné téma, k ranní kávě se nehodí a ani po dušičce nehladí. Oč jde: O akci, kterou v říjnu roku 1992 začala v Americe Estée Lauder Companies, nazvali ji Pink Ribbon. Evelyn Lauder, snacha Estée Lauder, zvolila růžovou stužku jako symbol všestranného boje proti rakovině prsu. V říjnu roku 1993 založila The Brest Cancer Research Foundation, která se věnuje výzkumu rakoviny a hledání nových léků a nových metod operativní léčby i pooperativní rekonstrukce. Od té doby organizuje toto hnutí také různé kampaně, které mají na tuto zákeřnou nemoc upozorňovat - a především sbírá peníze na zlepšení prováděných pravidelných kontrol (mammografie), pořádá osvětové kampaně, které mají (nejen!) ženy donutit k tomu, aby se nejen samy sledovaly, vyšetřovaly, ale také nechávaly vyšetřit včas, aby neváhaly s návštěvou lékaře, protože jenom tak se zvýší šance na to, aby byla léčba úspěšná a jen v tom případě je tato nemoc v mnoha případech vyléčitelná docela.
V Holandsku dostane během svého života rakovinu prsu jedna z devíti žen. Méně známo už je, že touto nemocí trpí také muži. Z každých 200 pacientů je
jeden muž. Již téměř dvacet let jsou u nás všechny ženy mezi 50 a 75 lety vždy jednou za dva roky volány na speciální bezplatné rentgenové vyšetření, mammografii. Celou zemí projíždějí pojízdné rentgenové stanice, jako vidíte na obrázku. Výskyt rakoviny prsu je bohužel častější v tak zvaných civilizovaných zemích, je velmi vzácný u žen do 35 let, u čtyřicetiletých také celkem zřídka, nejvíc postižená je skupina žen mezi 50 a 75 lety. Tento druh rakoviny je způsobován určitým druhem změn v DNA, není dědičný, ale sklon k němu je dědičný. Proto jsou ženy z rodin, kde se rakovina vyskytovala už u matek či babiček, kontrolovány zvlášť pečlivě., ale měly by již od mládí samy svůj zdravotní stav pečlivě sledovat.
Od roku 2003 se i Nizozemsko zúčastňuje mezinárodního hnutí Pink Ribbon – Roze lintje.. Vznikla nadace, která pořádá pravidelné sbírky na vědecký výzkum a jejím cílem je také především dosáhnout toho, aby bylo ve společnosti věnováno této nemoci ještě víc pozornosti, protože jen tak je možné zvýšit šance na vyléčení a zlepšení kvality života pacientů, kteří touto nemocí jsou postiženi.
Roze lintje, jak se stužka jmenuje holandsky je dnes symbol, známý v celém světě. U nás v Holandsku je každý rok celý měsíc říjen věnován akcím pod tímto znamením.
Do Nederlands Kanker Instituut-Antoni van Leuwenhoek Ziekenhuis v Amsterodamu přichází každý týden třicet nových pacientek s diagnosou rakoviny prsu. Je to celkem 5 procent všech nizozemských pacientek. Minulý rok dostala tato nemocnice, jako první mimo USA tak zvaný tomosynthese aparát, který trojrozměrnými rentgenovými snímky pomáhá lékařům stanovit lépe diagnosu.
Měla jsem možnost setkat se s týmem žen, specialistek, které pacientkám pomáhají v této zmíněné nemocnici v Amsterodamu. Nejvíc mne dojala jejich hluboká lidskost a opravdový zájem o pacientky. Hester, (43) je onkologický chirurg, další, Claudette, (39) radiolog, a jako děvčátko vypadající Linda.(36) je ošetřovatelka, vedoucí týmu „mammachirurgie“. Usměvavá a živá Linda mi řekla: „Pracovat zde, u pramene všemožného a intensivního boje s rakovinou, není zárukou, že mne mine osud pacientek, o které se starám. Přimělo mne to především k tomu, abych si víc uvědomovala cenu života a radovala se z každého pěkného dne.“ Nejstarší z těchto žen , Christina, (61) se zabývá psychologickými i všemi ostatními problémy pacientek. Je to velmi nesnadný úkol, problémů je mnoho a jejich rozmanitost je často nad její síly.Vytvořila si, za dlouhá léta své činnosti, něco jako ochrannou vrstvu, aby si svoji práci nenosila i domů, protože jinak by prakticky vůbec neměla žádný normální život. Ale když před několika lety onemocněla rakovinnou prsu její vlastní sestra, zmizela tato ochranná vrstvička téměř okamžitě a z Christiny byla jen sestra, pomáhající, trpící a doufající. Připadala mi nejstatečnější ze všech, profesionální, ale stále velmi citlivá a hluboce lidská.
Hester se chtěla původně zabývat psychiatrií, ale brzy jí začala fascinovat onkologická chirurgie, která jí připadala jako kombinace obojího. Zaujalo jí, že většina pacientů se v čase své nemoci začne zcela jinak dívat na svůj život, přehodnocuje svůj pohled na svět - a ona je ráda, že jim může pomoci nejen odborně, jako chirurg, ale také tím, že s nimi o jejich problémech hovoří. Ještě stále jsou v jejím životě momenty, kdy se neubrání slzám. „Neshledávám to nijak nepříjemné“, říká, „patří to k mému oboru. Někdy jde o dosti mladé matky, s malými dětmi, které mají pravděpodobně jen omezený počet let života před sebou. Mám sama malé děti a byla bych docela otupělá, kdyby se mně tyto problémy nedotýkaly“, říká zamyšleně. Také se občas, naštěstí ne často, vyskytne pacientka, která operaci odmítne. Té věnuje pokaždé obzvlášť dlouhý rozhovor, protože je pro ni těžké takovou podivnou volbu akceptovat. Je to pro ni hrozné, nechat pacientku odejít – ale svobodná volba, kterou každý pacient v Holandsku má, platí i zde.
Všechny tyto ženy, odbornice, mne shodně ujistily o tom, že především postoj rodinných příslušníků a přátel k pacientkám je nesmírně důležitý a jejich pomoc nedocenitelná.Láska a pozornost, trpělivá pomoc a podpora všech rodinných příslušníků, ale zejména účinná pomoc a pochopení manžela či partnera – to je jeden z neúčinnějších léků a moc na něm záleží.
Rekonvalescence je poměrně dlouhá, téměř vždycky následuje po operaci ozařování nebo dokonce chemoterapie a v té době je každá žena zranitelná ještě víc, než byla kdykoliv před tím. Pomáhat lze různě.
Nahoře vidíte amatérskou fotografii od Petra van den Berghe, se kterou vyhrál letošní soutěž, vypsanou nadací Pink Ribbon. Nazval jí „She walks in Beauty“.Je to fotografie jeho vlastní ženy, která se musela podrobit amputaci obou prsů. Vyzařuje sílu, energii a odvahu k životu. A ten hluboký výstřih? To jsou její svatební šaty, které si úmyslně oblékla obráceně. Fotografie byla vydražena za 1300 Euro, které byly dány na dobrý účel, samozřejmě na akci Pink Ribbon.
Petrova žena se podrobila radikální operaci, protože v její rodině byla z matčiny strany k této hrozné nemoci dědičná disposice, a když byla rakovina skutečně zjištěna i u ní, zvolila jistotu. Totální operaci. Dnes, po šesti letech, je zcela vyléčená, bez jakýchkoliv dalších nálezů.
Už dlouhá léta je mou přítelkyni česká dívka, provdaná za Holanďana. Také její starší sestra se provdala sem, do žabího království, ještě někdy před rokem 1968. Nakonec přišla v roce 1969 do Holandska i jejich maminka, aby mohla být spolu s dcerami. Hovořila plynně anglicky, získala dobré zaměstnání ve svém oboru, byla celkem spokojená - ale naneštěstí onemocněla. Byla po několika letech pobytu postižena rakovinou prsu. Zvolila hroznou, osamělou cestu - tu z nejhorších. Odmítla jakékoliv léčení. Nikomu se nesvěřila, svoje potíže tajila a k lékaři šla, až když byly její bolesti zcela nesnesitelné a jakákoliv lékařská pomoc vyloučena. Zemřela po opravdu velkém utrpení, ještě ne šedesátiletá.
Právě proto jsou obě její dcery už dlouhá léta velmi aktivní v boji proti rakovině, v různých osvětových akcích, v poslední době též v nadaci Pink Ribbon. Každoročně se celý měsíc říjen věnují neúnavně různým akcím, osvětovým besedám, shromážděním. Pro památku maminky a proto, aby se podobné případy pokud možno neopakovaly.
Věra Pokorná, Holandsko
