OKÉNKO DO 2.TØÍDY – nahlédnutí è.6
„Já jsem plaval v zrní,“ hlásil Lukin, kdy¾ jsem se zeptala, co kdo za¾il pøes víkend zajímavého. Myslela jsem, ¾e mluví o nìjakých vonných granulích, které mu maminka nasypala do vany, ale ne. Fakt plaval v zrní- na dvorku zemìdìlského dru¾stva v kontejneru s obilím. Vzpomnìla jsem si na jeho „odborné zájmy“ pøi cvièení v pøírodì. Døepl si do pole a se zaujetím zkoumal hroudy a kvalitu orby. Holt mistr se nezapøøe.
Na cvièení v pøírodì nás vylákalo hlavnì krásné poèasí i barvy, kterými podzim hýøí. No, krásné – pøesto¾e sluníèko od rána svítilo a obloha byla bez mráèku, dìti byly prozíravì maminkami zabaleny do èepic a rukavic a my, kteøí jsme je nemìli, jsme ruce schovávali co nejhloubìji do kapes.
Šli jsme pøes pole a louky, prozkoumali malou elektrárnu na Doubravce. První zastávka byla u ohrady s oveèkami. Zvìdavì se na nás pøišly podívat a¾ k plotu, ale jekot dìtí, které se nemohly domluvit, kam si kdo vleze na fotografování, je pøimìl k vyplašenému úprku.
„Dneska je ale tma,“ prohodil Tadeáš. Zapomnìl, ¾e má na nose sluneèní brýle a svìt mu pøipadal nìjak èerný. Tak jsme mu je sundali a svìt se mu prosvìtlil.
Kòourání o bolavých no¾ièkách pøišlo asi po 4 kilometrech. Dìtièky, zvyklé na odvoz do školy autem a pohyb spíš minimální, zmìnily tempo z chùze na plazení. A tak jsme se sna¾ili povzbudit je hrami- pøemýšleli jsme, èemu se podobá kouø z elektrárny na obzoru (auto, robot, pejsek, stromeèek, veverka..), pìli jsme písnì typu „Pes jitrnièku se¾ral“, prokládali jsme chùzi svaèinovými pøestávkami, které povzbuzují v¾dy.
Kdy¾ u¾ se zdálo, ¾e nepomù¾e nic, vytasily jsme se s kolegynìmi s temnou hrozbou. „Jestli nedojdeme vèas a ujede nám autobus, jdeme pìšky i zpátky.“ To zabralo, klopýtající mròata pøidala do kroku.
Cílem naší cesty byl jabloòový sad a velmi moderní tøídièka ovoce v obci vzdálené 7 km. Na dvoøe i vevnitø, kam jsme se podívali, všude samá jablka. Hodná paní spolumajitelka projevila s dìtmi nebývalou trpìlivost. Ukázala jim, kde se jablíèka koupou, kde se chladí, kudy putují dál. Prozradila nám i takovou zajímavost, ¾e jablka se ve vanách mohou koupat-plavou, kde¾to hrušky jdou ihned ke dnu. Vìdìli jste to?
Na plnì automatizované lince kamery fotí ka¾dé jablko a podle prùmìru vedou køi¾ovatkou na cestu ke správné bednì. Kdy¾ má bedna pøesnì daný poèet kilogramù, sama sjí¾dí z pásu. Moc chytrá mašinka. Nechybìla závìreèná „tøešnièka na dortu“ v podobì jablek, která si ka¾dý mohl vzít s sebou na ochutnání.
Následným urovnáním tøíd na nákladní váze bylo zjištìno, ¾e 1.A vá¾í 480kg, 2.B 560kg no a my- 2.A jsme tak nìkde uprostøed. Pøítomných 17 dìtí spolu se mnou vá¾í 540kg. Kdy¾ si to vydìlím a zjistím prùmìr, radostnì vzkazuji Nadì: V¾dy» já jsem docela štíhlá a tak se nemusím muèit ¾ádným hubnutím! Mé nadšení tak trochu ochladlo, kdy¾ si mì jedna holèièka pøemýšlivì prohlédla a konstatovala, ¾e jejich domácí trampolína by mì „snad“ unesla, proto¾e má nosnost 180kg!!
K autobusové zastávce to bylo naštìstí u¾ jen pár krokù. Dìti ani nedutaly, kdy¾ pan øidiè lomil rukama, kolik nás je, a ustrašenì šeptaly, ¾e zpátky u¾ to nedojdou. Naštìstí kolegynì zašveholila, usmála se, byli jsme zachránìni.
A na závìr ještì jednu perlièku. Cestou bylo také nìkolik zastávek „toaletních“. Holèièky do keøù vpravo, kluci vlevo za zatáèku… Chlapci nastolili záva¾ný problém. Jak to, ¾e kdy¾ se vyèùrají, z trávy se kouøí? Zamyšlenì pokyvovali, kdy¾ naslouchali pøednášce o teplotì lidského tìla a tudí¾ všech tìlních tekutin, o námraze v trávì, o vypaøování. Skøítek Øešilka by mìl z našich výzkumníkù radost.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: