Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai, kohouti a tradice
Na poslední lednovou hodinu se Tai pøiøítil se zpo¾dìním a znaènì udýchaný. Sotva popadal dech a u¾ mezi dveømi se provinile ptal: „Já omlouvám, já asi hodnì pozdì, ¾e?“ „Asi ètvrt hodiny,“ potvrzuji jeho domnìnku. „A proè jsi tak udýchaný? Snad jsi nebì¾el celou cestu pìšky?“chci se dozvìdìt, proè funí jako lokomotiva. „Jooo, pìškýýý!“ pøitaká rozèilenì a hned dodává: „Já dnes zase strašná smùla!“ „Copak se ti stalo?“ vybízím ho k vyprávìní.. 
„Já pøijel ze školy, najedl a šel chvilka zahrát na poèítaè, proto¾e kdy¾ já jedu na kolo, já u vás za tøi minuta,“ zaèíná Tai zeširoka. Pro tu chvíli „spolknu“ chybné koncovky a poslouchám. „Já jdu potom pro kolo, ale co tó? Kolo nebylo! Já hledal a nadával. A¾ pak našél v kùlna-jásnì!Zase maminká!“ Odmlèí se, aby se nadechl, a pokraèuje : „Já nasedl , ale nìco špatnì. Podívám-zadní kolo píchlý! Je¾íšmarjá! U¾ musím pìšky!“
„No dobøe, Tai, teï jsi mi to zpo¾dìní vysvìtlil a mù¾eme se pustit do diktátu,“ rozhodnu se utnout proud Taiovy výmluvnosti. „Ale nééé! To hlavní já ještì neøekl!“rozèílí se Tai spravedlivì. „Ono bylo ještì nìco?“ divím se . „No já pøece øíkal-strááášnááá smùla!“ zdùrazní dotèenì. „No tak pokraèuj!“ vyzvu ho a v duchu si rezignovanì øíkám, ¾e dnes tedy vìnujeme podstatnou èást hodiny øeènickému výcviku… „Tak já utíkal,“ chápe se Tai opìt slova, „ ale zakopl o krabice. Ta otevøela-a já musel honit kohouta…“ „Kohouta???“ nevìøím svým uším. „A v krabici?“ovìøuji si, ¾e jsem slyšela správnì „No ano, kohouta! My mìli dva…u¾ jen jeden,“ upøesòuje Tai. „A na co, prosím tì, máte dva kohouty v krabici?“ vyptávám se. „No, u nás vèera byl Nový rok,“ vysvìtluje Tai. „Aha…ale co ti kohouti?“ nechápu souvislost. „To ta…jak se øekne…“ „Obì»?“ svitne mi. „Jó, obì»!“pøikyvuje Tai a pokraèuje : „ Kohout zabije a polo¾í na takový místo, kde svíèky a malá socha.“ „Malý oltáø?“ ptám se. „No tak …nìco podobné,“ pøipustí Tai a objasní:: „ To na památku naši pøedci.“ „A co se pak s kohoutem udìlá?“ chci vìdìt. „On tam tak dvì…nebo èi hodiny le¾í…a pak maminka oškube a uvaøí a my sníme,“ skonèí Tai docela materialisticky. „A ten druhý kohout?“ zajímám se. „No pøece druhý den nový rok to samý!“ shrne Tai. Pak si ale vzpomene a svùj výklad rozšíøí: „Ti kohouti pro takový bùh, který první den v novém rok…roku…roce…“ sna¾í se Tai trefit správnou koncovku, a kdy¾ souhlasnì pøikývnu, pokraèuje: „No, ten bùh chodí a zapisuje,co my dobré udìlali. Ten kohout pro nìho, aby pøišel...a zapsál!“ „Tak¾e úplatek?“ usmìji se. „Jo, úplatek!“ rozesmìje se Tai. „A co ten druhý kohout?“ chci vìdìt všechno. Tai se zadumá a pak problém vyøeší po svém. „No…asi aby odešel!“ øehtá se na celé kolo. Pak ale zvá¾ní : „Ale pøíští rok budeme mít kohouty tøi…“ Tázavì se na nìho podívám. „Umøel ve Vietnam dìdeèek…od mùj tatínek tatínek…tak musí za jeho duše,“ vysvìtlí mi.
„A Tai,“ ukonèuji otázkou naši debatu, „vy jste buddhisté, nebo katolíci?“ „Nééé! My ani to, ani to. To pøece tradice!“ dodá se zadostiuèinìním.
A tak jsem se zase pouèila.
Míla Nová
Další èlánky autorky: