Jak jsem se stala redaktorkou – část 1.
Dáma s tancem v těle
Chtěla jsem psát, ale svůj dvouletý „deníček učitelky“ jsem ukončila, takže- co dál? Tady v SeniorTipu jsem našla zmínku o časopise Doba seniorů, napsala jsem panu šéfredaktorovi. Projevil zájem, sešli jsme se, stala jsem se „dopisovatelkou“. Šlo to tak jednoduše, až jsem měla strach. Jak ví, že to umím? Co když se mu to nebude líbit? A napíšu vůbec něco, co bude někoho zajímat?
Hodila jsem ty úvahy za hlavu. Zkusím to a uvidím. Třeba se nakonec ještě stanu novinářkou… Pořídila jsem si blok a začala sepisovat náměty. Vzhledem k tomu, že Doba seniorů je měsíčník, bylo jich tak nejméně na tři roky.
A co napíše slavný novinář? Rozhovor s někým zajímavým. Honem jsem začala hledat v blízkém okolí někoho zajímavého. A jak to tak bývá, měla jsem ho přímo pod nosem. Ženské z naší vesnice totiž začaly chodit na lekce břišních tanců. S díky jsem to odmítla, jednak stydlivě přiznávám- pohyb není moje disciplína a za druhé- kroutit se s penízkovými šátečky kolem boků, na to už přece nemám věk!
A teď si představte! Lektorce- učitelce, která k nám po dva měsíce týden co týden dojížděla s lekcemi břišních tanců je- no, věk u dámy je tabu- ale prostě něco přes 70…
To by byl rozhovor! Dáma aktivní, šmrncovní, elegantní – prostě dáma s tancem v těle.
Správný novinář musí být připraven. Stáhla jsem si z internetu, kde jsem co našla – o břišních tancích, o paní lektorce, o jejích hodinách, vytáhla jsem všechny možné informace od sousedek, které chodily cvičit, a nakonec jsem si dodala odvahy a napsala paní učitelce e-mail. Pak jsem běhala k počítači každou čtvrthodinu, jestli už tam není zpráva.
Druhý den jsem se dočkala trochu upejpavé odpovědi, vyměnily jsme si ještě tři-čtyři zprávy a čas rozhovoru byl stanoven na hodinu před začátkem cvičení. A pak už to šlo ráz na ráz. Sehnat klíče od tělocvičny, vymyslet otázky (proboha, na co se jí mám zeptat..) Půl hodiny před domluvenou hodinou už jsem stepovala na místě. Přifrčelo auto, otevřely se dveře a hned po mém nesmělém Dobrý den jsem uslyšela: „Já novináře nemám ráda, všechno překroutí, a taky se nerada fotím…“
Bylo mi blaze i hrozně zároveň. Blaze z toho, že si myslí, že jsem opravdová novinářka, hrozně z toho, že z rozhovoru asi nic nebude. Ale bylo. Vyprávěla zajímavě, mým otázkám se nesmála, přehlédla i to, že nemám žádný diktafon a její odpovědi si smolím do bloku.
Pochází z opravdu netypické rodiny, rodiče- učitelé tance, milovníci opery, jména sourozenců Aglaia, Consuela, Ferdinand svědčí o tom, že se prostě trochu vymykali. A to se neodpouští, rodina na to v 50. letech doplatila. (Její slavná sestra Consuela Morávková emigrovala a žije v USA, druhá sestra se vdala do Švédska) Život paní Adriany byl jak na houpačce, ale tanec- její láska- ji provází celým životem.
Kromě tanců miluje psy- má chovnou stanici malých ušatých pejsků papillon-motýlek, a hned mi přátelsky nabízela štěňátko. S díky jsem odmítla, to není žádný venkovský hafík, nic pro mě.
Byla jsem překvapená, jak ta hodina rychle utekla, cvičenky se začaly scházet, mrkaly na mě.
Oblečená, nalíčená, upravená jako princezna z Orientu, paní učitelka pustila hudbu a dovolila mi fotografovat. Klepaly se mi ruce, mačkala jsem spoušť. Lektorka se přede mnou vlnila s pestrobarevným šátkem a nepostála. Já, zvyklá fotit nanejvýš rodinku u moře, rodinku na lyžích či své děti při oslavě narozenin jsem se děsila, jak to dopadne.
Pak už jsem neměla stání, rychle jsem se rozloučila a spěchala domů, abych si fotky stáhla na počítač. Co vám mám povídat. Z asi 60ti obrázků bylo 50 rozmazaných, na zbylých jsem si ve své nervozitě vůbec nevšimla pozadí- takže teď jsem s hrůzou sledovala, že na fotkách jsou za paní učitelkou poházené igelitky, bundy na žebřinách, šňůry od magnetofonu přes celou tělocvičnu.
Naštěstí grafici v Době seniorů jsou profíci. Vybrali tři jakž-takž použitelné fotografie, upravili, vyretušovali pozadí...
Ještě následovaly dva e-maily k drobné korekci textu a pak už jsem s bušícím srdcem odesílala článek šéfredaktorovi.
Když jsem ho poprvé uviděla v časopise, skoro jsem se radostí rozbrečela. Rozhovor s paní Adrienou Morávkovou vyšel letos v červnu v 6. čísle časopisu Doba seniorů a byl mým úplně prvním.
Eva Procházková