Jak ze mne soudruzi lékaøi udìlali blázna…- 2
Po nìkolika dnech pøišlo v obálce urèené do vlastních rukou, úøední rozhodnutí OLPK, kterým mi byl sice èásteèný invalidní dùchod ponechán, ale zkrácená pracovní doba mi byla odebrána. V odùvodnìní stálo, ¾e jsem pøekroèil stanovenou výši prùmìrného mìsíèního výdìlku za poslední rok, a ¾e mùj zdravotní stav je stabilizovaný. V pouèení o odvolání mne nabádali, ¾e se mohu do 15 dnù odvolat ke KLPK, tedy Krajské lékaøské posudkové komisi v Plzni.
S odstupem let vzpomínám na tehdejší chvíle úzkosti, bezradnosti a strachu skoro s úsmìvem. Ale tehdy ?
Nìkolik dní jsem smolil odvolání, kde jsem se asi na tøech stránkách sna¾il své obtí¾e popsat, dolo¾it je a zároveò nesouhlasit s jednáním okresní komise, jmenovitì pak paní Há. I kdy¾ jsem tou dobou byl zamìstnancem tehdejšího ONV více ne¾ deset let, o prùbìhu jakéhokoliv odvolacího øízení jsem nemìl potuchy. Proto jsem byl pøekvapený, ¾e asi nìco málo po mìsíci se ve schránce na dopisy objevila výzva k pøevzetí doporuèené písemnosti do vlastních rukou. Opìt s pocitem na zvracení jsem se došoural k poštovní pøepá¾ce, kde jsem pøevzal obálku s modrým pruhem a podepsal doruèenku. V obálce bylo pøedvolání KLPK k pøezkoumání zdravotního stavu, kterému jsem se mìl podrobit ve Fakultní nemocnice v Plzni. Jako dùvod tohoto pøedvolání bylo uvedeno moje odvolání a podklady pro koneèné rozhodnutí KLPK. Strohé informace uvádìly datum návštìvy, budovu A nebo B, já si ji¾ nepamatuji, tøetí poschodí, èíslo dveøí 123…do 09,00 hodin…tak nìjak, to tam stálo.
S napìtím a bez sebemenší pøedstavy, co takové pøedvolání bude znamenat nebo èemu se budu muset podrobit, jsem si zakoupil místenku na autobus do Plznì. Ráno jsem spolknul 5 mg Diazepam, napil se èaje, nastoupil do autobusu narvaného dojí¾dìjícími školáky a vydal se do „jámy lvové“.
Fakultní nemocnice
Po hodinì jízdy jsem se ocitl v tehdejším krajském mìstì. Cíl mé cesty - Fakultní nemocnice se nacházel témìø na okraji metropole a já se k ní dostal klièkováním ulicemi a za pomoci opakovaných dotazù na cestu. Stál jsem pøed hlavním vchodem rozsáhlého komplexu a oèima hledal budovu B. Letmo jsem si pøeèetl, ¾e je zde kromì interního oddìlení, RTG, EEG, psychiatrie a další oddìlení. Po chvíli jsem našel oznaèení pøíjmová èást s uvedením èísla, které jsem mìl na zprávì KLPK.
Pøi zpìtném pohledu se divím, ¾e mne trochu více nezaujalo to, ¾e vstupní dveøe byly znaènì masivní, bez kliky a s tlaèítkem pro zvonìní. Po jeho stisknutí jsem si s trochou údivu ještì všimnul, ¾e v horní èásti dveøí je oznaèení „Lù¾ková èást“.
Dveøe se otevøely a uvnitø stála starší usmìvavá zdravotní sestra, která mne skoro uctivì vybídla, abych šel dál. Zavedla mne do malé kanceláøe, vy¾ádala si „papíry“. Chvíli je zkoumala a pak mne opìt s úsmìvem vybídla, abych si odlo¾il. Bylo léto a já mìl jen letní kalhoty a košili s rozhalenkou. Sundal jsem si tedy košili s pøedstavou, ¾e to asi je nutné pro nìjaké vyšetøení. „Kalhoty také, a trenýrky také, tady máte py¾amo“, øekla sestøièka a ze skøínì vyndala svìtle rù¾ové py¾ámko o dvì velikosti menší, ne¾li bych potøeboval. Jen¾e já byl navíc silnì pøesvìdèený, ¾e ¾ádné py¾amo nepotøebuji. Ne¾li jsem to staèil vyjádøit, byl tu další dotaz, zda sebou mám obèanský prùkaz a toaletní potøeby. Obojí jsem samozøejmì dle písemných pokynù mìl, a také jsem to pøedlo¾il a ukázal. Rovnì¾ obojí, rychle zmizelo ve velké zásuvce jejího stolu.
„Tak se hezky pøevléknìte, tady to budete mít pøíjemné, hezky si odpoèinete a uvidíte, ¾e se to zlepší“, vypouštìla medovì sestra. Setrvával jsem v úvodním šoku a trochu pøihlouple jsem vše plnil jako robot. Hlavou mi bì¾elo co asi bude pøíjemné, co se má zlepšit, a proè si mám odpoèinout.
Zavedu vás na pokoj“, zazvonila svým hláskem sestøièka a vedla mne dlouhou chodbou. A od této chvíle jsem se nestaèil divit. Po chodbì „putovaly“ divné postavy mu¾ského i ¾enského pohlaví. Ale to u¾ jsme byly u dveøí pokoje.
Uvnitø le¾el na posteli starší pán, který se pøi našem pøíchodu ani nepohnul, nezvedl hlavu, doslova ani nemrknul. „Tohle bude vaše postel“, dozvìdìl jsem se ne¾li sestra odkráèela. Usedl jsem a sna¾il se dát dohromady nìjaké vodítko, které by jakkoliv vysvìtlovalo dìní nìkolika uplynulých minut. Na nic jsem nepøišel, a tak jsem se zeptal pána, jen¾ stále s otevøenýma, ale nehybnýma oèima le¾el vedle. „Prosím vás, jaké je tohle oddìlení“, znìl mùj ponìkud pøihlouplý dotaz. „Pøece cvokárna, já se nesmím ještì do desíti pohnout, dìlali mi punkci míchy“, øekl nevesele soused, a opìt ani nemrknul jedním okem. Ostatnì to „mrkání“ jsem vzápìtí za nìj a na dlouho obstaral zcela sám.
Pokraèování pøíštì...
Petr Norbert
Další èlánky autora: