Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

První dojmy (1/3)


Revoluce je jako protr¾ení hrází. Kdy¾
voda opadne, zbude všude bahno.


Karel Trinkewitz


Retrospektiva
 
U¾ se vám stalo, ¾e jste po èase našli svùj starý zápisník? Nebo poznámky poøízené pøed lety a teï se nestaèíte divit, proto¾e to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno pro¾il nìkdo úplnì jiný?


Právì to se pøihodilo mnì, kdy¾ jsem náhodnì objevila deníkové záznamy z nìkolika prosincových dnù roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy pøi první cestì do Èech po víc jak dvaceti letech. Mnohé z tìchto poznámek èi prvních pocitù a obrazù za èarou mi uvízlo u¾ nav¾dy v pamìti - vidím hranièní pøechod v ®elezné rudì, jako by to bylo vèera a cítím onu obrovskou, vítìznou atmosféru na Václavském námìstí – ale jiné se od té doby natolik zmìnilo, ¾e se to pøi pohledu nazpìt ani nezdá být pravdou.


Nìkteré pocity, pøedevším radost ze svobody, mo¾nost spolu beze strachu a beztrestnì komunikovat, se staly takovou samozøejmostí, ¾e u¾
je ani nevnímáme. Ale jak se zmìnilo okolí? Pamatujeme si ještì, jak vypadaly domy, ulice, obchody a zbo¾í v nich? A co my? Jak moc jsme se zmìnili my sami a naše myšlení? Napadlo mì, ¾e by nebylo špatné trochu si osvì¾it pamì», a tak ty své dojmy z 89. roku pøedkládám.


Lucern, pátek 1. prosince 1989
Jako lavina se mezi krajany ve Švýcarsku nese zpráva z rozhlasu: Exulanté, dokonce i ti, kteøí se nezbavili ès. obèanství, se mohou nyní podívat domù... Obyèejnì se nikam nehrnu, ale na tuhle chvíli jsem dlouho èekala a pro tentokrát porušuji své zvyklosti. Na vyslanectví v Bernu jsme s mu¾em skuteènì mezi prvními. Obèanství jsme si ponechali naše pùvodní a udìlení víza je skuteènì otázkou chvilky, úøedníci se chovají slušnì a vypadají nejistì a rozpaèitì.
Cesta domù.


A tak jedeme. Domù! Do Èech! Po dlouhých jednadvaceti letech! Nemù¾eme dospat a vyrá¾íme brzy ráno. Dálnice pøes Nìmecko je plná kamionù a zdá se nekoneèná. Jedeme osm hodin a stavíme jen jednou na kratièký odpoèinek. Provází nás tì¾ká mlha. Nemluvíme. Ka¾dý v duchu odpoèítáváme kilometry.


Tìsnì pøed ®eleznou Rudou se zaèala mlha zvedat a objevilo se slunce. Jako nadìje. Jako pøíslib. Lehký snìhový poprašek na stromech a na silnici zajiskøil pod sluneèními paprsky, které rychle protrhávaly poslední ml¾ný závoj.

 

Hranice a "¾elezná opona"
Odbavení je rychlé a pøátelské, nechce se vìøit, ¾e to jsou pravdìpodobnì tití¾ lidé, tití¾ bdìlí strá¾ci hranic, kteøí ještì pøed nìkolika dny... Nechci na to myslet. Ne teï. Nucená výmìna penìz, 30 SFr. na osobu a den, a hranice je nadobro za námi, jsme v Èechách!


Ne, nadobro ne. Kolem nás jsou sice èeské lesíky a hájky, ale poøád se ještì nacházíme v pohranièním pásmu "¾elezné opony". Kdo to nezná, nemusí si ze silnice všimnout tabulí VSTUP ZAKÁZÁN, ani nenápadnì umístìných pozorovatelen, ale tohle pro mne bohu¾el neplatí. Pøíliš dobøe vím, ¾e tyhle pozorovatelny nebyly urèené na srny ani na zajíce. Jen kousek odtud jsem vidìla v padesátých letech vlèáky táhnout „narušitele hranic“, jak se tehdy øíkalo tìm, kteøí utíkali za svobodou. Jak má èlovìk na tohle zapomenout? A smí vùbec zapomenout?

