Píseň pro trampové

konec katovny v pustém lese

V této teď už zbourané – stalo se tak v srpnu 2007 - a dlouhá léta chátrající chaloupce na Láni, která nebyla chráněnou kulturní památkou, parodovali gymnazisté v roce 1914 tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. V chaloupce, kterou nazývali katovna v pustém lese. A jak že to bylo? „Stalo se tak o květnové sobotě v roce 1914 v Quartier Latin města Rychnov nad Kněžnou ve studentském kvartýru u Čermáků. Tehdy byli sousedi otřeseni lítým řevem vycházejícím z podkrovního pokoje. Netušili, že se parta studentů právě rozhodla založit hudební těleso, parodující vážné umělecké snahy Moravských či Pražských učitelů. Hlavním znakem nebyl ani tak zpěv, jako vysoké límečky,“ popisuje kronika začátky Kocourkovských. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských (P.S.U.K.) čili Kocourkovští učitelé.

Asi překvapí, že až na Miroslava Zápala, který s nimi ostatně působil jen krátce, nebyli učiteli, jejich vedoucím byl lékař Josef Káš (1897–1960, který později vydal i lékařské anekdoty pod pseudonymem Jan z Kocourkova) a že je k Jiřímu Červenému, řediteli slavného kabaretu Červená sedma, přivedl jejich kamarád Karel Poláček. A jak to mělo být? Přišli jednoho dne s dlouhým hubeným mladíkem Josefem Kášem, zazpívali Baladu na váhu a Oslavný sbor, který končil apotheosou „Budiž oslaven“, při čemž se poslední slovo opakovalo zpěvně několikrát, takže se správným akcentem bylo slyšet osla ven, a jeden ze sboru opustil samojediný se smutkem v tváři jeviště. Někdy s nimi zpíval Vlasta Burian, který byl sice ve fraku jako ostatní, ale s nahou hrudí a místo not si držel náprsenku. Kolem roku 1930 angažoval Kocourkovské učitele i původní Radiojournal, kde působil v hudební sekci Anatol Provazník, zase Rychnovák. Tímto technickým prostředkem stali se Kocourkovští učitelé známými po vlastech českých. Drželi se až do let padesátých, kdy jim byly zakázány černé fraky a mohli zpívat jen v civilním obleku.

To jsme se volně přidržovali vzpomínek Václava Koláčka, maturitní ročník 1922.
Největší sláva později osmičlenného kabaretu Kocourkovští učitelé - jejich výrazem řečeno představitelů popukalistiky - vrcholila ve 30. letech 20. století. Do roku 1958 měli 1364 veřejných vystoupení, mj. v Rychnově nad Kněžnou devětkrát a v Dobrušce sedmkrát.
K faktu, že v roce 1947 vystupovali i na Dnech československé kultury v Londýně, dovolte citovat vzpomínku Jaroslava Procházky, jednoho z Kocourkovských. Našel jsem ji v článku Ondřeje Suchého „Když Kocourkovští vystupovali v Anglii“, který vyšel 27. 12. 2007 v internetových Pozitivních novinách: Já mohu s hrdostí uvést, že anglické noviny několikrát psaly, že úspěch festivalu zachránili Kocourkovští učitelé a Skupa se svým Spejblem a Hurvínkem. Měli jsme také jedno společné samostatné představení - polovinu my, polovinu Skupa. Ve starém divadle, které jistě pamatovalo Shakespeara, na otřených, zvetšelých sedadlech zasedla smetánka anglického divadla a řada vynikajících osobností uměleckého světa. Obecenstvo to bylo náramné, reagovalo na každý náš hudební citát, bylo to zkrátka obecenstvo, o kterém jsme si říkali, že je jako to v Brně. V první řadě seděla jedna stará dáma, pečlivě učesaná, s lokýnkami, její zlaté brýle se leskly stejně jako všechny ty šmuky, které měla na sobě, a po skončení první poloviny se zvedla, křepce vystoupila na jeviště a podala mi velkou krabici cigaret s tím, abych je nabídl kolegům. Učinil jsem tak, krabici vrátil a dáma zmizela. V pauze nám naši angličtí přátelé řekli, že to byla sama Aghata Christie. Ty cigarety od ní jsme neschovali, ale s úctou vykouřili.

Dodejme, že zpívali ve filmech Kariéra Pavla Čamrdy (1931), U nás v Kocourkově (1934), Katakomby (1940) a Z českých mlýnů (1941), vytvořili 150 původních skladeb, natočili přes 30 gramofonových desek a na rozdíl od V+W byli nepolitičtí. Připomeňme z jejich repertoáru tři věci: Otoman a lesní panna, Balada o hřídeli osmkrát zalomené a Balada na váhu. Abychom si udělali trochu představu, pak např. Balada na váhu byla parodií na stejnojmenný sbor Vítězslava Nováka v podání Pěveckého sdružení moravských učitelů; zatímco Novák apoteozoval slovenskou řeku Váh, Kocourkovští učitelé pěli o obyčejné decimálce.

Buďme názorní a ocitujme dopis poslaný za první republiky do Radiojournalu učitelským sborem Obecné školy v Kostomlatech u Nymburka, který reagoval na recesistické užití nominativu místo akuzativu v „Receptu na trampskou píseň“:

Vezmi vášeň krásných retů,
vraž do toho Margaretu,
a pak jedno keňu malé,
sladkou Havaj a tak dále.
Všecko vraž do domku u jezera,
zahal to do večerního šera,
zapal ohně táborové
a máš píseň pro trampové.

“Protestujeme, aby byly vysílány písně od takových pochybných individuí, kteří se vydávají za učitele a zdiskreditovávají tak dobré jméno české učitelstva a kteří nevědí ani, že čtvrtý pád množného čísla od slova tramp je trampy a ne trampové.“
„Balada o hřídeli osmkrát zalomené“ připomínala nacistické cenzuře narážky na hákový kříž i osu Berlín-Řím-Tokio, a musela se proto uvádět jako „Balada automobilistická“. Kvůli jejich písni „Život je pes“, napsané na konci 2. světové války, měli problém po roce 1945 s komunistickým ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, který se jí cítil dotčen a cítil v ní narážku na svou osobu:

Protože co snědla a po čem tak zbledla,
to byla známá bedla jedlá,
místo jedlá byla nejedlá,
už za ní nechodím na špacír
do lesa zelenýho.

Dodejme ze vzpomínek Josefa Káše: „První koncert byl 7. srpna 1926 v našem rodákově v Rychnově nad Kněžnou a poslední řízením osudu také v Rychnově, a to 28. června 1958… Do politiky jsme se mnoho nemíchali, ale přece ty malé výlety do politické satiry nám nakonec zlomily vaz, takže jsme v roce 1958 byli odepsáni z našeho veřejného života.“

Dokumentaci Kocourkovských učitelů předal místostarostovi Rychnova nad Kněžnou Jaroslavu Kosovi v únoru 2003 syn jejich zakladatele Svatopluk Káš. Ale slova, co mu jeho tatínek řekl, v onom odkazu nejsou, a tak cituji Svatopluka Káše: „Víš, Svatíku, byl jsem, myslím, dobrý doktor, ale takových je dost. Byl jsem i slušný muzikant, ale takových a lepších je plno. Ale založil jsem Kocourkovské a to neudělal nikdo jiný!“

Co závěrem? Snad to není jen nostalgie – v 70. letech 20. století byl zbourán rodný domek Karla Poláčka (na jeho bourání se podíleli shodou okolností i sovětští vojáci) v souvislosti s asanací města a výstavbou mj. nového sídla Okresní správy SNB a v prosinci 1996 vyhořel a následně byl zbourán „vybydlený“ dražácký chudobinec. Ten dům, v němž žil Josef Zilvar z chudobince, postavička z Poláčkova Bylo nás pět, také nebyl kulturní památkou a na jeho místě byly pak postaveny atriové domky. No a tento snímek z bourání rodného domku Kocourkovských učitelů je z 5. srpna 2007. Víc fotografií a materiálů je v powerpointové části tohoto DVD Kocourkovští učitelé.

P.S. Začali jsme Josefem Kášem, uzavřeme vzpomínkou na něj – uveřejnil ji jeho syn Svatopluk: Doktor Káš vyšetřoval ve své karlínské ordinaci mladou hezkou slečnu. Když odcházela, povídá lékaři: „Víte, pane doktore, že jste hrozně podobný jednomu z Kocourkovských učitelů.“ Doktor Káš rozhodil rozpačitě ruce a neurčitě se usmál: „No jo, říkají to, ale…“ „No proto, to já vím,“ uspokojila se slečna, „já jsem si hned myslela, že vy byste ze sebe takovýho kašpara nedělal.“

Josef Krám