Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, "borci" a "haranti"

Skloňovací čtvrthodinky na začátku každé hodiny začaly nést svoje výsledky a Tai se vyjadřuje většinou už podstatně lépe než po prázdninách před dvěma měsíci. Tedy aspoň co do správných koncovek. Poněkud jiné už je to s jeho slovní zásobou. Tady jsem zjistila, že dobře rozumí odborným výrazům, které se vyskytují v učebních textech a jež mu byly ve škole při výuce vysvětleny. O běžných životních situacích však mluví jen se svými spolužáky, od nichž "pochytil" několik ne právě spisovných pojmenování, která aplikuje v jakékoli situaci. A tak nastává paradoxní situace, kdy Tai na moji otázku, co znamená určitý odborný pojem nebo kdo byla právě v diktátě zmiňovaná historická osobnost, odpovídá značně "nekonvenčně".

Pro dospělé osoby má univerzální označení "borec" a nedávno si kdesi přečetl slovo "haranti", které se mu velmi zalíbilo, a tak jím označuje všechno živé, avšak rozměrově malé. Tudíž naše rozmluva vypadá následovně:

"Tai, kdo byl Jan Hus?" Tai po mně mrkne, zda tak jednoduchou otázku myslím vážně, a s pohrdavým pohledem, adresovaným jednoznačně mně, odpoví: " To byl jeden borec, co hlásal pravdu." A honem, z vlastní píle, dodává: "A oni ho za to spálili!" Jen tak mimochodem mu opravím "spálili" na "upálili" řkouc, že spálit může maminka oběd nebo tatínek dříví v kamnech, a vrhám veškeré ´úsilí na to, abych Taiovi vysvětlila původní význam slova "borec" a odradila ho tak od jeho univerzálního užívání. Tai poslouchá, na znak toho, že poslouchá pozorně, vehementně přikyvuje, a sotva skončím, spěchá mi sdělit, co se dnes ve třídě stalo zajímavého. A začíná následovně: "Dnes jeden borec přinesl do třídy petardy..."
Poté, co zjistil, že "haranti" je zastaralé, poněkud hanlivé označení pro děti, obohatil i tento výraz jeho slovní zásobu.Diktuji mu větu: "V pohádkách vystupují víly, vodníci, skřítci...." a vidím, že Tai zase nad něčím bádá. "Co je,Tai?" snažím se zjistit příčinu hluboké vrásky na jeho čele. "Já nerozumím vodní skřítci...takové já ještě neviděl," obrací ke mně ustaraný pohled. Vysvětlím mu, že jen špatně rozuměl slovům "vodníci, skřítci", což ho srdečně rozesměje. "A kdo jsou skřítci, to víš?" ptám se pro jistotu. "Jooo!" odpovídá ještě rozveseleně Tai, "to takoví malí haranti, co dělají někde v pohádce samý blllllllllbosti."
Jak vidno, na "borcích" a "harantech" můj pedagogický um ztroskotal... Ale o "blllbostech" a spol. bude řeč zase příště.

Míla Nová