Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme emigrovali - X.
 
Moje nová práce mi šla  dobøe, ale asi proto, abych mìla pøíle¾itost poznat, ¾e jsou lidé všude stejní, zaèala fungovat obyèejná lidská závist. Docela nenápadnì. Kolegové z litografie se na mnì chodili stále èastìji dívat, co ¾e to tam vlastnì  dìlám. Ptali se pøehnanì starostlivì, kdy pøijdu zase k nim dolù. Man¾ela litovali, ¾e mne u¾ nemá vedle sebe v oddìlení. Odpovídala jsem vyhýbavì, ¾e doopravdy nevím, zdali se k nim ještì kdy vrátím. To byla pravda.
Pak, opìt po delší dobì, se jeden kolega zeptal u¾ pøímo, zdali byla ta moje nová funkce veøejnì vypsána, aby se o ni mohl ka¾dý ucházet. Po pravdì jsem mu øekla, ¾e ne, a poradila, aby se šel zeptat pana Harryho., jestli chce vìdìt proè ne. To se mu moc nelíbilo. Nelíbily  se  tìm malým dušièkám také rùzné drobné detaily, napøíklad to, ¾e dívka, která nosila kávu vysoce postaveným osobám, sídlícím ve druhém poschodí podniku, pøinášela kávu i mnì. Tak¾e se od této chvíle rozdìlili na ty, kteøí mi fandili a na ty, kteøí mi závidìli. Co závidí, to pøesnì nevìdìli. Bylo mo¾né je chápat: cizinka, která tu bude , jak se øíká „za ètrnáct dnù tejden“ , ještì k tomu ¾enská, holandsky mluví stále s chybami a najednou má funkci, kterou mìl pøedtím bratranec pana Smeetse. Na toho mìli sice také pifku, proto¾e nic nedìlal a bral za to peníze, ale byl to pøece jen jejich vlastní èlovìk.
Jen¾e na druhé stranì na mne bylo zase tolik  lidí hodných, ¾e se to vyrovnalo. Mimoto mám naštìstí zvláštní dar od Boha : ohavnosti tohoto druhu prostì neberu osobnì. Doká¾u je pøehlí¾et. Èím primitivnìjší útoky, tím ménì mi vadí.
Mými pøáteli se stali pøedevším výtvarníci z tak zvaného studia, kteøí dìlali reklamní návrhy a jiné vìci pro firmu i zákazníky, sekretáøka pana Harryho, Viviane, která si se mnou chodila povídat a zasvìcovala mne do chodu podniku a informovala mne o rùzných dùle¾itých lidech a vìcech, o drobnostech, které bylo dobré vìdìt. Tak¾e kdy¾ ji její šéf hledal, telefonoval rovnou ke mnì.“ Vera, je tam u tebe Vivian, potøebuji novou tu¾ku “, kvílel do aparátu.
Všichni mne znali jen køestním jménem, pøíjmení prý nedokázali vyslovit. Ani se o to nepokoušeli. Byla jsem ostatnì jediná Vìra široko daleko. Mijheer Harry zaèal mému archivu øíkat : Schatkamer van Vera, èili „Vìøina síò pokladù“ , napsal na toto téma dokonce vtipný obì¾ník, který dostali v koncernu všichni vyšší funkcionáøi, kteøí nìjakým zpùsobem mohli mùj archiv propagovat dál, èi ho nìjak vyu¾ít. Zapomnìla jsem vám toti¾ sdìlit, ¾e mezitím celá firma fusovala s dalšími nizozemskými tiskárnami a vydavatelstvími a byl vytvoøen koncern, zvaný VNU. Sjednocená nizozemská vydavatelství. Pan Harry dobøe vìdìl, ¾e jeho jediný syn by podnik dovedl leda k úspìšnému zániku.
Také náš ¾ivot mimo zamìstnání nám pøinášel rùzné novinky. Jedna z nich byl karneval. Znali jsme z domova maškarní plesy, šibøinky a podobné radovánky a víme, ¾e na venkovì chodívaly kdysi v prùvodu roztomilé maškary v tradièních maskách. Ale tady, na jihu Holandska, v Brabantu a v Limburku, kde jsou pøevá¾nì katolíci, se karneval udr¾el a slaví se dodnes ohromnì. U¾ od 11.11., od 11 hodin a 11 minut, co¾ prý je bláznovské datum, to zaèíná. Páté roèní období nám nastalo, øíkají. Rùzné karnevalové spolky, vìtšinou velmi staré a tradièní, se scházejí a pøipravují se na prùvod. Staví  pøedevším alegorické vozy, které pak v prùvodu soutì¾í o ten nejvtipnìjší a nejhezèí. Na obrázku nahoøe vidíte, ¾e to musí dát práci, taková velká vìc. Osobnì si myslím, ¾e si pøedevším pøi tom u¾ijí spoustu legrace. Znají se všichni u¾ odmalièka, chodili stavìt vozy u¾  s rodièi a mají tedy jakýsi základ. My jsme mohli v¾dycky jen pøihlí¾et.  Mají v tìch spolcích také tak zvané „bonte avonden“, èili pestré veèery a to je zabaví a¾ do té chvíle, kdy pøijde karneval skuteèný. Ten se stìhuje v kalendáøi, ka¾dý rok, jak víte, podle církevních svátkù. Volí se také princ karnevalu, (svého prince karnevalu mají i dìti) který po dobu karnevalu vládne ve mìstì, starosta mu symbolicky pøedá klíèe. Má po svém boku  princeznu a stojí ho to všechno hodnì penìz. Proto je to vìtšinou nìjaký mohovitý majitel podniku, èi obchodník. Povinnì obchází všechny mìstské hospody, které se tady kupodivu jmenují „café“, nebo „cafetaria“a  musí všade  všechny pøítomné zvát  na sklenièku.
Jeden z nejstarších spolkù ve Weertu, který mívá i nejkrásnìjší alegorické vozy (nic o politice, jako je tomu v Nìmecku, tøeba v Kolínì nad Rýnem a nebo v Mainzu, ale prostì jen rùzné legrace, týkající se místních zále¾itostí a událostí), se jmenuje De Rogstekers.  Rog (rejnok) je velká moøská ryba, podivuhodného tvaru, jak vidíte na obrázku. I takový jakýsi oblièejíèek má. Rogstekery, tedy „Š»ouchaèi do rejnoka“ , jsou zváni dodnes všichni weertští obyvatelé, tedy nejen potomci tìch, kteøí tuto rybu kdysi slavnì pøemohli. Prý ji tenkrát skoro zapíchli vidlemi. To bylo takhle : pøed mnoha a mnoha lety vezl jeden rybáø ze severu Holandska celý vùz ryb na prodej, dolù  na jih, do mìsta Roermondu. Drkotal po hrbolatých cestách, a¾ dojel za ranního svítání do mìsteèka Weertu. A tam mu z vozu nepozorovanì sjela jedna velikánská kluzká ryba, právì ten zmínìný rog. Weertští obyvatelé, kteøí v ranním šeru pomalu vycházeli ze svých obydlí za prací, uvidìli  na ulici zmítající se obludu, divì mávající ocasem a docela zkamenìli. Takového tvora  ještì nikdy nevidìli. Monstrum to bylo, docela jistì ïábel sám. Rychle poslali pro starostu a pro faráøe a obecní sluha, který se zvoncem v¾dycky oznamoval ouøední vyhlášky, pobíhal po mìstì a svolával stateèné mu¾e. A ti pøišli. Se všech stran se sbíhali, ozbrojeni vidlemi, rýèi a hrábìmi, nìkteøí z nich našli doma i starou halapartnu èi kopí. Jistý Henrik Vos, vypráví se dodnes, dokonce osedlal svého vola a hrnul se smìrem k místu , kde se sešli stateèní mu¾i. Zvon, který v¾dy varoval pøed blí¾ícím se nebezpeèím, zoufale vyzvánìl. Seskupili se všichni opatrnì za tamborem s velikým bubnem, za kostelníkem s vìdrem svìcené vody a za faráøem. Jistota je jistota. Faráø se rozhodl, ¾e celé místo i s netvorem pro všechny pøípady vysvìtí.
V první øadì mu¾ù stál Jan, zvaný Buchta, s kopím v ruce. „ Zapíchni ho, Jene, zapíchni ho koneènì, jinak  budeme všichni jeho obìtí“, nabádala ho sousedka bojovnì.  Ale Líze, ¾enì Janovì, se to nezdálo a zaèala na sousedku jeèet: „ Kdyby tvùj Jan stál tam, kde teï stojí mùj Jan, neøekla bys svému Janovi to, co teïka mému Janovi øíkáš“. A vzala svého mu¾e za límec a odtáhla ho z prvé øady hrdinù. Kdy¾  si svou stateèností proslulý Jan Buchta netroufl, netroufal si nikdo.  Dlouho se nic nedìlo, weertští hrdinové stáli, koukali na zmítající se nestvùru a sem tam do ní dloubli. Ale pak se pøece jen nìco zaèalo dít. Od Roermondu sem rychle hrkotal vùz, ten samý, který nìkolik hodin pøed tím projí¾dìl spícím mìstem s nákladem ryb. Rybáø, který mezitím postrádal svoji velkou a jistì drahou rybu, slyšel u¾ zdáli zvonìní a rámus, harašení zbraní a vìdìl, kolik uhodilo. Dospìl ke skupinì obráncù mìsta, rozhrnul jejich sevøené øady, a kdy¾ uvidìl na zemi svoje drahocenné zbo¾í, radostnì zvolal: „Aha, tady jsi“.  Bránili mu sice a volali, ¾e oni jsou zodpovìdní i za jeho duši, ale rybáø byl silný chlap, odstrèil je a rybu nalo¾il na vùz. „Hlupáci weertští, to, co vás tak vydìsilo, není ¾ádný ïábel, ale zvíøe, obyèejná ryba“, øekl jim na rozlouèenou. Pochopitelnì, ¾e to rozkecal po celém Holandsku, všade, kde prodával  své ryby.
A víte, ¾e si ve Weertu obèané ještì dnes sami ze sebe dìlají kvùli této pøíhodì legraci? Vùbec jim to nevadí. Ka¾dému o tom vyprávìjí, zejména okolo karnevalu. I ten rog je v mnoha podobách dodnes ve mìstì vidìt. Má i malý bronzový pomníèek, spolu s karnevalovým sdru¾ením. Nejvìtší je ale pøed radnicí na chodníku, pìknì vyvedený z dla¾ebních kostek. Dá se øíci, ¾e je v ¾ivotní velikosti.
Veselí pánové na fotografii vlevo, to je ten  karnevalový spolek potomkù hrdinù, kteøí ubránili mìsto, proslulí „De Rogstekers“. Nevím, který je potomkem Jana, zvaného Buchta, ale jsou to všichni pìkní kluci. Ten v první øadì uprostøed, jejich pøedseda, má na klopì rejnoka, vypadá to, ¾e sušeného.
My jsme se karnevalu zúèastòovali zejména v prvních letech pobytu také, chodili nìkolik dnù i nocí z café do cafeterie a tanèili a bavili se. Ka¾dý si na to bral dovolenou, my také.  Teï u¾ se chodíme jen dívat na prùvod, zejména na prùvod dìtí, který je v¾dy v pondìlí, bývá velmi pìkný. Spousta šaškù všech velikostí, medvìdù a rùzných jiných zvíøátek, nìkteøí z nich ještì v  koèárcích vezení, zaruèuje dorost pro Rogstekery.
Ještì jednu zvláštnost mají ty masky u nás : není jim dovoleno zakrývat si oblièej. Mohou být pøestrojeni, ale musí být stále vidìt, kdo to je. Tak kdysi rozhodla protestantská vrchnost. Jak by to bylo praktické, kdyby ani v obyèejném ¾ivotì lidé nesmìli nosit masky, ¾e?
Na popeleèní støedu se ještì jednou všichni sejdou, naposledy, na tak zvané „haring happen“, to znamená, ¾e  pojídají slaneèky a urèitì, docela urèitì k tomu pijí pivo. Však jim to Pánbùh odpustí. Oni budou zase celý rok hodní. Mo¾ná.
Vìra Pokorná