Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta po Španìlském království

Barcelona - 2


U¾ se blí¾í èas opìtovného nástupu do autobusu a my se navzájem potkáváme s ostatními spolucestujícími. Další jízda je tak trochu vyhlídková, ale cílem má být vrch Montjuic, kde se konala v roce1992 olympiáda. S olympiádou je to u té Barcelony trochu slo¾itìjší. Mìla tu u¾ být v roce1936, ale to tu byla obèanská válka, a tak téhle pøíle¾itosti vyu¾il Hitler, aby mohl celému svìtu ukázat, ¾e Nìmci jsou tím vyvoleným národem nadlidí. Pravda, trochu mu to zhatil Jesse Owens, který si jako americký èernoch dovolil vyhrát tøi zlaté olympijské medaile. Však se mu za to také Hitler pomstil tím, ¾e mu jako vítìzi ani ruku nepodal. Leè nìkteré stavby u¾ byly pro tu barcelonskou olympiádu postaveny v tìch dávných letech a èekaly na naplnìní olympijského snu. Ale ne¾ Fredy Mercury a Montseratt Caballé zapìli z plných plic to svoje úchvatné Barselóóóna, tak to trvalo ještì dlouho. Vlastnì si to Katalánci vymohli samy. Vydupali si to na svìtu i na osudu navzdory nepøízni ostatních. Španìlé mìli ten samý rok svìtovou výstavu v Seville a Katalánci olympiádu v Barcelonì. Ka¾dý pìknì za své. Pøesto to oba ufinancovali ke slávì své i spoleèné a tady asi vzniklasláva španìlských sportovcù. Je sice v souèasnosti trošku problém ty stadiony a haly smysluplnì vyu¾ít, ale to je problém všech olympijských mìst Aténami poèínaje a Pekingem konèe.


No a my teï jedeme do kopce, kolem je plno moderních a skoro moderních palácù, taky slona stojícího na chobotu vidíme, a pak u¾ jsme nahoøe, probìhneme se trochu po záchodech a ochozech a hurá do parku Guell. Ten je ještì daleko, ale hlavnì je po cestì na Montseratt, co¾ v pøekladu znamená zubatá(ne hubatá! jak mi nìkdo kdesi, kdysi podsouval..) hora. Na park Guell jsem se moc tìšil a dá se i trochu øíct, ¾e jsme si ho na prùvodcích vyvzdorovali. Pùvodnì to vypadalo, ¾e ho nestihneme. Ale teï u¾ jsme pøed vchodem do parku, pak u¾ za ním a opìt jsme v Gaudiho modernistické pøírodì. Všechno se podobá vidìným fotografiím, jen je to nìjak menší a ne zas tak úplnì vzletné. Ve vzduchu poletují andulky, ne nejsou to ty ruské dvojkøídlé "anduly", tohle jsou doopravdy ty s barevným peøím, sedají si na palmy, mají na nich hnízda a mladé a je jasné, ¾e tu pøe¾ívají i zimu. Obèas nìco utrousí a všichni vzhlí¾í s obavami k obloze, aby zrovna oni nepøišli k zneèistìní. Nejsou jich však perutì, ani holubù ne, ale stejnì je tam rámus jako v zoo. Andulky køièí, auta pod parkem jezdí a Sagrada Familia se tyèí nìjaký kus od nás celkem nenápadnì a skromnì. Pøijdeme a¾ k té obrovské barevné lavici kolem tøi ètvrtì okrouhlého oblouku, sedí tu spousta lidí a aè národù jsou rùzných, vùbec se nevydávají na pochod a jen sedí a odpoèívají. Gaudi si kdysi nechal pøivézt keramiku ze všech koutù svìta, jeho dodavatelé ji opatrovali jak oko v hlavì, nastýlali jí a zabalovali do všeho mo¾ného a pak kdy¾ mu ji koneènì nepoškozenou dodali, vzal Gaudi kladivo a poèal vyrábìt støepy. A ty pak nalepil na všechny ty lavice kolem dokola a udìlal tu radostné a veselé sezení, aby se všichni mìli rádi a byli kamarádi. A tak se máme všichni rádi a jsme taky ti kamarádi, posedáváme, fotíme a usmíváme se na sebe, jako by to byl konkurs do hodnì veselého a zamilovaného filmu.


Pak pokraèujeme na jeho slavné schodištì s ještìrem, jdeme po nìm dolù pøed jeho zbývající dva domy, fotíme a fotíme se všichni a všechny navzájem a radujeme se, ¾e se všichni radují. Dole kdosi tanèí, peníze jim zrovna neprší, a tak jdou tanèit jinam. Moji mladí spolucestující si nechají nasadit na hlavu èepice od lidské ještìrky, moc jim to spolu v tìch èepicích sluší, ba dalo by se øíct, ¾e jsou pøímo krásní a zcela zapadají do téhle rozesmáté nálady parku Guell. Tenhle park mìl mít pùvodnì asi padesát domù, ale všechno se to smrsklo jenom na tøi, proto¾e jaksi nebyli kupci, a tak svìt pøišel o nìco hodnì rozvernì krásného a radostnì hodnotného. Pro korunu by si nechal ten Guell s tím Gaudim koleno vrtat. Ale ne! To bychom jim køivdili. Gaudimu to bylo v té dobì u¾ trochu jedno. Všichni ho chtìli, a on chtìl tu katedrálu. Nelze jezdit najednou na dvou koních. Ani pošlých. Máme volno. Zase fotím. To je pro vás pøekvapení, co? Jdu pomalu k rù¾ovému samostatnì stojícímu domu, kde Gaudi pracoval, kdy¾ tu pracoval. Odsud zespoda je zase trochu jiný, ne¾ kdy¾ jsme šli nad ním. A pak se to stalo… Jako kdy¾ kousnete do buøtu a ona vám vystøíkne ta mastná a horká pøíšernost na oblièej. Ale na mì to støíklo ze zadu. Zeshora zezadu mì to postøíkalo, já se vám lekl, otáèím se, který ¾e to blbec, ale on pøímo za mou nešel ani ¾ádný chytrák, jen hodnì za mnou nìjaký španìlský pár, no španìlský, spíš peruánský. Ploché nosy i oblièeje a ona na mì hned španìlsky, ¾e paloma a ukazují na strom, kde jich nade mnou pár sedí. A já mám vztek na všechny holuby svìta a ona vyndá lahvièku s nìjakou minerálkou a papírové kapesníèku, èistí mì zepøedu a ve vlasech, on ze zadu, já si taky špiním ten svùj látkový kapesník, no to je hrùza co se do toho jednoho holuba vejde exkrementù a palomy a nadávky lítají vzduchem jako bumerangy. Pak dìkuji a dìkuji, pøi tom se hluboce klaním a oni odchází. Ještì se pak doèis»uji asi deset minut u autobusu a mám vztek, ¾e zrovna mì a proè ne nìkoho jiného, takový prachy ten zájezd stál, ale podìlání od holubic jsem si teda urèitì nezaplatil ani náhodou.


On ale ten vztek jednou stejnì vyšumí a my jedeme na poslední naší spoleènou akci na Montserrat. Co¾ je poøád do kopce, kde u¾ snad ty palomy nebudou. Vršky Montserratu mají asi tisíc dvì stì metrù. Co¾ je od toho moøe docela dost. Autobus naøíká, ¾e je to døina, i hodiny u¾ pokroèily do pøijatelného tepla a kolem nás jsou kopce, lesy a kdesi pod nebesy i slavný klášter. A v nìm Èerná Madona Montserattská. Není tam zas tak moc dlouho a pøesto hodnì pamatuje. Je toti¾ gotická, dost velká a dost málo hezká. To ta naše pra¾ská je o hodnì hezèí. Skály mají doopravdy prapodivný tvar. Karel Èapek psal, ¾e mu pøipomínají ruce sepnuté k modlitbì, a u¾ tenkrát si stì¾oval, ¾e klášteru jde hlavnì o prachy. Plno aut, autokarù, oslù, stánkù a tak. My jedeme dost pozdì, vlastnì úplnì nejpozdìji jak to jen jde, a tak jsme tu skoro sami. To byl od prùvodcù skvìlý nápad, tahle ta doba. Nejsou tu ¾ádní viditelní osli, aut jen pár a autobusù tak jen pár párù. Klášter není dávný. Kdysi tady byl i dávný klášter, ale byl znièen a tenhle je dávný tak málo, ¾e je vlastnì nedávný. Pøátelé, ale atmosféru má. Taková vznešená veliká poustevna to je. Jako by Bùh sídlil všude kolem vás v tìch skalách, jako by nás trvale pozoroval. Strašnì pøíjemné a magické místo to je. Asi nábo¾ensky nejmagiètìjší, jaké jsem zatím pøi mé cestì ¾ivotem poznal. Je ale fakt, ¾e jsem ještì nebyl v Lourdech. Kromì madony spousta drobných malièkostí nejevících velkého významu se spojilo a uèinilo z toho místa mystérium španìlské víry. A tak jen chodíte a fotíte a nejste ani šokováni ani nadšeni, jen jaksi je vám pøíjemno, tajemno a to samo od sebe a tøeba i navzdory.


Hezká teèka za Španìlskem, kterou si ještì obarvím po veèeøi výletem do noèní Barcelony, co¾ mi spousta lidí schválilo jako nezapomenutelný zá¾itek. A tak sjí¾díme z toho zvláštního pohoøí opìt k moøi, do našeho hotelu, na naši poslední veèeøi. Na poslední veèeøi, která se pro mne uká¾e, jako poslední veèeøe pánì-Suchánka. V pokoji si nahmátnu drobná eura na zaplacení nápoje, spìchám se rychle naveèeøet, abych si tu noèní Barcelonu patøiènì u¾il a pak se leknu. Krve by se ve mnì nedoøezal. Ani tím fantastickým no¾em z TV šopu. Vrhám se zpìt ke své pøíruèní brašnì, otevírám znovu všechny mo¾né zipy, prohlí¾ím i fotobrašnu, pøevracím všechny kapsy, no to pøece není mo¾né! Ještì dvakrát všechno zopakuji, pak si sedám na postel, zabíjel bych, vra¾dil! Tohle pøece není mo¾né….Pak ten vztek pomalu, hroznì pomalu odchází a mnì je do breku. Oni mì ti Peruánci okradli o všechna papírová eura. Sto šedesát euro je kdesi mezi lumpy a já jsem nenapravitelný hlupák. Já se zkouškami prùvodce, já i chvilkový bývalý porevoluèní mìstský policajt se nechám okrást jako pìtiletý kluk. Nemám se rád, nemám rád Peruánce, nemám rád Španìlsko. Pak se jdu pøece jenom najíst. Ještì mám na zítøek zajištìnou snídaní, ale s tìmi drobnými do Barcelony jet nemohu. Ráno v devìt musíme opustit hotel, nikomu si ani nepostì¾uji, vím ¾e by mi to pøineslo jen starosti a výsmìch, a tak a¾ do šesti hodin odpoledne posedávám na rùzných lavièkách v parku a ani do moøe si nevlezu. Jen nekoneèný smutek mì zavalil jako hromada písku. Tak tohle jsi mi, Španìlsko, tedy dìlat nemìlo!


Je u¾ prosinec, všechno pøebolelo a já trpím prazvláštním smutkem po tom horkém a neskuteèném prostoru svìta jménem Španìlsko. Po jeho neobyèejných mìstech, mìsteèkách a lidech a u¾ skoro bezpeènì tuším, ¾e se tam nikdy znovu nedostanu. ®e u¾ nikdy neuvidím Granadu, Cordobu ani Sevillu.


Ten zvláštní svìt slepený z Afriky, Arábie a Evropy. Ten svìt, kde u¾ dávno pamì» nerozlišuje vítìze a pora¾ené. Nepotkám se u¾ nikdy se Zaragozou, tím mìstem Goyou zavr¾eným, jeho katedrálami a fascinujícím námìstím, s Madridem, kde i to obyèejné je tak sváteèní, ¾e se nepøetr¾itì usmíváte, a kde “zlatá míle umìní” nabízí nìco, co jinde neuvidíte, s Barcelonou, kde se prolíná bìhu èas jako vlny na hladinì jeho fascinujícího pøístavu. U¾ nikdy nepotkám ten nádherný pohodový klid Peniscoly, Pals a Las Medas, kdy všechno je vlastnì maòana a nic není tak dùle¾ité, aby to nemohlo poèkat. Ale všechno to, co v ¾ivotì potkáte, u¾ nikdy neztratíte. Je to ve vás a¾ do vaší smrti, vynoøuje se to ve chvílích, kdy to nejménì èekáte a v¾dy vám to znovu a znovu pøipomíná. Poèkej, doopravdy si myslíš, ¾e u¾ je to konec Španìlska? Chceš to vzdát? Ale vzpomeò si, v¾dy» tenkrát….Ano tenkrát ve Španìlsku , na pøelomu srpna a záøí. Vzpomínáš?! V¾dy» ti tam bylo tak krásnì, ¾e u¾ si to zlé ani nepamatuješ. Taky jsi tenkrát, kdy¾ ti bylo dvacet pìt, nevìøil, ¾e…. Za oknem se sype sníh, kruh se uzavírá. Kde je to únorové Rusko se svými krutými mrazy. Kde je ta ¾havá Andalusie se svými neskuteènými vedry. Pryè? Ale ne. U¾ nav¾dy bude mou souèástí, u¾ nav¾dy budou ty dva uplynulé èasy ve mnì. A o tomhle je pøece ¾ivot. O naplòování. O daru obèasné volby a o pøijímání toho, co samo o sobì pøichází. A za to ti, ¾ivote, moc a moc dìkuji.


Jiøí Suchánek

 

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo

Granada

Cordoba 

Sevilla

Gibraltar

Peniscola

Las Medas

Barcelona 1

 

Další èlánky autora