Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak jsem se stal otcem
Otiskované vzpomínky na mladá léta mì inspirovaly k tomu, abych popsal nìco, èím bych se v mladším vìku zrovna nechlubil. Ale stalo se, a dnes se u¾ nemusím ostýchat a mohu to dát k lepšímu.
S Evou jsem se seznámil na fakultì a brzy jsme se stali nerozluènou dvojicí. Rozcházeli jsme se na chodbách fakulty pouze pøed toaletami. Jinak jsme sedìli vedle sebe na všech pøednáškách a semináøích a spolu jsme také studovali v Univerzitní knihovnì. Spoleènì jsme navštívili témìø všechny tehdy promítané filmy, (televize rozšíøená ještì nebyla) a èasto jsme chodili i do divadel a do pøírody.
Je samozøejmé, ¾e jsme také spolu jeli i na letní studentskou brigádu. Tu jsme nepova¾ovali za nìjakou trapnou povinnost, ale vyplývala z našeho socialistického pøesvìdèení. Eva provázela na zámku, já jezdil se samovazem v sousední traktorové stanici. Bydlet v noclehárnì v STS nebylo zrovna pøíjemné, a tak jsem se brzo se souhlasem kastelána pøistìhoval na zámek.
Co se stát mohlo, stalo se. Jedno krásného dne pøicestovala za Evou maminka, s ní¾ jsme se u¾ znali. Já pracoval kdesi na poli, Eva provázela turisty, a tak ji kastelán nasmìroval do naší luxusní rezidence. Maminka nemìla co na práci, brzy objevila ve skøíni mé svršky a zaèala šacovat kapsy. Našla tam prezervativy – a oheò byl na støeše. Kdy¾ jsme pøišli, oba jsme dostali co proto. Výèitky a výhrù¾ky nebraly konce a znechucená budoucí tchýnì ura¾enì odjela.
Naši lásku to nijak neohrozilo, zato opatrnost vzala za své. Èím dál èastìji jsem s Evou zají¾dìl na víkend do Benešova za jejími rodièi, kteøí u¾ mì brali jako potenciálního ¾enicha – ovšem a¾ po skonèení studia. Jen¾e po pøedchozí zkušenosti se šacováním ze zámku u¾ jsem si netroufl vozit v kapsách prezervativy, pøi jejich¾ nakupování jsem se tøásl studem. Samoobsluhy tehdy neexistovaly, ani ¾enská antikoncepce, psal se rok 1956, a tak motyka spustila. Pøi jedné jarní návštìvì jsem se po pøíjezdu šel vykoupat do koupelny (doma jsme museli nosit uhlí ze sklepa a topit v kotli, v Benešovì mìli bojler). Za chvíli pøišla za mnou Eva, posadila se na záchodové prkénko a øekla zkroušenì: musím ti nìco øíct – budeme mít dì»átko.
Zavalily mì pocity hrùzy, co øeknu doma, jak se budou tváøit její rodièe. Ti u¾ to ale vìdìli a vzali vìc realisticky. Prvnì musíte dostudovat a s plánovanou cestou do Bulharska se rozluète.
Eva toti¾ chodila na bulharštinu a její lektor svým studentùm zajistil laciný pobyt u moøe, co¾ tenkrát bylo ještì velmi vzácné. Dovolil, abych jel i já. S tím byl teï konec, Evini rodièe nechtìli se zájezdem souhlasit, pova¾ovali to za pøíliš nebezpeèné pro svého budoucího potomka, aè k porodu mìlo dojít a¾ v lednu.
K mému pøekvapení, ani moji rodièe nijak nevyvádìli. Vzali to jako realitu a zaèala se chystat svatba, na ní¾ byli jen nejbli¾ší pøíbuzní a známí z obou rodin a za svìdky jsme mìli spolu¾áky, Zdenka Šikla a jeho budoucí ¾enu Jiøinu. Šaty Evì ušila mámina kamarádka a dlouholetá „dvorní“ návrháøka Jiøiny Jiráskové Fanynka Dvoøáková (o osmnáct let pozdìji je navrhla i mé souèasné man¾elce, a pozdìji i dceøi).
V létì mì èekalo nìkolikatýdenní povinné vojenské cvièení v Èeském Krumlovì. Z nìj nám bylo dopøáno jet hromadnì na výlet na Hlubokou, co¾ byla pøíle¾itost, aby Eva za mnou pøijela. Po prohlídce jsme se odebrali na procházku do tamních lesù. To neuniklo kolegovi Jánu Mlynárikovi, který mì pak pøed ostatními èastoval pro mne strašnì urá¾livými výroky „to jste tam š......i jako králící“ apod. Byl jsem tenkrát velký slušòák, urá¾elo mì to, a velmi tì¾ce jsem to nesl. Tak se stalo, ¾e pøi støeleckém útoku o nìkolik dní pozdìji, kdy¾ mi sna¾ivý komunista Jano vbìhl mezi samopal a cíl, jsem na okam¾ik zaváhal. Naštìstí jsem nevystøelil, tak¾e republika nepøišla o pozdìjšího poslance FS a profesora historie z disentu.
Èas ubíhal rychle, bylo tøeba pøipravovat se ke zkouškám a psát diplomové práce. Kromì své vlastní jsem pomáhal psát ještì jednu…
Pak v polovinì ledna pøišel ten den. V pøedveèer jsme ještì spoleènì v posteli èetli nìjakou kní¾ku spisovatelù - man¾elù, mj. popisující porod, a o pùlnoci u¾ Evu vezla sanitka.
A následujícího rána u¾ jsem radostnì vymaèkával prsty do ledové vrstvy na oknì slova.
JE TO HOLKA!
Ivo Antušek