 


Po chvilce se to pøece jen daøí, vzpomínky pøehluší radost. Vdechuji atmosféru domova. Patøí k ní i líbezná jména èeských vesnic. Javorná, Èachrov, Jesená, Bìšiny... Zmìnila se zdánlivì jenom malièkost, ale pro další ¾ivot, a nejen mùj, malièkost docela podstatná - dosud jsme byli za èarou a teï jsme pøed ní.


Po obou stranách cesty na Klatovy se rozkládají lesy. Naše, smrkové a borové, nezaplevelené ostru¾iním. Tady se o høiby doslova zakopávalo. Na kraji hájku se laòce páøí z nozder. Rázem jsem znovu v dìtství. Ne dlouho.


„Zastav, hoøí nám motor...“
Opona vzduchu tì¾kého a hustého jako dehet na nás padá asi deset, dvacet kilometrù za hranicemi. Jedeme venkovem, jediné vozidlo, které potkáváme, je koòský povoz, ale vzduch, jako bychom projí¾dìli zakouøeným nádra¾ím, se dá zrovna krájet. Èernou vrstvu špíny, která za nìmeckými hranicemi náhle pokrývá obì strany silnice, mylnì pokládám za spáleništì. Uvìdomuji si, jak mi bylo kdysi k smíchu, kdy¾ jsem vidìla mýt švýcarské silnice. Èím blí¾ k Plzni, tím je to horší. Z výfukù autobusù se valí èerné mraky.


„Èisté okno pouze pro øidièe,“ razí mu¾ nové heslo. Vzduch je témìø hmatatelnì t쾚í. Máme za sebou témìø osm set kilometrù, ale zùstáváme široko daleko nejèistším vozidlem.


První bo¾í muka
Holá. Ani kytièka. První kostelík, zpustlý a smutný. Zatím nás ještì udivuje a drá¾dí znièená a opadaná omítka, ale brzy si na ni budeme muset zvyknout. A» se nám to líbí nebo ne, nejsme v tolik proklamovaném støedu Evropy, ale na Východì, tady sovìtizace a materialistická výchova zapustila pevnì své koøeny. Zatímco na Západì jsou i vìdci velice èasto lidé vìøící, co¾ je podmínìno pøedevším vzdìlaností, vìdecké špièky tady, pøesnì v duchu marxistické doktríny, pova¾ují nábo¾enskou víru za tmáøství a „opium lidstva“. Bohu¾el nejen vìdci.

 

Plzeò - Rokycany – Holoubkov
U¾ zase svobodná republika nás v Plzni vítá èeskoslovenskou vlajkou. Druhá ¾erï po sovìtské vlajce zeje sladkou prázdnotou. Tohle se opakuje celou cestu. Jen hesla tu jsou ještì smíšená, pro i proti, plná nadšení i ta "Se Sovìtským svazem"... Na továrnách ještì straší pìticípé hvìzdy a dìlníci hrdì kráèejí ze smìny pod bránou...„na vìèné èasy“. Nevím, jak tomu mám rozumìt. Naštìstí tu jsou u¾ první studenti s trikolórou! A brzy budeme na ka¾dém kroku potkávat jen hesla planoucí nadšením. Na náro¾ích, v podchodech a výkladních skøíních. Zastavujeme a dáváme si výteèný obìd. Svíèková 4 SFr., a to i v našem nevýhodném kursu 1:5. Ani nemáme radost, tohle je spíš smutné. Soukromé restaurace jednou nebudou moci takové ceny utáhnout.

 

Znièený kraj
Pøes Plzeò, Rokycany a Holoubkov jako by se právì pøehnala válka. Znièený kraj. Špína a nepoøádek. Informace a hesla Obèanského fóra jsou v Rokycanech bez výjimky pøeèmáraná nebo se válí str¾ená na zemi v blátì. Zato tu lidé i nadále kráèí ke splnìní 5. pìtiletky.

 

Komunismus zamoøil celý organismus do hloubky, není mo¾né øíct - udìlali jsme revoluci a máme tu demokracii... Lidé uvyklí diktatuøe ještì poøádnì netuší, co demokracie znamená a jaké s sebou nese práva a povinnosti. Co¾ jestli budou zklamaní?

