Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Babí memento
anebo některé babky se staly nesmrtelné
Když mne vlastní nerozvážnost a neusazenost (jež lze pěkněji nazvat osudem) zahnala do Příbrami, řekla jsem si - žádné stařecké lenošení a protože divadlo v Příbrami je tradičně dobré, zajistila jsem si permanentku na zlevněná odpolední seniorská představení.
Představení byla opravdu výtečná, ale celá ta akce měla jednu chybu. Podobně jako tehdy na horách, kdy jsem žuchla ze skal - vyhnaly mne z divadla přestávky. Jediný mladý obličej byla slečna za pultem s kávou a sladkostmi, ale co, obličeje - taky už ho nemám výstavní, ale ty řeči! Kdepak zmínit se o tom, o čem se hraje, pochválit nebo pohanět herce - kdepak! "A tak říkám panu doktorovi ... a paní, to vám je bolest ... a čůrat chodím nejméně šestkrát za noc ... a ... a..."
Nějak jsem to nesnesla a současně jsem se tak trochu styděla, že takhle soudím o svých vrstevnících. Ale toho studu mne zbavila vzpomínka Jiřího Suchého na Jana Wericha, která mne zaujala v televizi. "Wericha jsem často zval k nám na setkání a on mi vždycky kladl na srdce: Jiříčku, přijdu rád, ale prosím vás, sezvěte tam jen mladé lidi. Já když se dívám do těch starých obličejů, tak je mi, jako bych se díval do otevřeného hrobu ..."
Ono je to s tím stářím dost trudné. Stačí malinko povolit, pozapomnět na péči o sebe, na hygienu, něco malinko si odpustit, jednou, dvakrát a je na neštěstí zaděláno. Jako když jedete na tobogánu z kopce. Lidi se ošklíbají, vyhýbají a člověk je najednou docela vymazaný za společnosti. A při tom je to kolikrát docela hodný vlídný a přátelský člověk. A ani
si není vědom čím to je, že se mu každý tu nápadně, tu taktičtěji vyhne. Pamatuji na dvě takové hodné, ale nesnesitelné babky.
V tramvajové vozovně na Pankráci se první ranní čtyřiadvacítka dávala průvodčím za trest. Ve starých vozech to ještě šlo, člověk se zašil na plošinu, ale v těch nových, kde byla "kukaň", ve které průvodčí seděl a nemohl nikam(!) - tak ve Vodičkově ulici nastalo utrpení. Někde v Lucerně pracovala stará babka jako šatnářka a služba jí končila nad ránem. Taková hodná bábrlinka, zákazníkům i to poutko i knoflík přišila, zatím co on se bavil - přihrnula se do vozu, sedla družně na sedačku pod pokladnou průvodčí a povídala a povídala až nahoru na Bulovku. Copak o to, ty její historky ze šatny byly docela zajímavé, ale ten zápach!
Celou dobu si nejspíš nedala čas odskočit na záchod a tak páchla - no děsně - jako starý kozel.
Daleko osobnější vztah jsem měla s babkou o pár let později. Byla jsem nadmíru spokojená pokladní v knihkupectví, když naše ještě neopeřená nejmladší získala místo vedoucí Tabáku. A začala dotírat - mami, musím tam mít sílu a bojím se vzít někoho cizího - prosím tě, nech toho tady a pojď ke mně! No, moc se mi nechtělo, jednak pracovat mezi knížkami - a mít ve čtvrtek každou novinku bez fronty - to bylo potěšení a s mladinkou postpuberťačkou nebylo zrovna snadné pořízení - no co ale máma pro dítě nakonec neudělá.
Problémy se ukázaly brzy. Paní šéfová byla striktně pro - otevírá se v šest a basta - já jsem byla s přepočítáváním novin dávno hotová a bylo mi jaksi nelidské opírat se lokty o pult a bez zájmu se přes výklad dívat, jak se lidé ve frontě na noviny tetelí zimou, případně na dešti.
No a tak jsem otevřela klidně třeba o půli. Jenže příští týden ta ranní připadla na dceru a lidi jí to vyčítali, že - ta starší paní je hodnější, než vy, slečno.
A další vyčítalka byla právě ta babka, co na ni vzpomínám. Bydlela o dva průchody blíž k lázním Axa a před pátou, kdy nám rozvozová služba házela balíky novin za dveře, už byla dávno vzhůru. My jsme měly nástup na ranní v pět, jenže když pršelo nebo padal sníh, tak byly balíky namočené a byl problém s prodejem. Babka dobře sledovala, kdy která z nás má ten týden ranní a tak při mé šichtě už z dálky na mne mávala - "dneska máte noviny tady u mne v průjezdu aby nerozmokly, pojďte, já vám to pomůžu nanosit!" A já jsem byla ráda, samozřejmě a tak jsem hrdinně snášela stejný problém, jako kdysi v té tramvaji. "No, nechám vás to v klidu přepočítat a pak si přijdu." A já byla, nevděčnice, potajemky moc ráda, že je pryč. Když si pak asi za hodinku babča přišla pro své noviny, tak už byla umytá a převlečená a vůbec mi nevadilo, že se postavila u pultu a povyprávěla, co se kde v noci v ulici šustlo.
Taky teď, po osmdesátce občas mívám tendenci nějaký ranní úkon odložit, ale vždycky stačí vzpomenout a lenora mne rychle přejde. Díky babky!
Naďa Vencovská