 

V Holoubkovì na tu spouš» bídy a nepoøádku nadutì shlí¾í vila MV se zahradou. Jen o kousek dál jsou fronty pøed obchody s potravinami. Z písmen ponièených povìtøím si našinec snadno sestaví, oè bì¾í, dokonce i tehdy, kdy¾ nìkteré písmeno z názvu vydrolil èas: OV. CE – Z.LENINA. Cizinec je v nevýhodì, oè se jedná, nepozná ani z nápisu, ani z prázdné a špinavé výlohy. Unikne mu i èeský humor, který je pohotový jako v¾dy. Fronta pøed obchodem toti¾ neèeká na nic jiného ne¾ na Ovoce Zeleninu. Mám strach, ¾e jsem se zapomnìla smát. Jsme tu správnì?

 


Cesta ku Praze
Na silnici ku Praze potkáváme hlavnì tì¾ké nákladní vozy. Naše i cizí. A kdy¾ naše, tak i kouø. Valivý, dusivý. A¾ dodateènì se dovídáme, ¾e ten den byl v Praze vyhlášen 1. stupeò pohotovosti, co¾ neznamená nic jiného, ne¾ zavøít okna a nedýchat. Tímhle upozornìním zaèíná dìtem v pra¾ských školách vyuèování.

 

V kraji, který pøed dvaceti lety platil za výletní místa a kam Pra¾áci jezdili s termoskou a obalovaným øízkem v chlebníku, je zakázáno se koupat a trhat ovoce. Tak dopadl tøeba Braník. Nebo Beroun. Pøi rozhovoru s místními dostáváme radu, abychom nepili mléko a vodu, ¾e na to nejsme zvyklí... A nejedli zeleninu. A samozøejmì maso. Spad dusiènanù je nìkdy 3x, ale i 10x vyšší, ne¾ je povolené mno¾ství. A i to povolené je zase 3x vyšší ne¾ povolený spad popílku tøeba ve Švýcarsku. Èerné obilí dostává dobytek a doba, kdy ka¾dá kráva bude radioaktivní, je prý pøede dveømi.

 

Zprávy místních se nám zdají pøehnané. Jak ale vysvìtlit, ¾e zatímco na Západì se ka¾dým rokem lidský vìk prodlu¾uje, v ÈSR se asi o dvì procenta sni¾uje? Krom toho stále stoupá i onemocnìní a úmrtnost dìtí, podobnì jako astma a všelijaké alergie. Samozøejmì, ¾e se nedáváme odradit, jedeme pøece domù.


Pra¾ská sídlištì
Kdo chce vidìt Prahu, mìl by se jim vyhnout. Vèetnì sídliš» tzv. nejmodernìjších, jako je tøeba Barrandov. Neestetické krabice mají jen málokdy trochu zelenì. Výjimeèný není ani zápach z pøeplnìných popelnic, a to je teprve zima. Okna na chodbách jsou pøibitá høebíky. Èerné spáry mezi panely. Povrchovì vedené elektrické vedení. Špína a zase špína.

 

Na pøechodech pro chodce zastavujeme, abychom dali pøednost. Tahle samozøejmost v zemi, odkud jsme pøijeli, budí tady pozornost a nedùvìru. Lidé si ukazují na znaèku a èíslo vozu. Je mi to nepøíjemné, cítím se nesvá a na mušce.

 

V našich snech jsme pøijí¾dìli do Prahy po Vinohradské tøídì. Nyní jsme skoro rádi, kdy¾ za sebou zavøeme dveøe na sídlišti Zahradního mìsta. Ale únava netrvá dlouho. Jen co ji sklepeme, u¾ vyrá¾íme do støedu mìsta.

 

Na Václavské námìstí, kam jinam?
Praha je krásná, jako bývala. Ne, krásnìjší, proto¾e ji po letech vidíme svobodnou a pro¾íváme spoleènì její nadšení. I v diktatuøe má trpìlivost svoje meze. To, ¾e se oba naše národy vzpamatovaly samy od sebe, bez cizí pomoci, mi pøipadá na celé revoluci to nejú¾asnìjší. Svoboda se tu zrodila jakoby z prachu a popela, chválabohu, ¾e jsme si staèili sami a ¾e u¾ nebudeme muset do nekoneèna dìkovat ¾ádné mocnosti, ¾ádnému „bratru-osvoboditeli“. Probudí tahle skuteènost naše národní a politické sebevìdomí? Pøestaneme se do nekoneèna vymlouvat a stýskat si na Mnichov, velmoci, které nás prodaly, na Rusy a tanky? Teï se uká¾e, zda bylo milejší pøi¾ivování v partaji a pøe¾ívání pod bièem strachu, anebo zda pochopíme, ¾e je jenom na nás, abychom to zmìnili.

 

Petøín z kavárny Slavie se bez paruky stromù zdá v tomto zimním období ni¾ší a Hradèany naopak vyšší a mohutnìjší. Sv. Václav v èele námìstí tøímá prapor odvá¾nìji a pevnìji ne¾ kdy jindy a kùò pod ním se zdá silnìjší a hrdì vzepjatý. Jsem plná radosti.


Co dìlá nadìje...
Lidé s trikolorami na klopách, vlajeèkami na tašce nebo na èepici se usmívají, všichni jsou k sobì vlídnìjší a pøátelštìjší. Všude na stupních kolem pomníku i v širokém kruhu nìkdejšího záhonu macešek hoøí svíce. Všude jsou vlajky, kvìtiny a hesla, provolání a portréty T. G. M. A ovšem i portréty Václava Havla a Jana Palacha. Podobnì je tomu na Národní tøídì i v podchodu v Mikulandské, kde byl masakr 17. listopadu nejhanebnìjší.

 

RODIÈE, NECHÁTE BÍT SVÉ DÌTI? LÉKAØI, VYDEJTE SVÁ SVÌDECTVÍ!
... vyzývají plakáty a mezi lidmi se mluví ne o jednom, ale hned nìkolika mrtvých. Obuškem pøes záda a do hlavy byli mláceni mu¾i, dívky i zralé ¾eny bez rozdílu. Oèitý svìdek vypráví o zranìném tøíletém dítìti. Bylo pou¾ito slzného plynu, støíkacích i obrnìných vozù. Nasazeni policisté v maskáèích se ¾lutou páskou SNB, Lidové milice i takzvané Bílé helmy a Èervené barety protiteroristického policejního oddílu. Vyøítily se s vlèáky ze zálohy na pokojné shromá¾dìní s kvìtinami v rukou.

 


„Bìda národu, který se podvolí cizácké zvùli.
Tøikrát bìda národu, který se podvolí zvùli svých vlastních vùdcù.“
Masakr dokumentují nesèetné fotografie na náro¾ích, v metrech, prùchodech a kinech, a pøedevším v galerii u Mánesa. Stále dokola, aby pochopili všichni bez výjimky, „ti i oni“, snad celých 24 hodin se promítají brutální filmové záznamy v rùzných èástech Prahy a v dalších mìstech po celé republice. I to je však pro nìkoho málo a tak ještì i po nìkolika týdnech mají mladí nafoukaní hajzlíci urèitì ne „bur¾oazního pùvodu“ drzost a odvahu v televizním vysílání tvrdit, ¾e „plnili pouze svou povinnost“. Sebevìdomí tomuto lidskému druhu skuteènì neschází, lítost neznají a nadøazenosti je nauèili na politické akademii. Také tohle je mladá generace. I ji mají komunisté na svìdomí.

 

Kam se ztratili?
V tyto první dny jsou však policisté z Prahy sta¾eni, ty dopravní bys spoèítal na prstech. Lidé jsou nadšeni, ¾e „u¾ nejsou policajti“. Také po komunistech jako by se slehla zemì. Straníci i jejich slouhové, co ubli¾ovali vlastním lidem víc, ne¾ to vy¾adovala Moskva, a dokonce i jejich opora, šedivá masa, co byla „u nich“ a» u¾ ze strachu anebo z prospìchu, se vytratili skoro pøes noc. Je bez nich náhle nezvyklé ticho a prázdno, vakuum. Vypaøili se pøesto, ¾e u¾ je témìø jasné, ¾e msta a stanné soudy nebudou, nejsme pøece v Rumunsku, a dokonce ani soudy demokratické a nestranné. Tato nenásilná revoluce se nechce mstít, její nositelé jsou schopni velkorysosti a odpuštìní a lásky k bli¾nímu. Nevím, zda to není pøehnané, zda toto odpuštìní a absence spravedlnosti nebudou vykládány jako slabost? Vada na kráse je také v tom, ¾e odpuštìní by mìlo být podmínìno doznáním a lítostí – a toho komunisté dnes nejsou schopni. Dnes a obávám se, ¾e ani pozdìji. Je však èas nadìjí, ještì se zdá, ¾e je mo¾ný smír. Nejsem sama, kdo si myslí, ¾e èas pochyb o správnosti tlusté èáry mezi vrahy a obì»mi, pøijde pozdìji.


DNEŠNÍ HESLO, PØEDEJTE KØESLO
Palcové titulky na náro¾ích zùstávají neústupné. Souèasnì vyzývají k Ne-Násilí a ukáznìnosti.


KOMUNISTÉ, KOMU DÁTE SVÙJ HLAS? ÚSTØEDNÍMU VÝBORU, ANEBO SVÉMU NÁRODU?
ptají se dnes u¾ nejen studenti, ale široké obèanské a obrozenecké hnutí. A tak lidé starší a støední generace náhle zjiš»ují, ¾e jejich dìtem nejde o to, aby zdìdily peníze a chaty, ale ¾e dávají pøednost právu a svobodì, ¾e na tyto hodnoty vìøí, aèkoli k nim nebyly vedeny. Pro generaci lidí, která kolaborovala s re¾imem, a» u¾ dobrovolnì, ze strachu a donucení nebo z prospìchu a èasto jen proto, aby zajistila dìtem studie a pohodlný ¾ivot, to je obrovské zjištìní. Po dlouhé dobì jsou rodièe a dìti opìt na jedné lodi.


®ÁDNOU PODPORU PROZATIMNÍ VLÁDÌ!
Je pøed volbami do NS, a tak se kupodivu hodí i tento citát z Lenina. V podchodu metra se setkáváme s upozornìním, ¾e KOALICE NENÍ SAMICE OD KOALY, a s otázkou, zda NEJDE NOVÌ MYSLET SE STAROU HLAVOU? Na tuhle otázku dá odpovìï a¾ trpká zkušenost dalších patnácti let. Ne, nejde, bohu¾el...


Ze dne na den, z hodiny na hodinu se vynoøují ne desítky, ale stovky vtipù.
VÍTE, CO JE TO GLASNOS«? ptají se vtipálkové. KDY® NÌCO VÍM, TAK TO NAGLÁSÍM! Tenhle termín, zavedený do politiky reformního komunismu M.Gorbaèova, nemá dlouhou ¾ivotnost, sovìtské hospodáøství je nevyléèitelné a pád perestrojky a jejího reformátora je na dohled.


Fronty na noviny?
Ne, to tu ještì nebylo. I to patøí k tìm fantastickým zmìnám nìkolika posledních týdnù. Dalšími novinkami je volání po odstranìní vedoucí úlohy KSÈ a po svobodných volbách. Nemohu uvìøit, ¾e má být zrušena povinná výuka ruštiny na støedních školách. Dìjepis a obèanská výchova nemají být do konce roku klasifikovány. V nakladatelství Svoboda bylo zrušeno oddìlení marxismu-leninismu. Ze záhlaví Realistického divadla bylo odstranìno jméno ministra kultury Zdeòka Nejedlého. Byl vznesen po¾adavek na zrušení Gottwaldova muzea. Na mnoha místech se likvidují nenávidìné pìticípé hvìzdy a pøipravují se èetná pøejmenovávání budov, námìstí a ulic. Co bylo ještì vèera utopií, za co se šlo ještì vèera za møí¾e, je dnes skuteèností.


Obracím nevìøícnì stránky zápisníku. Ten první záznam o tom, jak jsme na vyslanectví v Bernu s mu¾em ¾ádali o udìlení víza, si ¾ádá doplnìní.


Byli jsme skuteènì mezi prvními, úøedníci byli nejistí a chovali se slušnì a úslu¾nì. Jak se to ale zmìnilo bìhem nìkolika dalších mìsícù! Jakoby je pøes noc nìkdo oèaroval! Tití¾ úøedníci se stali opìt nadutí a arogantní a kdy¾ naše dcery ¾ádaly o vízum, setkaly se s ironií, šikanou a otevøeným nepøátelstvím. Ne, úøedníky nikdo neoèaroval, to se jen pøesvìdèili, ¾e ¾ádný postih nebude, ¾e pod vedením Václava Havla zvítìzila velkorysost a odpuštìní, ¾e není tøeba mít strach!


Pokraèování…

 

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky